Return to site

Pojmy a dojmy 4 - HNĚV BOŽÍ A LIDSKÝ

Římanům 5:9 ... Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím Jeho krve, budeme skrze Něho zachráněni od Božího hněvu.

· nedělní

Přátelé, zachráněni v Kristu před Božím hněvem a přemáhající v duchu hněv lidský –

Dnes nás čeká již čtvrtý díl série kázání, ve kterých se věnujeme vybraným důležitým pojmům Nového zákona. (V předchozích dílech jsme se věnovali různým druhům a okruhům lásky, rozdílu mezi milostí a milosrdenstvím a naposledy odlišnosti mezi dětským a dětinským jednáním.) Dnes se podíváme na otázku hněvu a na rozdíly mezi Božím hněvem a tím lidským.

Hněv – to je příhodné téma nejen dnešní doby. Svět překypuje hněvem, který je nezdravý, který ničí vztahy, který vede k urážkám, k násilí a teroru. S hněvem se setkáváme všude. Ve škole, kde se jeden žák s hněvem vrhá na druhého, aby mu oplatil to, jak mu ten předtím ublížil. Na silnici, kde si rozhněvaný řidič stáhne okénko a několika nadávkami počastuje druhého za nebezpečný manévr. V práci se hněváme na kolegu, který odflákl svou práci, a my ji musíme předělat. Doma se hněváme na děti, když místo nad domácími úkoly tráví čas hraním her na počítači. Hněvu se zcela nevyhneme, ať už tomu vlastnímu, nebo hněvu druhého vůči nám.

Ale co Bůh? Jak je to s Bohem a Jeho hněvem?

Boží hněv

Ano, i Bůh se umí hněvat. Protože není jen nějakou netečnou, lhostejnou nadpřirozenou silou. Je ale třeba si říct, že Boží hněv není nějaký zbrklý záchvat vzteku, unáhlené vzplanutí zlosti. Není to tak, že by se Bůh neuměl ovládnout! Boží hněv je spíše uvážlivé rozhořčení a trvalé pobouření nad hříchem, neláskou, svévolí, bezbožností, lhostejností. Boží hněv pramení z Jeho lásky k Jeho stvoření! Proto se ke zlu, k čemukoli, co ničí a ubližuje Jeho stvoření, nikdy nestaví vlažně nebo dokonce „s úsměvem na tváři“. Ne, hněvá se.

Příkladem, kdy Bůh dal nakonec průchod svému hněvu nad lidskou zkažeností, příkladem, který dodnes slouží jako výstraha světu, bylo zničení Sodomy a Gomory. A je zvláštní, že někdy jsou slyšet hlasy, které se ptají, ‚Jak mohl Bůh zničit celé město plné lidí?‘ Zároveň jsou to často tytéž hlasy, které volají, ‚Jak to, že Bůh nechává zlo bez trestu? Jak to, že nechává lidi, aby jim zlo prošlo?‘ Ne, ne, Bůh nenechává zlo působit donekonečna. A nikomu nic neprojde. Hospodin je Bůh spravedlivý a Jeho hněv je a bude vždy zasloužený.

O Božím hněvu psal hodně apoštol Pavel, např. v úvodu svého dopisu křesťanům v Římě, kde stojí: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.“ (Řím 1:18) Tento Boží hněv, Boží rozhořčení se naplno projeví v ten „velký den Jeho hněvu“, v Den soudu, kdy každý z nás se bude zodpovídat za to, jak žil. A žádný hřích, žádné zlo, ať skryté v nitru nebo uskutečněné navenek, neujde Božímu hněvu a trestu. Kdokoli, kdo podvádí, ubližuje, páchá bezpráví, i kdyby dočasně unikl lidským soudům, Božímu soudu neunikne. Neboť „nahé a odhalené je všechno před očima Toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“ (Žid 4:13b)

Náš častý problém je přesvědčení, že hněv a trest čeká jen některé hříšníky, jen „zloděje, vrahy a teroristy“. Jenže každý hřích bude potrestán: i naše malé lži, i naše nadávky a urážky druhých, i naše nenávistné myšlenky, i naše povýšenost, i naše bohorovnost, i naše přehlížení potřebných, i naše sobecké činy… Všechno! Autor Žalmu 130 se správně ptá (v. 3): „Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ Kdo obstojí s vlastní rádoby-spravedlností před Tím, který o nás ví naprosto všechno? I to, na co bychom rádi zapomněli. Pavel k tomu píše: „Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto (tj. bezbožně) jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?“ (Řím 2:3)

Boží hněv je v Bibli neskrývaně zmiňován, a to ze dvou důvodů: jednak jako varování, abychom si uvědomili, že Bůh není nějaký senilní, bezmocný „stařík“, kterému se každý může vysmívat, Jehož zákony může člověk beztrestně porušovat. On je Soudce vší země.

A Jeho hněv proti bezbožnosti je zmiňován i proto, abychom poznali, proč a jak moc potřebujeme Boží smilování, které nám On také nabízí ve svém Synu. Neboť Ježíš je záchrana před Božím hněvem; On se místo nás stal jeho terčem, ač si ho sám nezasloužil. Apoštol Pavel napsal: „Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli Jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (1. Tes 5:9)

Kristus, umírající na kříži za naše viny, je jako „štít“ před ohněm, který jsme sami rozdělali. Kristus za nás „vypil kalich Božího hněvu“, abychom my nemuseli. A tak kdo Ježíše zavrhne, bude muset čelit Božímu hněvu sám. Jak to napsal ve svém evangeliu apoštol Jan: „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ (Jan 3:36) Jen v Kristu máme pokoj s Bohem.

