Return to site

7 věcí, které Bůh nenávidí

Přísloví 6:16-19 ... Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností: přezíravé oči; zrádný jazyk; ruce, které prolévají nevinnou krev; srdce osnující ničemné plány; nohy rychle spěchající za zlem; křivý svědek, který šíří lži; a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry.

· nedělní

Pokoj a nový život v Kristu vám všem, milí přátelé!

Jak děti, tak dospělí, všichni máme nějaké věci, které nemáme rádi, které dokonce nesnášíme nebo nenávidíme. Ať už je to nějaké jídlo (např. mléková polévka), nebo nějaké chování (třeba chrápání, mlaskání, neustálé zapomínání) nebo nějaká situace (třeba stát v koloně aut).

Je ale také něco, co Bůh nenávidí, co nesnáší, co je pro Něho ohavné? Obecně je to každý hřích – jakožto projev zaměřenosti na sebe místo na Něho – ať už v našich myšlenkách, postojích, slovech i činech. Konkrétně jsme si četli z knihy Přísloví jeden (neúplný) výčet toho, co Bůh chová v nenávisti. Než se na ty jednotlivé položky podíváme blíž, bude dobré se ptát, proč vlastně chová Bůh něco v nenávisti? Je-li Bůh láska, láska agapé, jak může něco nenávidět?

Je to proto, že Bůh – jakožto opravdu milující Tvůrce všeho – má určitou láskyplnou představu a vizi o tom, jak bychom měli spolu s Ním i jeden s druhým vycházet, jak mezi sebou fungovat, jak spolu jednat a spolu žít. A cokoli narušuje, nabourává a ničí tuto Boží ideu dokonalého, vzájemně si sloužícího spolužití, tak to přirozeně vyvolává Boží nechuť, odpor a hněv.

Kdyby naopak bylo Bohu jedno, jak spolu žijeme, kdyby Mu nezáleželo na tom, že se vzájemně ničíme, že žijeme v sebeklamu a sebeničivé sebestřednosti, kdyby byl Bůh lhostejný vůči tomu, že se bez Něho ženeme do záhuby, potom by Bůh NEBYL láska. Ale právě proto, že nenávidí vše, co ničí nás a náš vztah s Ním a spolu navzájem – ať už skrze pýchu, lži, škodolibé myšlenky, zlé touhy, křivdy, pomluvy či rozbroje – pak tato Jeho nenávist vůči našemu zlu je svědectvím o Jeho lásce, o Jeho zájmu, o Jeho starosti a péči o nás.

Podobně přece i my, rodiče a učitelé, se hněváme, když si děti – sourozenci, spolužáci – navzájem ubližují a zraňují se… a nás, rodiče a učitele, nectí a nerespektují. To je něco, co asi všichni rodiče nesnášíme, ne přesto, ale právě proto, že jsme milující. Chceme, aby takové byli i naše děti.

Podívejme se nyní, co konkrétně je před Bohem ohavností. Kupodivu to nejsou vnější věci (náš účes nebo oblečení), ale spíše naše vnitřní postoje a způsoby, kterými ničíme vzájemné vztahy.

Za prvé jsou to přezíravé oči, nebo jinak  povýšený pohled. Znamená to sebejistý, pyšný, nad druhé se povyšující a druhými pohrdavý postoj. A možná vás nepřekvapí, že způsob, jakým hledíme na druhé lidi, se značně odvíjí od toho, jak hledíme k Bohu, který nás přesahuje. Oba postoje spolu souvisí; ten horizontální jde ruku v ruce s tím vertikálním.

Vezměme si příklad od krále Davida, který se měl čím chlubit, ale přesto vyznal v jednom svém žalmu: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše.“ (Žalm 131)

Za druhé je to zrádný (lživý, falešný) jazyk, který vede nepravdivé, neupřímné, dvojaké, pokrytecké, klamavé (třebaže někdy líbivé) řeči. Jedno české přísloví říká, že „lež má krátké nohy“. Je to pravda; dříve či později bude každá lež a pokrytecká řeč odhalena a vyjevena. Ježíš říká: Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo.“ (Lukáš 8:17) Bude-li to ovšem až na Božím soudu, už bude příliš pozdě na lítost a nápravu.

Třetí věcí, kterou Bůh nenávidí, jsou ruce prolévající nevinnou krev, tedy ruce konající násilné činy, ubližující, zraňující, zabíjející. Vím, že mnozí z nás řeknou: „Nikdy jsem nikoho nezabil!“ Ale zamysleme se nad tím, jakými jinými způsoby ubližujeme svým blízkým i dalekým. Duševní teror je mnohdy horší, než fyzický.

Za čtvrté je to srdce osnující ničemné plány, tedy zlovolné, zlomyslné srdce, které kuje pikle, chystá hanebné plány ve vlastní prospěch, bez ohledu na potřeby druhých. Právě tento postoj v srdci je uveden uprostřed seznamu sedmi ohavností, protože srdce, nitro člověka, je jako zdroj a pramen, ze kterého všechno ostatní zlo vychází a vyvěrá. Ježíš sám říká: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ (Matouš 15:19)

Páté jsou nohy běžící (spěchající) za zlem, což vyjadřuje připravenost a ochotu jít a páchat nepravost, zlovůli, zvrácenost. Nohy dostávají člověka na místa, kam ho srdce zavedlo a kde ruce mohou vykonávat ony ničemné plány a prolévat nevinnou krev.

Šestou ohavností u Boha je křivý a lži šířící svědek. Jde tím pádem o nespolehlivého, nečestného člověka, který falešně mluví o skutečnosti, a nedá se mu proto věřit. Důvěryhodnost a věrnost je přitom jedna z důležitých ctností v Božích očích.

Nakonec, za sedmé, je to vyvolávač svárů mezi bratry, tedy každý, kdo zasévá spory a vzbuzuje roztržky (např. skrze pomluvy) mezi lidmi. Ježíš naopak zaslibuje požehnání pro ty, co usmiřují a uklidňují spory: Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Matouš 5:9)

Dobře tedy, to je částečný výčet toho, co milující Bůh nenávidí. A my možná řekneme, že my také nenávidíme uvedené věci! Myslíme tedy u druhých. Říkáme si: „Když se podívám kolem sebe, kolik lidí je… (pyšných, arogantních, neupřímných, lhářů, násilníků, nenávistníků, křiváků, buřičů, atd.).“ Důležitější je ale se ptát: nenávidíme tyto věci také u sebe? A nebo je u sebe spíš omlouváme, maskujeme, vysvětlujeme, hájíme, tolerujeme, zlehčujeme? (Jako kdysi farizeové.)

Znám případ člověka, který si stěžoval na své nadřízené, že na něho řvou, ale pak sám přišel domů a řval na manželku… Aaaa vidíte, co teď dělám? Ano, také uvádím druhého, jako špatný příklad, ale co já sám? A o to jde! Začněme u sebe, u trámů ve vlastním oku!

Uvědomme si, že naše oči, jazyk, ruce, srdce a nohy jsou zdroje a nástroje, kterými projevujeme a šíříme zlé i dobré. Bůh přitom nejen nenávidí onu pýchu a lež a vraždění, ale také to, že k tomu používáme naše tělo a duši, které nám dal, že se zlu propůjčujeme, upisujeme, že mu sloužíme a otročíme.

Ukazuje se tak, že náš problém nejsou jen ty „myšlenky, slova a skutky“, ale i my sami – naše srdce, naše hodnoty, naše touhy, naše cíle a způsoby, jakými jich chceme dosáhnout. Proto také nepotřebujeme „jen“ odpuštění hříchů, ale i proměnu vlastního já. Ježíš mluvil o tom, že se člověk potřebuje „znovu narodit“! Tak dramatická změna je potřeba!

Bůh nám tedy neříká, co nenávidí, jen pro informaci, ale pro poučení, pro akci, pro život! Víme-li, co Bůh nenávidí, je to od Boha jako „otevřená výzva“ – k našemu přiznání, k vyznání, k lítosti, k odvrácení se od tohoto zla.

Postavme se na stranu Boha i v případech, kdy to, co Bůh nenávidí, objevíme sami v sobě.​

Vždyť Bůh nás touží zachránit! Proto odpouští, očišťuje a proměňuje člověka – jeho srdce, oči, jazyk, nohy – aby člověk zažil „moc Ježíšova vzkříšení“, probuzení do nového života.

Jsme zváni, abychom nabídli svá srdce, svůj jazyk, své oči, své ruce i nohy Bohu, abychom přinášeli své tělo jako živou oběť, aby tak skrze nás a spolu s námi Bůh šířil svou spravedlnost a pokoj, naději a lásku.

„Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. … nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.“ (Římanům 6:11-13)

Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3 (nahráno v domácím prostředí):

- verze KÁZÁNÍ

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly