Luterani CZ

Drobet 45 - Neříká ti to „Pane“

Sun, 06 Sep 2026 07:30:01 -0700

Nevím, jestli se to tak dnes ještě říká. Ale za mých mladých let jsme tuhle hlášku hojně slýchávali i používali. „Neříká ti to Pane.“

Znamenalo to, že ti ta věc nepatří, není tvoje. Když si třeba spolužák chtěl půjčit nůžky, které jste měli na lavici, a učinil tak bez dovolení, sebrali jste mu je právě se slovy „neříkají ti Pane“. Neboli, „nejsou tvoje, tak na ně nesahej“. Tím jste dali jasně najevo, že ty nůžky patří vám a bez vašeho svolení si je nikdo nemůže jen tak sebrat. To VÁM říkají „Pane“.

Jsou věci, které říkají Pane mně nebo vám, které mně nebo vám patří. A co my, komu říkáme Pane my? Komu nebo čemu patříme?

Hledal jsem nedávno text křesťanské chvály s názvem Ty jsi Pán. Zadal jsem kousek textu do online vyhledávače: „Ty jsi Pán nad celou zemí.“ Stiskl jsem Enter. Kromě odkazů na Youtube videa a stránky s texty písní se hned nahoře objevila odpověď od AI. Zněla trochu úsměvně:

Jako umělá inteligence nemám žádnou moc, nevládnu zemi ani nevlastním žádné území. Jsem tu od toho, abych vám pomáhal jako virtuální asistent, odpovídal na vaše otázky, vyhledával informace nebo vám asistoval při práci a tvoření.

Uvědomil jsem si, že je to vlastně skvělé, že to takhle napíše. Falešní bohové, modly, které si vytváříme, to o sobě obvykle otevřeně nepřiznají. Ale nejde jen o to, že něco nebo někdo není svou podstatou pánem světa, pánem lidstva nebo pánem naším. Jde hlavně o to, zda my něčemu či někomu toto postavení pána nepropůjčujeme, zda mu nedáváme moc nad námi. Neděláme – ve svých rozhodnutích, postojích a životních cílech – z něčeho pána a boha, co jím ve skutečnosti není? Ať už vědomě, nebo mnohem častěji podvědomě? (To je řečnická otázka.)

Komu ve svém životě svěřujeme plnou autoritu, aby vládl a rozhodoval? Možná to není AI (i když i jí, zdá se, čím dál tím víc uživatelů propadá a řídí podle ní své názory a hodnoty.) Ale daleko běžnější je, že...Read More

Drobet 44 - Odkud kam jsem kým?

Sun, 16 Aug 2026 13:40:03 -0700

Zaparkoval hned naproti vchodu do fitka. Vystoupil, z kufru vytáhl sportovní tašku a hodil si ji přes rameno. Ozvalo se pípíp, auto se zamklo a on vstoupil do dveří. Do dveří sportovního světa.

Co na tom, že to parkoviště patří jiné firmě a že místa vyhrazená pro návštěvníky fitcentra jsou jen o pár desítek metrů dál. Přece nepůjde takový kus pešky, když jde za sportem, no ne?

Teprve uvnitř gymu je místo, kam si jde „dát do těla“. Až tam se rozehřeje šlapáním na pásu. Venku se to nepočítá.

V tom se liší od těch, kdo jsou sportovci „každým coulem“, jimž je pohyb životním stylem. Pro takové nezačíná a nekončí sportování u vchodu na sportoviště. Jim přijde samozřejmé chození do schodů namísto jízdy výtahem. Pro ně je normální, že si na blízká místa dojdou pěšky a někam dál dojedou na kole. Znám takové sportovce, kteří jimi jsou vždy a všude.

Vidím tu jistou paralelu s postojem některých z nás, křesťanů. Nechováme se někdy tak, jako bychom patřili Bohu jen v neděli ráno, nebo jen v kostele? Vymezujeme, kam až sahá a čeho se týká naše křesťanské přesvědčení? Jsme hrdými křesťany jen „mezi svými“, zatímco v práci, za volantem nebo na internetu by nás Kristus možná ani nepoznal? Nejsme i my tak trochu doktorem Jekyllem ve dne a panem Hydem v noci?