Lidský hněv

Pokročme dál. Pokud se Bůh může na člověka hněvat, proč ne člověk na člověka? Jak je to tedy s lidským hněvem? Hněv člověka se v mnoha ohledech liší od toho Božího. Už třeba tím, co všechno zahrnuje, jak širokou škálu emocí: od odporu, zloby, přes vztek a zlost, až k záchvatům a výbuchům zuřivosti. Vždy je to vůči nějaké „opozici“ proti nám. Tou může být urážka, frustrace, nenaplněná přání a očekávání a další podněty. Psychologové říkají, že často bývá v pozadí našeho hněvu strach a že se hněvem jakoby chráníme – máme strach o svou osobnost, která je napadána, o svou hodnotu či autoritu, která je umenšována, o svou vůli, která je omezována. Hněv je prý takový psychický projev našeho pudu sebezáchovy.

Nejsem žádný odborník přes psychologii. Ale zajímal jsem se o to, co psychologové radí, jak má člověk s hněvem nakládat. Dočetl jsem se, že hněv si nejprve člověk musí přiznat (nepopírat, že se hněvám); pak je třeba přijmout za něj odpovědnost (nemůže za něj druhý, jehož jednání k mému hněvu vedlo); a zatřetí je potřeba hledat „zdravé“ způsoby jeho vyjádření (ne házením urážek nebo talířů) a jeho uklidnění (jít se projít, vyběhnout si párkrát schody). Až potom, v klidu, může člověk řešit příčiny a problémy, které vyvolaly jeho hněv.

Psychologové radí:

1- přiznat si svůj hněv
2- přijmout za něj odpovědnost
3- hledat „zdravé“ způsoby jeho vyjádření a uklidnění

Bible sama se nevěnuje metodám zvládání hněvu tak jako psychologie. Spíše se zabývá tím, jak je hněvu možné předcházet, jak ho omezit až vytěsnit ze života. Je to tím způsobem, že člověk pod Božím vlivem získává nový pohled na svůj život, na svou vůli, na svou vlastní hodnotu, stejně jako na hodnotu druhého člověka. Poznáním Boha je člověk jakoby postupně „překonfigurován“ – takže se stále méně cítí ohrožen, stále méně potřebuje bránit a prosazovat svou vůli, stále méně zakládá svou hodnotu na názorech a posouzení ostatních lidí. Má stále méně důvodů se hněvat. To je to, o čem mluví apoštol Pavel, když píše, že „ovoce Božího Ducha je … sebeovládání.“ (Gal 5:23)

Člověk naplněný Božím Duchem zkrátka postupně vidí věci a lidi jinak než dřív. Poznává, že není sám Bohem, že nemá a nemůže mít všechno pod svou kontrolou (a nemusí se tedy o to snažit), že důležitější jsou Boží zájmy a priority než jeho vlastní, že důležitější je vítězit nad tím Zlým, který rozvrací vztahy, než „mít za každou cenu pravdu“, než „vyhrát“ v hádce, než „si prosadit svou“ skrze hněv. Boží odpuštění, přijetí, láska, milost, radost – to „bere vítr z plachet“ hněvu a jeho projevům.

Boží člověk se méně hněvá ne proto, že se nesmí hněvat (příkazem), ale že se nemusí hněvat (skrze vnitřní proměnu). Dobře ví, co napsal Jakub, že „lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš“ (Jak 1:20) – tj. i kdybych se na druhého člověka hněval sebevíc, ten díky tomu nezačne žít spravedlivě, jednat milosrdně, milovat pravdu atd. Možná ho dostanu do kouta, do úzkých, ale Boží spravedlnost je spojena s volností, upřímností a láskou, nikoli se strachem.

Na druhé straně je třeba chápat, že hněv jako emoce není sama o sobě hříchem. Hříšné mohou být až projevy hněvu. Apoštol Pavel proto křesťanům napsal: „'Hněváte-li se, nehřešte.' Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.“ (Ef 4:26-27) Pavel tedy uznává možnost, že hněv se objeví, ale vyzývá, abych pod jeho vlivem nehřešili, neubližovali, nenadávali, neponižovali, nemlátili kolem sebe. Tady jsou možná dobré rady psychologů, ke kterým Pavel dodává, abychom to vše řešili co nejdřív, nejlépe ten samý den, nenechali „zapadnout slunce nad svým hněvem“, aby se z něj nestal přetrvávající stav nebo hojně se opakující jev. Nedejme prostor Nepříteli rozvracet naše vztahy skrze nezvládnutý hněv.

Prosme v té chvíli raději Boha, aby svou přítomností rozehnal vzedmuté emoce, aby v nás opět nastolil pokoj a klid, aby odvrátil od nás naši zlobu, aby nám připomněl, že On sám povede spor se svévolníky a nepotřebuje k tomu náš hněv, naše nadávky, naše násilí, naše „lidské zbraně“.

Chceme-li prosazovat Boží spravedlnost, používejme k tomu „Boží zbraně“: slova pravdy, velkorysé odpuštění, milosrdné jednání. Vždyť těmito zbraněmi – pravdou, odpuštěním, milosrdenstvím – si Bůh získal nás; jimi nás skrze Ježíše zachránil před svým, námi zaslouženým hněvem. Chopme se těchto zbraní proti hněvu a jeho projevům. „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efezským 4:31-32) Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly