Return to site

Poutní písně V.

Žalm 131

 

Poutní píseň. Davidova.

 

1 Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled.

   Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu,

2 nýbrž chovám se klidně a tiše.

   Jako odstavené dítě u své matky,

  jako odstavené dítě je ve mně má duše.

3 Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.

· nedělní

Dobré ráno, přátelé, poutníci.

David byl pouhým pastýřem ovcí, když ho prorok Samuel pomazal za budoucího krále nad celým Izraelem (viz 2. Samuelova). Tahle nečekaná pocta však Davidovi, který znal Hospodina, nestoupla rázem do hlavy. Proto se nesnažil co nejdříve odstranit z trůnu právě panujícího krále Saula. Nepřevzal vládu do svých rukou násilím. Trpělivě, s pokorou a důvěrou čekal, až Hospodin dokoná za něho a pro něho to, co slíbil.

Dlouhých a trnitých deset let trpěl David Saulovo pronásledování a dalších sedm let potom přebýval v Chebrónu, než mu byla předána vláda nad celým Božím lidem. David zůstal ponížený před Hospodinem i později, už jako velký král, což předvedl i ve chvíli, kdy byla Boží schrána převážena do Jeruzaléma. I když měl na sobě přehozen jen kněžský lněný efód, poskakoval a točil se radostí před schránou, až jím jeho žena Míkal pohrdla, když ho zahlédla z okna. Prý se chová nedůstojně, nehodně krále, jako blázen před svými poddanými a otrokyněmi. David jí vysvětlil své bujaré veselí slovy, která vypovídají o postoji jeho srdce: „I když budu ještě víc zlehčován než teď a budu docela maličký i ve vlastních očích, budu vážen právě u těch otrokyň, o nichž jsi mluvila.“ (2. Sam 6:22)

Tato střízlivá pokora, kráčející ruku v ruce s utěšenou důvěrou v Hospodina, je vyjádřena také v našem dnešním žalmu – Žalmu 131. Jedná se o Davidovu poutní píseň. Je to žalm, který sice trvá krátce, než si ho člověk přečte, ale dlouho, než si ho osvojí. Není divu, že je zařazen mezi žalmy, které si zdecimovaní vystěhovalci při svém návratu do Judska zpívali a připomínali.

A je dobře, že si ho můžeme dodnes připomínat a zpívat i my. Vždyť povýšenost, rádoby-vševědoucnost a bohorovnost jsou jako „plevel“, který snadno roste v každé půdě: jak na pečlivě udržované zahrádce, tak na vyprahlé kamenité zemi. Boháč i chuďas jsou jimi nakaženi stejně, jako každý z nás. Příliš vysoké mínění o sobě je naší hříšné podstatě skrz na skrz vlastní; stačí jen, když se k němu vyskytne vhodná příležitost a projeví se, že nám samým někdy až zatrne.

Slova dnešního Písma nás ale učí a zaslíbený Boží Duch nás zmocňuje k tomu, abychom změnili své smýšlení, abychom pokořili svůj pohled a tím zklidnili svou duši. Tak jak to ostatně činil David a mnozí další (viz např. Jób 42:3).

Davidův žalm začíná slovy velice osobního vyznání: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu.“ (v. 1) Tahle Davidova pokora (stejně jako musí i ta naše) vyrůstala z bázně před Hospodinem, z pravého poznání rozdílu mezi hříšným, maličkým a pomíjivým Davidem a svatým, velkým a věčným „JÁ JSEM“, který se Davidovi zavázal, že mu bude Bohem. Davidova pokora nebyla tou klamnou pokorou, která vede člověka k tomu, že promrhá svůj život (říká si: „nic nesvedu, nic nemá cenu“), nebo k tomu, že zanedbá své povinnosti či své dary (mojžíšovské „kdo jsem já, abych“). David byl naopak velmi činorodý a měl odhodlání. Přesto ale uznává, že mnohé věci, mnohé skutky, mnohé poznání a dění musí přenechat jen na Bohu a nevměšovat se do nich. A to mu také pomohlo najít pokoj a klid.