V Bibli se objevuje trochu záhadné úsloví o „vycházení a vcházení“. Třeba v jedné z poutních písní slibuje Hospodin svému lidu, že on „bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.“ (Žalm 121:8) Jde o hebrejský merismus, obrat vyjadřující celek pomocí dvou krajních částí. Podobně, jako „ve dne, v noci“ znamená neustále, tak také „vycházení a vcházení“ zahrnuje veškeré konání člověka, ke kterému člověk obvykle vychází z domu, aby se do něho posléze vracel, vcházel. A tak jako před lety, tak i dnes mně a tobě, svým dětem, Bůh slibuje,...Read More

Drobet 43 - Hůl, proutek a kázeň

Tue, 07 Jul 2026 21:12:21 -0700

Víte, co má společného výchova dětí s bakteriemi? Pokud ne, čtěte dál.

Tušil jsem, že uvedení toho příspěvku na FB vyvolá rozporuplné reakce. Ostatně to téma je třaskavé a názor na ně někdy rozděluje i osoby si blízké. (Snad to rozdělení zůstane vždy jen názorové a nepřejde do roviny despektu či dokonce nenávisti.) Mluvím o příspěvku, který přináší další z řady starozákonních přísloví – moudrostí do života s Bohem. Tentokrát k tématu výchova dětí: „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“

Kdykoli a kdekoli se diskutuje o tom, zda při výchově používat fyzické tresty, objeví se i hlasy, se kterými de facto všichni souhlasí. První je, že někteří rodiče nepoužili při výchově svého dítěte žádný fyzický trest, a z dítka vyrostl spořádaný a vyrovnaný dospělý jedinec. Druhý hlas, který zaznívá, zmiňuje „mlácení“ dítěte hlava nehlava cholerickým otcem, z čehož mělo dítě ještě po letech hluboké trauma.

Oba tyto hlasy mluví ze zkušenosti a zmiňují legitimní argumenty. Nikdo proti nim nic nenamítá. Ano, při výchově mnoha dětí není třeba používat fyzický trest; rázné slovo spolu s vysvětlením stačí. A ano, když se fyzický trest stane – namísto způsobu usměrnění – projevem záchvatů hněvu necitlivého otce, pak jde o násilí a hrubost, které do výchovy dítěte bezesporu nepatří.

Šetřit - hůl - včas

O čem tedy vlastně mluví ono biblické přísloví? Dovolím si k tomu uvést tři důležité body:

Zaprvé se zde mluví o „šetření“ hole – tj. o zadržování, odepírání toho, co právem něčemu nebo někomu patří. Přísloví tedy nevybízí k používání hole šmahem ve všech případech a v každé situaci. Jen pokud dojde někdy k tomu, že hůl by byla v dané chvíli nejúčinnější řešení, pak ji šetřit, zadržet a nepoužít by bylo projevem spíše „opičí lásky“, než té rodičovské, jež hledá to nejlepší pro...Read More

Drobet 42 - Na plavidlu zvaném Země

Sat, 02 May 2026 08:17:37 -0700

Možná jste vesmírnou misi Artemis II. sledovali detailně.

Možná jste jen jedním okem vnímali zprávy o ní.

Možná šla tato kosmická výprava zcela mimo vás.

Patřím mezi ty uprostřed. Spíše než technikálie mě ale zaujaly některé komentáře, postřehy a reakce astronautů na prožitek a zkušenost, kterou nabyli. Jejich cesta „za odvrácenou tváří Měsíce“ je zcela právem hluboce zasáhla a dopřála jim vidět svět z nové perspektivy.

Ještě během letu jeden člen posádky prohlásil něco v tom smyslu, že tak jako oni jsou pro nás na vesmírné lodi, která je nese, živí a poskytuje úkryt, tak i my pro ně. Naše planeta Země plující oceánem vesmíru se jim jevila jako bezpečné plavidlo pro lidstvo a nositelku života.

Také z dalších reakcí bylo patrné, že astronauté si jasně uvědomili dvojí realitu lidstva: jednak naši malost a křehkost při pohledu na tichý a temný prostor kolem nás, a na druhé straně naši velikost, měřeno umem a dovednostmi, které nám umožnily odpoutat se od rodné hroudy a spatřit s odstupem velkolepost Země a jejích obyvatel navzdory realitě nehostinného kosmu.

