Po celá staletí Bůh uchoval texty Starého zákona.
„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků.“ (Židům 1:1) Promlouval ústy Mojžíše během odchodu z Egypta; ústy Samuela, když se vláda izraelských soudců chýlila ke svému konci; ústy Ozeáše varoval před duchovním cizoložstvím (nevěrou k Hospodinu); ústy Izajáše poukazoval na krále, který měl přijít jak s korunou, tak s křížem; ústy Jóela mluvil o vylití Ducha svatého v těchto posledních dnech.
To bylo mocné Boží slovo pro lidi, kteří žili před narozením Krista. Jak byl ale Starý zákon uchován pro oči, uši a srdce lidí, jako jsme my, kteří žijeme tolik staletí po Kristu?
V aramejštině a hebrejštině
Aramejština byla důležitým jazykem Blízkého východu, a to zejména v době, kdy Židé byli drženi v zajetí v Babylonu. Není proto překvapením, že část textů Starého zákona byla nejprve psána v aramejštině.
Hebrejština byla hlavním jazykem „Mojžíše a proroků“. Hebrejština je krásný jazyk, který se velmi dobře hodí pro živou, barvitou řeč. Není to složitý jazyk. Hebrejská abeceda má 22 písmen. Některé překlady Žalmu 119 ukazují všechna tato písmena. Tento žalm patří mezi akrostichy (básně, u kterých počáteční písmena slov ve verších či slokách tvoří nějaké heslo nebo, jako zde, abecední seznam). Prvních osm veršů Žalmu 119 začíná prvním hebrejským písmenem Alef (א). Dalších osm veršů začíná druhým písmenem hebrejské abecedy, Bét (ב). Takto se to děje v celém žalmu. Se 176 verši (22 slok, každá po 8 verších) je Žalm 119 nejdelší částí Bible.
Prvních 8 veršů žalmu 119 začíná prvním písmenem hebrejské abecedy
Na kameni, hliněné destičce, papyru i pergamenu
Proroci používali ke psaní materiály, které byly v té době běžně rozšířeny. Když Mojžíš obdržel Desatero přikázání na hoře Sinaj, byly to „dvě kamenné desky psané Božím prstem“ (2. Mojžíšova 31:18). Později Mojžíš sám vytesal slova zákona na kamenné desky podobné těm prvním.
Dalším odolným materiálem ke psaní byla hliněná destička. Když byla hlína mokrá, pisatel do ní s rydlem v ruce vryl svůj vzkaz. Když se pak destička vypálila v peci, její text byl skoro nezničitelný.
Ale kamenné či hliněné destičky byly příliš těžké pro rozsáhlé psaní. Papyrus, který se vyráběl z rákosu rostoucího podél Nilu, byl lepší. Porézní dřeň rákosu byla nařezána na 30 až 40 cm dlouhé proužky a ty byly umístěny jeden vedle druhého do dvou vrstev. Poté byly vysušeny a vyleštěny plochým kamenem. Listy papyru byly tenké a pevné, relativně snadno se na ně psalo a dokonce mohly být spojeny do svitků.
Kůže byla také velmi důležitá. Zvířecí kůže byly nataženy, usušeny, očištěny a poté namáčeny ve vápenaté vodě, aby se vybělily. Takto opracovaná kůže (neboli pergamen) byla mnohem dražší než papyrus, ale byla také mnohem hladší a odolnější. Opisovač mohl použít obě strany a části pergamenu mohly být sešity k sobě.
Božím jednáním i úsilím člověka
Byla by to velká čest moci prozkoumat původní papyrové nebo pergamenové svitky, na které psali Mojžíš, Izajáš či Jóel. Skutečnost je ale taková, že rukopisy psané samotnými jejich autory zmizely už před mnoha stoletími. Každý rukopis textu Bible, který máme dnes k dispozici, je kopií dřívějšího rukopisu. Před vynalezením knihtisku byly tyto kopie opisovány ručně. Bůh jednal v pozadí a podnikal mimořádná opatření, aby zabránil ztrátě poselství svých proroků.
