Svatá křesťanská církev stojí na impozantním a pevném základě. Je „stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš“ (Efezským 2:20).
Apoštolové Ježíše Krista psali své spisy poté, co jejich Pán vstoupil na nebesa. Ale které knihy jsou opravdu autorským dílem apoštolů? Které z psaných textů z doby vzniku Nového zákona se staly základem pro církev, pro její učení i žití?
Sbírka se pomalu objevuje
Kdykoli křesťané prvního století obdrželi posvátné spisy a dopisy od apoštolů, četli je spolu nahlas ve svých shromážděních. Rozmlouvali o jejich obsahu, ručně je opisovali, dělili se o ně s věřícími v dalších městech. Ale zdá se, že nebyla naléhavá nutnost sbírat a uchovávat všechny texty apoštolů, protože sami apoštolové byli stále mezi nimi. Kromě toho církve (sbory) v prvním století byly rozšířeny na mnoha různých a často vzdálených místech a nemohly si mezi sebou snadno sdělovat, jaké texty kdo od koho obdržel.
Dnes v době emailů a textových zpráv můžete poslat zprávu na druhou stranu zeměkoule a očekávat, že dorazí během okamžiku. Avšak v době apoštolů mohlo trvat i několik let, než se jedna církev dozvěděla o jiných dopisech od apoštolů a obdržela jejich kopii.
Tacián (120 – 173 Asýrie)
Existuje však dostatek důkazů, že se přesto sebírání spisů opravdu odehrávalo. Apoštol Jan zemřel na konci prvního století. O jednu generaci později byla už každá kniha Nového zákona citována ve spisech nejméně jednoho z tehdejších církevních otců. Kolem roku 175 po Kristu Tacián ze Sýrie sestavil Diatessaron, ve kterém sladil Matouše, Marka, Lukáše a Jana do jednoho svazku. První syrské překlady Nového zákona vznikaly krátce poté. Tyto překlady obsahovaly všechny texty dnešního Nového zákona kromě 2. listu Petrova, 2. a 3. listu Janova, listu Judova a Zjevení Janova. Zhruba v té době vznikající první latinské překlady zahrnovaly všechny knihy kromě listu Židům, listu Jakubova a 1. a 2. listu Petrova.
Eusebios z Kaisareie (asi 265 Palestina – 339 Kaisarea)
Zdá se však, že žádný ze sborů nevlastnil kompletní sbírku Nového zákona. Celý proces potřeboval ještě čas. Kolem roku 340 si Eusebios z Kaisareie všímá, že 26 apoštolských knih – všechny kromě Zjevení – je považováno za pravé apoštolské knihy. V roce 367 píše Atanáš Alexandrijský, že „není těžké mluvit o knihách Nového zákona“, a zmiňuje přitom 27 knih, které používáme dnes. Dodává: „Jsou to fontány spásy, aby ten, kdo žízní, mohl být uspokojen živými slovy v nich obsaženými.“ Krátce nato vyjadřuje svůj souhlas i Augustin z Hippo.
Objevují se i nepravé spisy a skryté texty
Určitě si dovedete spočítat, že uplynuly tři celá staletí od doby, kdy žili apoštolové, až do doby, kdy Atanáš, Augustin a místní církevní sněmy pronesli své schvalující výroky. Proč církvi trvalo tak dlouho, než se shodla na tom, že Nový zákon má dnešních 27 knih?
Průtahy nebyly způsobeny jen velkou vzdáleností a pomalou komunikací, ale také pečlivým zkoumáním a tříbením. Od počátků byli věřící bombardováni stovkami pseudoepigrafů, neboli „lživě psaných“ spisů. Napodobeniny evangelií a epištol byly běžně v oběhu a mnohé z nich nesly nadpisy, kterými si nárokovaly apoštolský původ. Raní věřící se rovněž museli probrat svazky, jako byly Skutky Janovy, Skutky Ondřejovy a Skutky Tomášovy. Skutky Petrovy např. vypráví známý příběh o tom, jak apoštol Petr žádal, aby byl ukřižován hlavou dolů. Prvotní křesťané přesto nahlíželi na tuto knihu jako na sbírku pověstí.
Byli to už sami apoštolové, kteří připravovali církev na takové podvodné spisy. Pavel radil Tesalonickým, aby „se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás“ (2. Tesalonickým 2:2). Jan zase dostal pokyn, aby pochválil křesťany v Efezu, protože „vyzkoušeli ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledali, že jsou lháři“ (Zjevení 2:2).