Připomnělo mi to slova 8. žalmu, jehož pisatel – ač nohama na zemi – také vystihuje podobný kontrast, dvojí realitu člověka: jeho titěrnost a zranitelnost ve srovnání s nebesy, měsícem a hvězdami, zároveň však jeho důležitost pro Tvůrce toho všeho, který se zajímá o člověka, pamatuje na něho a ujímá se ho. Možná některý čtenář tohoto žalmu vidí jeho naplnění nikoli obecně v člověku, ale konkrétně v Ježíši Kristu (vždyť i žalmy svědčí o Něm). To nicméně jen podtrhuje, jakou hodnotu člověk má v očích Boha, když se Jeho tvůrčí a životodárné Slovo dokonce stalo jedním lidským exemplářem. A ne tak ledajakým! A ne tak pro nic...Read More

Drobet 41 - (Ne)vinný pocit viny

Mon, 20 Apr 2026 13:20:10 -0700

„Nezašoupl jsi židli, když jsi odešel od stolu,“ přišla nedávno doma výtka na mou adresu.

„Aha, tak to pardon. A díky, žes to napravila za mě,“ reagoval jsem vstřícně.

„V pořádku, je ti odpuštěno,“ zněla vlídná odpověď.

Říkal jsem si, „To je fajn, že si takhle odpouštíme.“ Nicméně, taky mě posléze napadlo, zda vlastně došlo k nějakému provinění? Přestoupil jsem nějaký zákon či nějakou společenskou normu? Nebo jen nebylo naplněno určité obecné očekávání a zažitý předpoklad o uspořádání židlí u stolu?

Má se člověk cítit vinen, když nezasune židli?

Shodou okolností jsme v následující hodině FJ mluvili na téma kulpabilizace. To je slovo, které má základ v latinském culpa, tedy vina. Možná znáte větu z latinské kajícné modlitby, „Mea culpa, mea maxima culpa“, tedy „Má vina, má největší vina“. Kulpabilizace znamená vyvolávání pocitu viny, svalování viny či obviňování. Má minimálně dvě možné polohy. Buď je známo provinění a hledá se viník, nebo je znám viník a hledá se provinění.

Je známo provinění, ale viník je nejasný

V prvním případě ke kulpabilizaci dochází, když je nějaká osoba nebo skupina osob označována za zodpovědnou za problémy, ke kterým zjevně dochází. Na úrovni celé společnosti může být příkladem, kdy výrobci za negativní dopady své výroby na životní prostředí svádí vinu na zákazníky a obviňují je z nadměrné konzumace nebo z neudržitelného životního stylu. Přehlížejí přitom, že oni sami tuto konzumaci a styl podporují a propagují ve svých reklamách.

Na úrovni rodinných vztahů zase často dochází ke kulpabilizaci, svalování viny, za dlouhodobé problémy jen na některé členy, i když na vině bývají svou měrou všichni. Ale najít viníka jinde než v sobě je sebeuspokojivé a přenáší nutnost změny jen na druhé, neboť „já jsem v pořádku“.

Je znám viník, ale provinění je...Read More

Drobet 40 - Naše osobní letopočty

Sun, 12 Apr 2026 13:11:07 -0700

„Až po Ingolstadtu.“ Tahle věta u nás doma v poslední době zaznívá nezvykle často.
Za asi 10 dní by měla mít má žena medicínskou přednášku v Ingolstadtu. Po delší době bude mluvit v odborné angličtině a odpovídat na otázky kolegů lékařů. Jelikož poslední dobou používá spíše němčinu a ruštinu, a to ještě při neformálních hovorech s pacienty a klienty, má z toho ingolstadtského vystoupení trochu obavy. Pečlivě se na to připravuje, a tak omezuje záležitosti, které je třeba udělat „před Ingolstadtem“, a co jde, tak se odkládá na dobu „po Ingolstadtu“.
Děláme si z toho legraci. Před Ingolstadtem a po Ingolstadtu, to zní jako před Kristem a po Kristu. Jako by měla nastat změna letopočtu. Podobně se v obecné rovině vžilo úsloví „před Covidem“ a „po Covidu“. Co se ale vlastně vlivem Covidu změnilo? A jaké to mělo trvání?
I když to blíže nesleduji, zaregistroval jsem také, že existuje akce zvaná Extrémní proměny. Je to vlastně reality show, kde diváci sledují roční cestu lidí s výraznou nadváhou za radikální tělesnou proměnou. Mnohé účastníky byste na fotkách „před“ a „po“ ani nepoznali. Shodili desítky kil a mluví o tom, že jim začal nová éra života. Přejí si samozřejmě, aby ta proměna byla trvalá a už se nikdy do stavu „před“ nevrátili.
Možná máte i vy svůj osobní letopočet typu „před“ a „po“. Došlo ve vašem životě k nějaké přelomové události nebo jste dosáhli nějakého milníku. Skončili jste školy a začali pracovat. Oženili jste se, vdaly jste se. Stali jste se rodiči. Nebo naopak, o něco nebo někoho jste přišli. Někoho drahého a milovaného. A víte, že tím začala nová doba, že „před“ a „po“ bude jiné.
Jako křesťané vyznáváme historickou změnu letopočtu a také tu osobní, kterou jsme všichni zažili. Ta historická – díky které dnes píšeme rok 2026 – se odvíjí (i když jen maličko nepřesně)...Read More

