Kázání z neděle 6. května 2012 - Jan 14:6
„Já jsem ta cesta, (ta) pravda i (ten) život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Dobré ráno vám všem, kteří hledáte cestu, nebo se na ni vydáváte, nebo na ní už jste.

Dnešní slova kázání jsou založena na Ježíšových slovech, kdysi adresovaných jednomu z Jeho učedníků, Tomášovi. Ježíš mu tehdy řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6) Kéž tato slova přinesou hlubší a širší poznání Boha ve tváři Kristově i vám dnes. Amen.

Když slyšíme slova cesta, cestování nebo putování, nejspíš nám na mysli vyvstane obraz pohybu z místa na místo. Možná se nám vybaví představa nějaké námahy, vypětí a únavy, která je častokrát s cestováním spojena. To je také jeden z důvodů, proč si běžně člověk, když chce mluvit o cestě k Bohu, představí namáhavou pouť životem, strastiplnou cestu, která je lemována příkazovými a zákazovými značkami. Takové pojetí cesty k Bohu pak vede některé k závěru, dnes velmi populárnímu, že totiž různá náboženství jsou jen různými cestami, sice různě křivolakými, ale vedoucími nakonec k jednomu a témuž bohu. „Všecko je to o mé námaze, ne?“ říkají. Jako by bůh, či nějaké to universální bytí, byl na vrcholu hory a dostat se k němu je jen otázkou volby různých cestiček, více či méně náročných. Ve všech těchto představách – a můžeme říct rovnou, že chybných představách – je to vždy sám člověk, který stoupá po cestě vzhůru vstříc „usměvavému bohu“.

Kázání ze středy 28. března 2012 - Jan 11:33-44
Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“

Dobré ráno, moji smrtelní přátelé!

Venku je krásné, jarní, slunečné počasí, ale někdy bývá i přesto člověku v srdci smutno. Stává se totiž, že i na jaře, kdy se příroda kolem probouzí ze zimního spánku, vám někdo blízký umře. Usne spánkem, ze kterého ho nedokáže nikdo z nás probudit. Lidé své zemřelé blízké oplakávají, a děje se tak už odpradávna. Když třeba zemřel Mojžíš na hoře Nebó, izraelský lid pro něho truchlil 30 dní. Dnes obvykle lidé, když vzpomínají na své blízké zemřelé, nosí jim na hrob květiny a zapalují na hrobech svíčky. (Někdy si tak říkám, jestli není lepší nosit si navzájem květiny, dokud jsme živí, dokud ta květina může udělat druhému radost.)