Return to site

Pojmy a dojmy 14 - POSUZOVAT A SOUDIT

Matouš 7:1-5 ... Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: `Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

· nedělní

Milí přátelé, posuzující jednání své i světa kolem –

Dnes pokračujeme již čtrnáctým dílem série kázání, věnované vybraným důležitým pojmům Nového zákona. V tom dnešním poselství se budeme zabývat posuzováním a souzením sebe i druhých.

Možná se vám již někdy stalo, že jste konfrontovali nějakého člověka (ať už věřícího či nevěřícího) a snažili jste se mu vysvětlit, že jeho jednání je špatné, ničivé a zavrženíhodné (a proč), a on opáčil slovy: „Nesuď mě! Říká to přece i Ježíš! ‚Nesuďte, abyste nebyli souzeni.‘ Takže nesuď mé jednání, není to tvá věc!“ Nebo nějak podobně. Mimochodem, co je zajímavé (a samo o sobě dost vypovídající), že kdybyste naopak někoho pochválili za jeho jednání a mluvili o něm s uznáním, nikdy by se vás nesnažil odbýt stejnými slovy! Neřekl by: „Nesuď mě! Nic o mém jednání nevíš, tak ho nesuď (že je dobré)!“ Lidé rádi říkají: „Nekritizujte mě a mé jednání.“ Ale už neradi říkají: „Nechvalte mě a mé jednání.“ A přitom obojí – jak kritika, tak chvála – jsou výsledkem posuzování a hodnocení, a to podle určitých norem a měřítek. Co tedy k tomu Pán Ježíš a další pisatelé NZ opravdu říkají? Máme soudit? Co, koho, jak a proč?

NENÍ SOUDIT JAKO SOUDIT!

Nejprve si řekněme, že to řecké sloveso soudit, krinó (od kterého je odvozeno i slovo kritika, ale také třeba slovo krize), zahrnuje široké spektrum významů s různými odstíny: od posuzování, usuzování, zvažování pro a proti, k rozsuzování, rozlišování a rozhodování, až po odsuzování, tj. vynášení rozsudků a trestů. Doslovný význam slova krinó je „rozlišovat, oddělovat, činit rozdíl“ – např. mezi pravdou a lží, dobrem a zlem, správným a špatným, přijatelným a odsouzeníhodným, mezi zrnem a plevou, viníkem a nevinným, mezi propuštěním a potrestáním. K něčemu z toho nás Bůh vyzývá, k něčemu naopak říká: Nesuďte! Pojďme si to ujasnit.

SOUDIT JAKO POSUZOVAT A ROZSUZOVAT - ANO!

Na jedné straně „souzení“ je posuzování, rozvažování nad správností, bohulibostí, vhodností, pravdivostí a spolehlivostí skutečností, postojů a tvrzení, chování a jednání lidí kolem nás. Z Božího inspirovaného slova – které nám bylo mj. dáno jako věrohodné měřítko, jako spolehlivá norma, jako „lakmusový papírek“ – pak můžeme v mnoha případech rozsoudit a rozhodnout, zda jde o „skutky tmy“, nebo „dílo světla“, zda jde o činnost budující, nebo ničící „Boží království mezi námi“, zda jde o Bohu milou, nebo Bohu odpornou aktivitu.

Apoštol Pavel píše v listu Galatským, že „skutky lidské svévole (dosl. tělesnosti) jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.“ (Gal 5:19-21) I když je však takové jednání zjevně špatné, jsou chvíle, kdy je třeba je za špatné i označit a „nestrkat hlavu do písku“. Pavel to píše v listu do Efezu: „Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde.“ (Ef 5:11-13)

Nazývání zla zlem bude samozřejmě vyvolávat vlnu nevole a odporu. Lidem, jakožto tvorům, kteří se odvrátili od Boha, se totiž nelíbí nějaké „Boží normy a měřítka“. Podle populárního liberálního postoje neexistuje žádná absolutní morálka; dobré a zlé jednání je do značné míry otázka subjektivního chápání. Dokonce se bohužel stává, že někteří křesťané přejdou ve své víře k východnímu náboženství (budhismu, hinduismu, nebo hnutí New Age), a to právě z důvodu, že sice chtějí jakousi spiritualitu, „duchovno“, ale odmítají zodpovědnost před Bohem, neuznávají Jeho morální požadavky; často proto, že si oblíbili život v nějakém zjevném hříchu, kterého se nechtějí vzdát.

Nesmíme ale při „pojmenovávání skutků tmy“ zapomínat na dvě zcela zásadní věci. Zaprvé, abychom přistupovali nejprve a stejně upřímně k sobě samému. „Nazývat pravým jménem“ také své počínání, své aktivity, své postoje, své zvyklosti. Zpytovat nejprve sebe sama a ptát se upřímně, zda to, co dělám nebo se chystám dělat, je dobré, prospěšné Bohu a lidem, je bohulibé a chvályhodné, je čisté a ryzí. Jak kdosi prohlásil, „Mrkev je mrkví, ať už ji chroupe někdo druhý nebo já. Ovšem když ji chroupu já, nemám ji tak na očích, jako když ji chroupou druzí.“ Na to si tedy dávejme pozor! Pavel nás opakovaně vyzývá: „Zkoumejte, co se líbí Pánu.“ (Ef 5:10) Nebo: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte.“ (1. Tes 5:21) A podobně i Jan píše: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha.“ (1. Jan 4:1) Posuzujme pečlivě nejdřív sami sebe.

Buď nejprve stejně upřímný k sobě!