Drobet 39 - Mistr odešel k Mistrovi

Sat, 21 Mar 2026 10:00:06 -0700

Mistr bojových umění známý pod jménem Chuck Norris zemřel včera ve věku 86 let.
„Snad se z toho brzy dostane“, zněl jeden komentář od jeho fanoušků, tedy těch, kteří si oblíbili vtipy o tomto herci, mistru světa v karate, producentovi... a také aktivním křesťanovi.
Asi to tak nebylo míněno, ale jednou se z toho – totiž ze spárů smrti – opravdu Chuck dostane. Ne však vlastní silou, ale mocí jiného Mistra, Ježíše Krista. Jemu Chuck věřil a od Něho se učil. Třeba pokoře, mírnosti nebo tomu, jak mít svou sílu pod kontrolou.
Vybral jsem k tomu dva krátké úryvky z autobiografické knihy Chucka Norrise s názvem Against All Odds (Přes všechnu nepřízeň).
Toho večera jsme se s Mikem zúčastnili státní večeře se stovkami dalších pozvaných hostů. Po večeři všichni postávali v tanečním sále, který vede do soukromých komnat Prezidentské rodiny. Prezident a První dáma se procházeli mezi hosty, když jsem je viděl, jak jdou po schodech, aby se večer uložili ke spánku. I já jsem byl unavený a rozhodl jsem se odejít. Mířil jsem k východu, když tu jsem uslyšel někoho zvolat: „Chucku!“ Otočil jsem se a poznal, že to byl prezident Bush, kdo zavolal mé jméno. Stál na schodech vedle Barbary a mával mi na rozloučenou. Pomyslel jsem si: Kdo jen jsem, že prezident Spojených států mě volá jménem?
Vzpomněl jsem si na příběh o Zacheovi, tom malém chlapíkovi, kterého Ježíš spatřil, jak sedí na stromě, aby na Ježíše viděl přes dav. Ježíš řekl: „Zachee, pojď dolů. Dnes budu večeřet u tebe.“ Myslím, že Zacheus se nikdy nezbavil toho pocitu úžasu, když si uvědomil: „On zná mé jméno!“
Na mnohem prozaičtější úrovni jsem něco takového pocítil, když mi George Bush zamával na rozloučenou ze schodů Bílého domu. To je ale muž! S tíhou celého světa na bedrech nikdy nezapomíná, jak dát lidem pocit výjimečnosti.
V těch několika málo chvílích v mém životě, kdy...Read More

Drobet 38 - Lidské vztahy zlato mění

Mon, 09 Mar 2026 06:44:51 -0700

Asi jen málokdo by s tím nesouhlasil.
„Lidské vztahy zlato mění.“ (Zlato je zde podmět.) Zpívali jsme o tom v neděli v jedné chvále. Zlato, bohatství, majetek, jmění, ... nazývejte to, jak chcete, ale faktem zůstává, že jeho nabytí či ztráta zasahuje a ovlivňuje lidské vztahy. A to dokonce i mezi blízkými příbuznými, rodiči a dětmi, sourozenci, manželi.
Před mnoha lety jsem se setkal s jedním případem neblahého vlivu náhle nabytého bohatství. Šlo o dědictví, které rozkmotřilo dva bratry, takže jeden druhému nemohli přijít na jméno. Byl jsem v kontaktu s jedním z těch bratrů. Pamatuji si, jak velmi ho mrzelo, že kvůli neshodám ohledně majetku (který navíc ani jeden nezískal vlastním přičiněním) přišel o vztah s bratrem.
Rozhodně jsem tedy nechtěl, aby se podobná věc přihodila mně.
Mám také staršího bratra. A po smrti táty se naše mamka rozhodla rozdělit jejich společný majetek mezi nás. Navíc do dědictví přibrala i svého vnuka. Ujišťoval jsem ji opakovaně, že mi nezáleží, jak se ohledně dědictví rozhodne, jak vše rozdělí, komu co připadne, zda to bude „fér“.
Jednak považuji dědictví za dar, jehož darování je výhradně na vůli dárce, nikoli obdarovaného. Navíc vím, že nás všechny miluje, že byla a je vždy připravena se pro nás rozdat. Hlavně však je mým největším přáním, aby má mamka i bratr získali, co apoštol Petr popisuje jako „dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí“, které je „připraveno pro vás v nebesích“ (1. Petrův 1:4) Sám Boží Syn Ježíš umíral, aby nám všem toto věčné a mnohem cennější dědictví zajistil.
I obyčejné dědictví ve vzpomínkách znamená víc než zápis na katastru či stav investičního...Read More

