Encyklopedie pro děti. Zábavné a strhující čtení pro zvídavé, malé i velké. A vede k zamyšlení...
Prohlíželi jsme si tuhle s vnoučaty právě jednu takovou dětskou encyklopedii. Je určena školákům, nicméně oba vnuci chodí teprve do školky. Přesto o její čtení – často spíše o mé volné převyprávění spojené s otázkami – chlapci velmi stojí a večer mě o něj žádají.
Hesla si obvykle vybírají sami, někdy je volím já nahodile. Jako právě nedávno. Otevřel jsem knihu nazdařbůh a prstem ukázal na heslo: SPRAVEDLNOST.
„No, kluci, teď tu máme docela těžké slovo,“ povídám. „Spravedlnost. Už jste ho někdy slyšeli? Co znamená spravedlnost? Co je spravedlivé?“
„Že dostanou všichni stejně!“ povídá ten mladší. Bylo mi jasné, odkud vítr vane. Také jsem byl mladší brácha a v dětství jsem velmi pozorně sledoval, zda můj starší bratr nedostal víc hraček nebo zmrzliny než já nebo zda s ním nebylo zacházeno lépe než se mnou. Byly případy, kdy jsem měl pocit určité nerovnosti a nespravedlnosti, cítil jsem snad i křivdu. Takže se vnoučkům nedivím, že spravedlnost spojují okamžitě s tím, že „všichni mají dostat stejně“. Ale je tomu tak?
„No, nemusí vždycky dostat stejně, aby šlo o spravedlnost,“ vysvětlil jsem jim vzápětí. „Pokud jde o odměnu za to, co si kdo zaslouží, potom může dostat někdo víc a někdo míň. Třeba někdo víc pracuje, a tak dostane větší odměnu. A dokonce dva lidé mohou dostat opak: když někdo jedná zle, dostane trest, a když někdo jedná dobře, dostane odměnu. Trest a odměna není to samé, viďte? Ale bude to spravedlivé. Za zlé jednání trest, za dobré odměna. To je spravedlnost.“ Oba souhlasně přikyvovali, protože o trestu i o odměnách už přece jen něco vědí.
„Pak je tu ale ještě případ, kdy vám někdo dává něco darem, jako dárek, protože vás má rád nebo vám chce udělat radost. Záleží na něm, komu dárek dá, zda tomu nebo jinému. A jednomu může dát víc darů a jinému míň. Dárek si nikdo nezaslouží, takže je to spravedlivé, když někdo dostane tenhle dar a druhý úplně jiný. Můžeme být rádi, že vůbec dárky dostáváme, viďte?“
Vrátil jsem se pak k definici z knihy a mluvili jsme o tom, jak soud rozhoduje o spravedlnosti mezi lidmi, o tom, jak soud vyměřuje trest (ale kupodivu nedává odměnu), atd. A pak jsme přešli na jiné heslo, tentokrát si ho vybral ten starší: hmm, co třeba... žebřík.
Od útlého dětství máme, my lidé, cit pro spravedlnost. Je to jedno ze svědectví toho, že svět není jen čistě hmotná entita, není jen výsledkem materiálních interakcí, ale vznikly v něm také hodnoty právě typu spravedlnosti. Vnímáme ji především tehdy, když nám připadá, že je někdo nespravedlivý vůči nám. Anebo vůči slabším a zranitelným. S těmi totiž míváme navíc soucit.
Někdy dokonce soucit jakoby „zvítězí“ nad spravedlností – a tak trest dítěti neudělíme, pokutu chudému nevyměříme, trest nemocnému zmírníme. V některých chvílích jakoby dáváme spravedlnost stranou, abychom, hnuti soucitem, jednali vůči druhému s milostí. (Chováme se tak mimochodem i k sobě samým: nehlásíme se přece o spravedlivý a zasloužený trest, když něco nepěkného provedeme a zdá se, že nám to projde. Nejdeme na policii s tím, že jsme jeli v obci sedmdesát a žádáme postih. Nikoli, „udělíme si milost“ a s oddychem jedeme dál.)
Bůh je spravedlivý i soucitný. „Miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země,“ vyznává žalmista (Žalmy 33:5) Nemůže však jako my jedno „pověsit na hřebík“, aby mohl projevit druhé. Proto Bůh dal světu nespravedlivých lidí svého spravedlivého Syna. V Ježíši dává každému, kdo Mu uvěří, svou spravedlnost, uděluje svou milost a projevuje svůj soucit. Dává to vše jako dar, bez zásluh a nároků.
Spravedlnosti lidských soudců a justice mnozí lidé uniknou. Stane se, že se nikdy nepřijde na jejich zlo, nebo jejich zlo není podle lidských zákonů trestné. Avšak Boží spravedlnosti nikdo neunikne. Proto je požehnaný každý, komu „neunikne“ ani Boží soucit projevený a Boží milost udělená v Kristu Ježíši.
Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti
a jejich hříchy přikryty.
- Římanům 4:7
PK