Druhá zásadní věc je ta, abychom věděli, s jakým cílem máme „nazývat věci pravým jménem“, čeho máme docílit, když „hřích“ nazýváme „hříchem“ – u druhého, stejně jako u sebe. Tím cílem není ukázat se v lepším světle. Neposuzujeme a nerozsuzujeme jednání druhých proto, že my jsme lepší, „svatí“, že my jsme těmi „bezchybnými morálními autoritami“. Tak tomu není, protože lepší nejsme; nejsme svatí a bezchybní sami o sobě. Před takovým přístupem varuje Pavel, když píše: „Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?“ (Římanům 2:3) Ne proto soudíme, abychom se sami vyhnuli soudu, ale posuzujeme a rozsuzujeme „skutky tmy“ proto, abychom do situace vnesli „světlo“ a přinesli záchranu, vysvobození a uzdravení! Ano, „láska přikryje množství hříchů“ (1. Petrův 4:8) – ale ne tím, že je schvaluje nebo přehlíží, ale že je odpouští a pomáhá opustit.

Cílem není zavrhnout, ale vysvobodit!

Je to, jako když lékař přistupuje k pacientovi trpícímu rakovinou. Musí nazvat zhoubný nádor zhoubným nádorem a nesmí předstírat, že jde jen o „zajímavý, osobitý, subjektivní útvar“. Nenazývá ale tumor tumorem proto, aby pacienta ponížil, zneuctil a znevážil (nebo aby sám sebe vyznamenal). Dělá to proto, aby se mohl společně s ním pokusit o léčbu. Naopak, kdyby lhostejně ignoroval jeho nádor, znamenalo by to vynést nad ním „ortel smrti“, odsoudit ho.

A proto tu máme svaté Písmo, které „je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“, a tím nám dalo „moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.“ (2. Tim 3:16,15). Proto máme usvědčovat a odhalovat hříchy a chybné názory o Bohu. Proto máme varovat, napomínat, kárat, ukázňovat jeden druhého. Ne proto, abychom druhé (či sebe!) odsoudili, ale abychom přinesli záchranu a uzdravení. Abychom druhé (i sebe blíž!) přivedli ke Kristu, Zachránci a Lékaři lidských duší.

Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní!

SOUDIT JAKO ODSUZOVAT - NE!

Nyní se krátce podívejme na druhou stranu spektra „souzení“, kde leží odsuzování a zavrhování. Nemyslíme zde činnost světských soudů, státních orgánů s pravomocí soudit a trestat zločince. Tato aktivita je Bohem ustanovená, aby přinášela požehnání lidské společnosti. Ani Ježíš neodmítal soudní autoritu pontského Piláta; naopak mu připomněl, že je mu tato moc „dána shůry“ (Jan 19:11). Pokud ale mluvíme o pravomoci někoho druhého předem „odsuzovat do pekla“, „zavrhovat navěky“, pak to je něco, co nám nepřísluší. Sám Pavel vyzýval křesťany: „Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“ (1. Kor 4:5)

Proč nemáme druhé nadobro odsuzovat a zavrhovat? Existují minimálně dva důvody. Zaprvé, když znovu použiju příměr s lékařem a pacientem, žádná „diagnóza“ není v tomto světě konečná. Za každý hřích Ježíš zemřel a zaplatil na kříži. Z každého lidského dna dokáže Bůh člověka vytáhnout nad hladinu. Z každé závislosti, zkaženosti, zničenosti vede za Kristem cesta ven. Ježíš je naděje pro každou diagnózu. Jediným průšvihem by tedy pro člověka bylo léčbu nadobro odmítnout, „nechtít být zdráv“, ignorovat „nádor hříchu“, a spolu s ním i Lékaře. Dokud je ale člověk živ, má šanci. Jsou případy, kdy se lidé obrátili ke Kristu po desetiletích odmítání, někdy i v posledních dnech života. Případ ukřižovaného zločince, kterému Kristus slíbil „Dnes budeš se mnou v ráji!“ (Lk 23:43), je výzvou k tomu, abychom nad nikým „nelámali hůl“. Spíše se za druhé modleme s tím, jak píše Pavel: Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli.“ (2. Tim 2:25b-26)

Dokud ještě trvá ono 'dnes'...

Ten druhý důvod, proč nemáme odsuzovat a zavrhovat druhé, je dán naší omezeností a našimi sklony. Jsme omezeni v tom, co o druhém víme, a máme proto sklon soudit „knihu podle obalu“, povrchně, ukvapeně, podle svých předsudků a informací z druhé ruky. Příliš rychle a snadno lidi škatulkujeme a nálepkujeme. Málo se snažíme druhé nejprve vyslechnout, pochopit, s čím bojují, a jaké mají pohnutky. Není to sice tak, že by „důvody ospravedlňovali hříšné jednání“, ale znalost důvodů, příčin a okolností může pomoci v hledání léčebného řešení situace, v identifikování slabin, které ten Zlý využívá, aby si člověka podmanil. Mnohdy jsou životní poměry druhého člověka tak spletité, že jen Kristus sám může postupně a pozvolna uzdravovat a napravovat škody. Chceme-li Mu v tom být nápomocni, musíme se nejprve zbavit „trámu“ vlastní odsuzovačnosti, pokrytectví a nadřazenosti, abychom se svolením druhých mohli vyjímat jejich „třísky“!

Oční lékař musí sám dobře vidět!

Na závěr dnešního zamyšlení nad soudy poslední citát z pera apoštola Pavla, tentokrát ohledně „souzení“ svých spoluvěřících: „Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Gal 6:1-2) Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly