Milí přátelé, poutníci životem.
Začínáme sérii kázání, ve které bychom podrobněji probrali Žalmy 120-134. To je celkem 15 žalmů, pravděpodobně se ale na všechny nedostane. Předně se podívejme, co mají tyto žalmy společného. Kromě toho, že jsou poměrně krátké – a můžeme se tedy každému z nich dostatečně věnovat v jednom kázání – je na nich zajímavé, že i když nemají jednoho autora a vznikly v různých dobách, přesto se ocitly ve starozákonním kánonu spolu a dostalo se každému stejného nadpisku: poutní píseň.
Takto přeložený hebrejský výraz doslova znamená „píseň vystupování, stoupání, či stupňování“. Původní smysl tohoto záhlaví zůstává dodnes poměrně nejasný. Jedni hebraisté mají za to, že vystupování, o kterém je tu řeč, se vztahuje na návrat judských přesídlenců z babylonských nížin zpátky (a vzhůru) do judské pahorkatiny. A je fakt, že některé z těchto žalmů o tomto návratu/výstupu skutečně hovoří nebo k němu alespoň odkazují.
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/73520_243586.jpeg)
Jiní badatelé zase vidí ve slově „stoupání“ ono každoroční putování Židů do vysoko položeného Jeruzaléma za účelem slavení svátků. Odtud má tedy Český ekumenický překlad ono „poutní píseň“. A nutno říci, několik z těchto žalmů opravdu nese charakteristické rysy duchovních písní vhodných ke slavnostem.
Jsou také židovští učenci, kteří kladou toto, řekněme, „15-násobné žalmové stoupání“ do souvislosti s dvoudílným schodištěm o 7 resp. 8 schodech, které stálo ve znovuvybudovaném jeruzalémském chrámu (srovnej Ezechiel 40:26,31).
Nakonec je ale dost dobře možné, že ono stupňování nesouvisí ani tak s okolnostmi, při kterých tyto písně vznikly nebo se používaly, jako spíše se strukturou a obsahem oněch žalmů. S trochou snahy lze vysledovat jakousi schodovitost, pozvolnou vzestupnost ve způsobu, jakým rozvíjejí myšlenky a užívají slova. Tyto žalmy se proto také nazývají „graduály“, písně, které gradují, které se hýbou vpřed, stoupají až k vrcholu, a to tak, že vezmou předchozí slovo či myšlenku a dále ji rozvinou, posunou nebo zintenzivní. Na druhou stranu je pravda, že ne v každém z těchto 15 žalmů je tento gradující postup patrný.
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/evangelia-pisatele_rg7clf.jpg)
Koneckonců, všechna ta různá vysvětlení smyslu záhlaví u těchto písní se nemusejí navzájem vylučovat. Nemusí to být nutně tak, že buď je správné jedno, nebo druhé. Může být totiž rozdíl mezi původním záměrem při skládání žalmu a jeho použitím v pozdějších dobách při bohoslužbě, při poutích na svátky a v každodenním životě lidí. Spokojme se proto s tím, že tyto „písně stoupání“ jsou pečlivě uspořádanou sbírkou chvalozpěvů, které nás budou – dnes a o příštích několika nedělích – s Božím požehnáním povzbuzovat a také, jak doufám, nás o kousek posunou vpřed v tom našem putování, v tom našem stoupání vzhůru směrem k nebeskému Jeruzalému.
Váš spolupoutník.
Začínáme naši pouť Žalmem 120. Pisatel se cítí obklopen lstivými nepřáteli, jakoby v cizí zemi, daleko od Jeruzaléma, města pokoje. (Možná i my se někdy tak cítíme: daleko od našeho věčného cíle, ke kterému směřujeme, daleko od harmonie, která tam panuje.) Ale i tam, v dáli, je s žalmistou Hospodin přítomen, i tam Bůh slyší jeho modlitby. Žalm 120 začíná slovy: „K Hospodinu v soužení jsem volal, On mi odpověděl.“ (v. 1) Je tu vidět dvojí věrnost. Na jedné straně Boží věrnost. Bůh zaslíbil: „Až mě budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat.“ (Žalm 50:15) A jak vidíme, co Bůh zaslíbil, to také plní. On odpovídá. On brání. Ale je tu také vidět věrnost žalmisty, který věří tomuto Božímu slibu a jedná podle toho. Proto také hned na začátku věty zdůrazňuje, ke komu se obrací: „K Hospodinu v soužení jsem volal“. Hospodin byl tou první instancí, kterou jako věřící ve svém trápení vyhledal.
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/Job-suffering_vkhtg4.jpg)
O jaké soužení, o jakou nouzi, konkrétně šlo, to se dozvídáme v následujících verších. Byly to lži a pomluvy, které pisatel musel snášet. Šlo o zrádné, falešné rty, o záludný, lstivý jazyk jeho protivníků, bezbožníků, posměvačů. Ale jak jim čelit? Sami jste možná zažili, když o vás někdo šíří nepravdy. Nevíte, kde a jak se bránit. Lidská faleš a lež dokážou natropit víc škody než kdejaká zbraň. Ten první, na koho se obrátit o pomoc, když jsme obětí lstivých lží a lživých lstí, je Ten, který zná vždycky pravdu, který se nenechá obelstít. Žalmista to dobře ví: „Hospodine, vysvoboď mě od zrádných rtů, od jazyka záludného.“ (v. 2)
Pisatel si je ve víře dobře vědom toho, že Bůh bude konat, že Jeho odplata za zrádnost a lstivost je jistá. Proto se obrací na ty, kteří ho očerňují, aby je varoval. Názorně jim popisuje, jaký trest mohou čekat, pokud setrvají ve svých urážkách a lžích. „Co ti patří, co tě stihne, záludný jazyku?“, ptá se žalmista (v. 3) Doslova „co ti dá a co ti přidá?“, totiž Bůh, za to, jak křivě mluvíš? Že tu nejde jen o lehkovážnou řeč, je patrné z toho, že pisatel používá slova z obvyklé zapřísahávací formule, která zněla: „Takto ať ti Bůh dá a tak ať ti přidá,“ jestli mi třeba neřekneš, co se stalo (viz např. 1. Sam 3:17, 20:13, 25:22). „Zapřísahám tě!“ bychom řekli dnes. Zde tedy: „Co ti Bůh dá a co ti přidá, zrádný jazyku?“ Musíš počítat s hrozivým Božím hněvem a trestem!
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/gossip-workplace2_x0zory.jpg)
A tento trest pisatel vykresluje slovy: „Ostré šípy bohatýra, (k tomu) žhoucí kručinkové uhle.“ (v. 4) Sami víme, že lstivý jazyk dokáže probodávat slovy jako šípem a rozdávat rány, které se hojí pomalu a dlouho. Takový ale bude i Boží hněv a odplata: pronikavá a náhlá jako šípy hrdiny (heb. gibor, srov. Gabriel) a stravující a dlouhotrvající jako žhnoucí, řeřavé uhlíky z kručinky neboli jalovce. Ano, odsouzení v pekle je bolestné a věčné; tam „jejich červ neumírá a oheň nehasne“ (Mk 9:48). Může snad Boží varování každému, kdo miluje lež a faleš, znít ještě nějak výstižněji a hrozivěji? Zachraň nás, Pane, od naší vlastní úskočnosti a klamu! Vskutku, lepší je být obětí lstí a pomluv než jejich autorem. Uhlíky lidské zákeřnosti a lstivosti nakonec vyhasnou; oheň Boží spravedlnosti nikoliv...
Zatím však, zde na zemi, musíme žít dál, vystaveni lžím a pomluvám, kterým nelze uniknout. Jako žalmista toužíme po pokoji, po svornosti, po souznění, které existuje mezi Božími tvory na nebeských nádvořích. V tomto světě ale zažíváme a budeme zažívat nepřátelství: nepřátelství s těmi, kteří se sami považují za nepřátele Boží. Žalmista si zoufá: „Běda mi, musím dlít jako host v Mešeku, pobývat při stanech Kédarců!“ (v. 5) Mešek byla oblast daleko na severu, kdežto Kédarci žili na jihovýchodě v Arábii. Autor nemohl být zároveň na obou místech. Ale tím, jak je obklopen pomlouvači a nactiutrhači, cítí se jakoby obklopen barbarskými národy, celým nevěřícím světem – všemi, kteří stojí v opozici proti Bohu a Jeho lidu. Jejich duše jsou svárlivé a bojechtivé, nenávidí smíření a pokoj, který žalmista našel u milosrdného Boha. „Pobývám (má duše pobývá) už dlouho u toho, kdo nenávidí pokoj. Promluvím-li o pokoji, oni odpovědí válkou.“ (v. 6-7)
Tak to vnímal a tak to zažíval onen pokojný žalmista. Tak to vnímal a zažíval i jeho a náš Pán, Ježíš Kristus, Princ pokoje. I On byl vystaven lstivým pomluvám, urážkám a falešným nařčením bezbožníků. Všechno to ochotně trpěl. A dokonce snášel i Boží spravedlivý hněv za naši přetvářku, náš klam, naši faleš a naši lež. Jenom díky Ježíši a Jeho svaté oběti na kříži jsou nám všechny hříchy odpuštěny...
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/ukřižování-obraz_gipslg.jpg)
Když vírou přijímáme tuto pravdu, ta pravda nás osvobozuje, a my, mocí Ducha svatého, pak také toužíme žít pravdivě a v pravdě, ne ve lži a klamu. V tomto světě proto i my, jak svědčíme o pravdě evangelia pokoje, zakoušíme to, co zakoušel onen žalmista i Kristus, náš Pán: zlé jazyky, uštěpačné pomluvy, zraňující posměch. „Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.“ (Řím 8:37) Neboť v Ježíši jsme se stali dědici pokoje – pokoje, který opatrujeme, pěstujeme a šíříme ve společenství s Ním a ve společenství s těmi, kteří se v pravdě a ryzosti víry přidají k nám – na naší pouti k nebeským výšinám.
Amen.