A to platí i pro nás. Na všechna „jak a proč“ nenalezneme odpovědi. Nejsou a nebudou nám dány. Zato je nám zjevena Boží dobrota a prozřetelnost, která nás zve k odevzdané důvěře Jemu. A to v mnoha oblastech. Nemůžeme sami za jediný svůj hřích zaplatit tím, že se budeme snažit hromadit dobré skutky nebo se sebemrskačsky trestat a týrat. Naše duše je ale zvána k pokoji, neboť je vykoupena Boží milostí skrze Kristovu oběť. Nemůžeme jediného hříšníka přivést k víře tím, že ho budeme masírovat, vydírat a manipulovat jím. Jsme jen zváni, abychom „sázeli a zalévali“ Boží slovo, a růst přitom nechali na Duchu svatém. Nemůžeme přidat jedinou píď ke svému životu tím, že se budeme znepokojovat a trápit. Jsme ale zváni, abychom ponechali svůj život v Božích rukách. Nemůžeme rozluštit všechna tajemství Božího konání, všechny příčiny ovlivňující běh světa. Lidský rozum nebo mystika nabízí v tomto směru jen velice vratkou půdu pod nohama. Ale jsme zváni, abychom Boha poznávali prostřednictvím Jeho Slova. Co nám Bůh o sobě neřekne, sice vědět nebudeme, ale ani nepotřebujeme.

Namísto toho, abychom se hnali za velkými věcmi a vměšovali se do věcí, které nemůžeme ovlivnit ani jim přijít na kloub, jsme Bohem zváni, abychom, tak jako David, zklidnili a ztišili svou duši prostým vnímáním Boží blízkosti, Jeho oddané lásky, Jeho nezasloužené přízně, Jeho úžasné moudrosti a síly. Tak to vidí i sám David, když píše: „Nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.“ (v. 2) David srovnal rozbouřenou hladinu své duše, když poznal Toho, kdo „tiší každou bouři“. Upokojil své nitro, když poznal „Prince pokoje“. Jeho duše v něm byla před Bohem „jako odstavené dítě u své matky“.

Dítě odstavené od matčina prsu je nádherný obraz klidu a důvěry, které David zažíval s Bohem. Takové dítě už není kojeným miminkem, které šílí a řve, když cítí hlad, a nepřestane, dokud nedostane své mléko. Odstavené dítě není rozmrzelé, když nemá hned to, co žádá jeho touha a potřeba. Odstavené dítě přestalo vymáhat pokrm a umí už „jen tak“ spokojeně odpočívat v náručí své matky. Ví už o ní, že připraví jídlo, až bude čas. Teď vyžaduje spíše její přítomnost, blízkost a objetí. Když byl malé miminko, chtěl jíst – matka byla pro něj zdroj mléka, výdejní automat. Jako odstavené dítě chce matku – matka je pro něj zdrojem lásky, něhy, klidu.

Tak i my, jak zrajeme jako křesťané a rosteme jako Boží děti, rosteme i ve vnímání Boha. Odkláníme se postupně od pohledu na Boha jako na nadpřirozený zdroj žádaných věcí, jako na nebeského „odstranitele“ všech konfliktů ve světě i v našem životě, jako na toho, kdo hned dodá odpovědi na všechny naše otázky. Dříve či později začínáme vnímat a oceňovat už samotnou přítomnost, blízkost, náklonnost Otce, jehož láska k nám se zrcadlí na tváři Kristově.

Možná se mi zčásti podařilo vysvětlit, jaký klid zažívá odstavené dítě u své matky a jaký kli zažíval pokorný David u Boha. Možná jste i pochopili. Ovšem další a důležitější krok, který je před námi, je stávat se, den za dnem, takovým „odstaveným dítětem“. Právě dnes, teď, je čas znovu začít pokorně důvěřovat a s vnitřním klidem spoléhat na svého Tvůrce i Zachránce. Není třeba čekat, až se svět uklidní, až se věci vytříbí, až se problémy zjednoduší. Naopak, taková chvíle nenastane, dokud nejprve nenajdeme klid v prostém a bezelstném spoléhání na Boha a Jeho moudrost, dobrotu a prozíravost.

A popravdě, nejspíš se ani potom svět a život nezjednoduší. Ale již to nebude břemenem, tížícím naše záda. Pro nás totiž platí: „Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky!“ (v. 3) Ano, věřící Izraeli, Boží lide, doufej a čekej na Boží pomoc, zatímco si připomínáš slova Jeho Pomazaného: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Matouš 11:29-30)

Amen.

Píseň Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce v podání skupiny OBOROH s doslovným textem Žalmu 131 si můžete poslechnout ZDE.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly