Důvěřujete řidičům kolem sebe? Ať už jako chodci nebo jako řidiči?
Tohle se mi dnes přihodilo. Pokud sami řídíte auto, možná jste to také zažili. Stojíte u křižovatky, přijeli jste po vedlejší silnici a vidíte, jak se zleva po hlavní blíží auto. Má přednost, to je jasné. Jenže má zapnutý pravý blinkr. Znamená to, že odbočí do té „vaší“ vedlejší, a vy můžete vyrazit! Anebo je lepší počkat a ujistit se? Stane se totiž, tak jako mně dnes, že druhý řidič si odbočení rozmyslí (nebo možná jen zapomněl blinkr vypnout z předchozí křižovatky). Projede dál po hlavní a vy si oddychnete.
Nedůvěřovat vždy ostatním řidičům se může vyplatit a předejít tak nehodě. Obezřetnost a předvídavost je na místě. Zkušenost mnohých tak radí. Ostatně, vždyť i řidiči jsou jen lidé jako vy. (A nejsem si jist, zda řízení pomocí AI lidské chyby zcela eliminuje. Ale o tom třeba jindy.)
Den předtím jedu po dálnici a předjíždím kolonu kamiónů. Říkám si, co kdyby některý z nich chtěl zrovna začít předjíždět ty před sebou. Jestli bych včas reagoval. No, důvěřoval jsem těm profesionálním řidičům, že znají předpisy a že se jich budou držet. Důvěřoval jsem jim také, že zrovna nespí nebo se nedívají na televizi, ale věnují se řízení a dění na silnici. Přitom jsem také důvěřoval svým smyslům, svým odhadům, svým reakcím. A také Bohu, že stojí při mně. Projel jsem bezpečně kolem nich.
Uvědomil jsem si, jak moc je naše fungování závislé na důvěře. Na důvěře/spoléhání vůči lidem, které ani neznáme, které jsme nikdy nepotkali. A je to důvěra, kterou nezakládáme na nějakém exaktním, vědeckém testování, zkoumání a nezávislém potvrzení. Důvěra bez experimentálních důkazů je naprosto přirozenou součástí našich životů. Opírá se o zkušenosti lidí před námi, o obecné informace, o očekávané pravidelné jevy a o určité předpoklady, které však není možné předem ověřit. Bez důvěry bychom nemohli interagovat s okolím.
Důvěřujeme i sobě – někdy přehnaně a nesebekriticky –, aniž by kdy byly naše reakce předem nezávisle otestovány. Důvěřujeme si i v situacích, ve kterých jsme nikdy předtím nebyli. Důvěra je vždy částečně krokem do neznáma.
A co Bohu? Můžu důvěřovat Bohu? Někdo žádá důkazy, i když – jak jsme viděli – se v jiných případech obejde bez nich. Navíc, jaké důkazy by byly dostačující? K dispozici je člověku svědectví: svědectví spletitě utvořené a zákonitě fungující přírody, svědectví bezpočtu lidí a jejich proměněných životů. A je tu vlastní zkušenost, která je do značné míry nepřenosná, kterou získáte teprve tehdy, budete-li jako dítě matce důvěřovat Bohu.
Znamená to důvěřovat Jeho slovům – Jeho slibům, které nám dal v Kristu, Jeho principům smysluplného života, které nám předal ve svém Synu, Jeho moci, kterou prokázal na Ježíši.
Vždyť Bůh řekl:
`Nikdy tě neopustím
a nikdy se tě nezřeknu.´
Skepse, podezíravost a obezřetnost vůči lidem je někdy na místě. V případě Boha, který prokazuje svou pravdivost a spolehlivost, je možné je odložit a vrhnout se s důvěrou Jemu vpřed do neznáma.
Důvěřovat Bohu není krokem do tmy, ale do světla.
PK