Příběh Jeremjáše a Báruka je poučným příkladem. Jeremjáš nadiktoval všechna slova, která mu Bůh řekl. Jeho písař Báruk je napsal na svitek a potom je četl nahlas v chrámu. Král Jójakím tak opovrhoval Božím slovem, že si přinesl svitek domů a spálil ho na ohništi. „I stalo se k Jeremjášovi slovo Hospodinovo…: Znovu si vezmi jiný svitek a napiš na něj všechna předešlá slova, která byla na svitku předešlém, který Jójakím, král judský, spálil. … Jeremjáš vzal tedy jiný svitek, dal jej písaři Bárukovi, synu Nerijášovu, a ten do něho zapsal z Jeremjášových úst všechna slova té knihy. … Bylo k nim přidáno ještě mnoho podobných slov.“ (Jeremjáš 36:27-32)
Jako věřící si můžeme být jisti, že Bůh mnoha různými způsoby ochraňoval a zabezpečoval své Slovo po celé období Starého zákona i poté. Jak přesně to dělal, my většinou ani nevíme. Někteří historikové například poukazují na dílo Rabbi ben Zakkaie. Po útěku ze zničeného Jeruzaléma v roce 70 po Kr. založil ben Zakkai akademii v blízké Jamnii (někdy se město přepisuje Javne). Po dobu 60 let se zde on a další židovští učenci věnovali zachování neporušenosti starozákonních textů.
V masoretském textu i ve svitcích od Mrtvého moře
Od počátku pátého století pracovala na zachování hebrejského textu Starého zákona skupina písařů zvaná Masoreti (z hebr. masorah – „tradice“). Po dobu více než 500 let měli pro psaní stanoveny přesná pravidla. Směli používat jenom určité druhy pergamenu. Každý napsaný sloupek nesměl mít méně než 48 a více než 60 řádek textu. Každý řádek směl mít přesně 30 písmen. Inkoust směl být pouze černý a připravený jen podle speciálního receptu. Žádné slovo nebo písmeno nesmělo být napsáno zpaměti. Když se objevila jediná chyba, rukopis musel být celý zničen. V dnešní době je masoretský text obecně uznáván jako standardní hebrejský text Starého zákona. Nejstarší kompletní hebrejský rukopis je Codex Leningradensis z roku 1008 po Kr., který je uchováván v Ruské národní knihovně v Petrohradě. Tento masoretský text je hlavním zdrojem pro většinu hebrejských Biblí publikovaných v dnešní době.
Codex Leningradensis – rukopis Tanachu (knih Starého zákona) z roku 1008/1009 po Kr.
V roce 1947 beduínský pastýř házel kameny do pouštní jeskyně v blízkosti Mrtvého moře, protože doufal, že uslyší svoji ztracenou kozu. Uslyšel zvuk tříštící se kameniny, vlezl spolu se svým bratrancem dovnitř a našel rozbité nádoby, ve kterých byly uloženy kožené svitky. Další objevy brzy následovaly. Do roku 1956 bylo poblíž Kumránu odkryto jedenáct jeskyň. Archeologové byli nadšeni zejména nálezem fragmentů více než 175 biblických rukopisů. Byly zde zastoupeny všechny knihy Starého zákona kromě Ester a Nehemjáše, některé dokonce i v několika kopiích.
Svitky od Mrtvého moře
Podrobné studování těchto fragmentů umožnilo expertům stanovit dobu jejich vzniku mezi lety 250 před Kr. a 50 po Kr. Čili svitky od Mrtvého moře jsou přibližně o 1000 let starší než masoretský text. Jako v případě všech ručně psaných dokumentů jsou i mezi rukopisy Mrtvého moře a masoretským textem občasné odchylky ve slovech či v pravopisu. Tyto jsou však minimální. Z větší části naopak rukopisy od Mrtvého moře potvrzují, že hebrejský text byl spolehlivě předáván po dobu více než dvou tisíc let.
Bůh mluvil ústy proroků. To, co proroci napsali, se nám dochovalo, abychom to mohli číst, věnovat tomu pozornost, poučit se z toho a vnitřně se tím obohatit. Pak budeme i my moci odvážně vyznat: „Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích Tvé slovo.“ (Žalm 119:89)
Napsal Paul Zell, profesor na Wisconsin Lutheran Seminary
The Old Testament Texts. Forward in Christ (FiCh), Vol. 97, 12/2010, © 2010 Forward in Christ, adm. by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením vydavatele.)