Některým textům byla nějaký čas věnována vážná pozornost, nakonec však byly vyřazeny. Tyto texty se nazývají novozákonní apokryfy neboli „skryté texty“, protože bylo běžné skrývat tyto knihy před všemi kromě kněží. Například někteří z raných věřících se zbožnou úctou četli Hermova Pastýře. Přesto většina tento spis odmítala, protože budil pochybnosti o tom, zda Ježíš Kristus měl fyzické tělo a skutečně zemřel na kříži. Skutky Pavla a Tekly rozvíjejí líčení o ženě, která se obrátila na víru, když slyšela apoštola kázat v Ikoniu (Skutky 14). Příběh Tekly poutal představivost čtenářů, jelikož Tekla byla údajně ušetřena smrti sérií úžasných zázraků. Nicméně nakonec většina chápala knihu jen jako romantickou fikci. Didaché (nebo-li Učení) Apoštolů byl dokumentem užitečným pro vyučování před křtem, avšak není v něm sebemenší náznak od jeho neznámého autora, že by byl napsán samotnými apoštoly.
fragment Didaché, spisu z 1. století po Kr., které shrnuje křesťanské učení
Otázky přetrvávaly
Církev v raných dobách pečlivě vyhlížela pravé apoštolské spisy a opatrně přijímala texty za Slovo od Boha. U listů Židům a 2. a 3. Janově listu přetrvávaly otázky týkající se identity jejich autorů. Jakubův list způsobil obavy u některých církevních otců, že v ní obsažený důraz na ovoce víry by mohl zatemnit chápání spásy jako daru, který Bůh uděluje z milosti. Druhý list Petrův měl také své kritiky, protože jeho styl je odlišný od 1. Petrova listu a také proto, že byl poměrně málo citovaný církevními otci. List Judův byl pranýřován za to, že v jednom verši pisatel cituje fiktivní židovský text zvaný První Enochův. Někteří z prvotních věřících byli znepokojeni i nad knihou Zjevení, protože její symbolické vyjadřování se propůjčovalo mnohým bizarním interpretacím (viz např. tisícileté království na zemi).
Historikové popisují tyto biblické spisy jako antilegomena neboli „sporné“ spisy („proti-mluvené“, protože někteří mluvili proti nim). Přesto koncem 4. století věřící docílili shody. I všech těchto sedm sporných spisů bylo považováno za Boží Slovo. Dostávalo se jim stejné vážnosti jako dvaceti textům Nového zákona, které byly bez výjimky uznávány hned, jakmile se v církvích objevily.
Duch a život
Knihy Nového zákona vyprávějí o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše, našeho Spasitele. Popisují růst církve. Odhalují to, čemu křesťané mají věřit a co mají dělat. Jde o neocenitelné texty! Krom toho, že přezkoumáte historii Písma svatého, na základě čeho si můžete být jisti, že čtete záznamy, které Bůh opravdu chce, abyste četli?
Stačí se do nich zaposlouchat. Číst je trpělivě. A přitom zjistíte, že „Slovo Boží je živé a mocné“ (Židům 4:12). Poznáte, že evangelium, dobrá zpráva o spáse v Kristu, nepřichází „pouze ve slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti“ (1. Tesalonickým 1:5). Ježíš prohlásil: „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život“ (Jan 6:63). Evangelia a epištoly Nového zákona mají v sobě moc od Boha přesvědčit své čtenáře, že Duch svatý v nich říká Boží životodárnou pravdu. Pravdu o nás, o světě, o Bohu a o Spasiteli, Ježíši Kristu.
Konec konců naše důvěra v Písmo není založena na doporučeních církevních otců a není výsledkem historického zkoumání. Důvěřujeme Písmu, protože důvěřujeme Bohu. Ten, který tak miloval umírající svět, že obětoval svého jediného Syna, aby zachránil hříšníky, je stále věrný. A tak dokončil a uchoval základ, kterým jsou „apoštolové a proroci“ – Nový zákon stejně jako Starý zákon – jakožto pevný základ Jeho církve.
Napsal Paul Zell, profesor na Wisconsin Lutheran Seminary
Age of the Apostles. Forward in Christ (FiCh), Vol. 97, 11/2010, © 2010 Forward in Christ, adm. by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením vydavatele.)