Drobet 37 - Ty věříš na Ježíška?

Tue, 23 Dec 2025 21:29:07 -0800

„Ty věříš na Ježíška?“, zeptala se mě. Bylo jí asi šest a ve tváři měla pevný, skeptický výraz.
Kolegyně v práci si před Vánoci přivedly do kanceláře své dcerky; škola byla už zavřená. Hrály si, malovaly si, dívaly se na film, pobíhaly. Těžko je zabavit na dlouhou dobu v místnosti bez hraček.
Ležely zrovna na pohovce v jídelně a brebentily, když jsem si tam šel pro kávu.
„Tak co, těšíte se na Vánoce?“, chtěl jsem s nimi zaplést rozhovor.
„Těšíme,“ odpověděly obě. „Ale kdo dává dárky?“ Zjevně právě o tom spolu vedly debatu.
Nebyl jsem tím, kdo jim má vyložit karty na stůl. „No, někdo, kdo vás má rád,“ odpověděl jsem trochu šalamounsky, ale podle pravdy.
„A je to Ježíšek?“, zeptala se ta mladší z nich, co jí bylo asi šest.
„I ten vás má rád,“ udržel jsem stopu.
„Ale já na Ježíška nevěřím,“ odpověděla opět ta sotva školou povinná.
„No, ale vždyť se o Vánocích narodil, v Betlémě,“ já na to.
„Ale oni ho pak zradili a zabili,“ povídá malinká. To mě teda překvapila, že si Vánočního Ježíška, na kterého nevěřila, že nosí dárky, dokázala spojit s tím „dospělým“ Ježíšem.
„To je pravda. No ale on potom vstal z mrtvých, byl vzkříšen. Takže je živý.“
Dořekl jsem a nastala chvilka beze slov.
„Já ale na Ježíška stejně nevěřím,“ prolomila ticho skeptická dívenka.

A začaly to opět probírat spolu, protože ta druhá, asi o dva roky starší, měla zřejmě pořád touhu „na Ježíška věřit“. Kdo jiný by nosil ty dárky, že?
I když nevěříme „na Ježíška“ nosícího dárky, věřme Ježíši, pokornému Králi, který zachraňuje, vykupuje a vysvobozuje celý svět, včetně mě a tebe. On je tím vánočním Darem nebes.
Svědčí o něm starodávná proroctví. Svědčí o něm očití svědkové. Svědčí o něm zkušenost mnohých na celém světě.
Kéž by i nám dospělým zůstal ten údiv i obdiv spojený s prvními Vánocemi a jejich významem.
Třeba vám k tomu pomůže i hudba a slova písně Glorious -...Read More

BnT 25 - Na cestě domů nejsem sama

Tue, 25 Nov 2025 09:33:12 -0800

Nejsem na všechno sama. To vím. Mám to i ve jméně. GabríEl(a). Bůh je síla má...
Včera jsem si četla ve vlaku a přejela zastávku domů. Vlak zpátky jel až za 30 minut. Venku tma a zima. Na zastávce opilec, který si nahýbal z lahve a čímsi mlátil do čehosi. Manžel měl výuku angličtiny ve městě.
Ne, tady čekat vážně nebudu.
Tak jsem se vydala pěšky domů, 7 km. Podél silnice mezi obcemi, bez chodníků a pouličních lamp, fakt dobrodrůžo. Cestou jsem si díky svícení vybila baterku v telefonu. Když mě jednou míjelo auto, uskočila jsem a spadla do pangejtu, kam byla stažená voda do odtokového kanálku. Naštěstí jsem si jen umazala kolena.
Krásně jsem se prošla...

Domů jsem přišla špinavá, a šťastná. Šťastná, že jsem celá. Šťastná, že vůbec mám DOMOV.
Tady, i na věčnosti.
GK
Read More