Nespokojenost Američanů se svým osobním aktuálním stavem vedla ke vzniku mnoha odvětví, v nichž se točí miliardy dolarů ročně. Osobní trenéři, kosmetičky a kosmetologové a plastičtí chirurgové používají činky a závaží, make-upy a zábaly, skalpely a implantáty, aby pomohli lidem změnit jejich zevnějšek. Konzultanti, poradci a life-koučové vedou své klienty k vnitřním změnám a přenastavení postojů: k opuštění starých návyků, k určení si nových životních vizí a dosažení vytyčených osobních cílů. Takováto odborná pomoc je ovšem drahá. A tak ti, kdo mají omezený rozpočet, mohou v knihkupectvích brouzdat uličkami s regály plnými návodových, svépomocných knih, které slibují čtenářům předat veškeré potřebné znalosti, „jak na to“.
Můžete namítnout, že křesťané přece také touží po změně, možná víc než kdokoli jiný. Pokud je měřítkem touha člověka zlepšit se, pak křesťané mohou být asi těmi nejnespokojenějšími lidmi na světě. Přemýšlejte o tom chvíli. Denně přiznáváme svá selhání a neúspěch, jak toužíme po svatosti v každém ohledu. To však neznamená, že jsme nešťastní nebo nespokojení. Jednoduše si uvědomujeme, že náš posvěcený život – život „oddělený“ pro Boha a žitý ke cti Boha – nikdy nebude na tomto světě bezchybný a bezvadný. Vždycky tu bude co zlepšovat.
Upřímně toužíme po změnách, ale ne proto, že bychom jimi potřebovali získat Boží přízeň. Ježíš ji pro nás již získal svým svatým životem, obětní smrtí a vítězným vzkříšením. Ze své milosti, nezasloužené přízně, nás v Kristu již Bůh přijal za své děti. Prohlásil nás za svaté a spravedlivé. Splatil náš dluh za hřích, což znamená, že Bohu již nic nedlužíme. Vůbec nic.
Tak proč se tak usilovně snažíme proměňovat svůj život kvůli Němu? Jednak je to pro nás nově zcela přirozené. „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1. Janův 4:19) A za druhé, je to pro nás životně důležité. Naše posvěcení je otázkou života a smrti.
Kdysi mrtev Bohu
Mnoho lidí, dokonce i někteří v církvi, se domnívá, že být křesťanem a být „dobrým člověkem“ je jedno a totéž. Ale pokud by to byla pravda – kdyby být křesťanem znamenalo vést navenek dobrý a čistý život – pak by farizeové v Ježíšově době obdrželi Ježíšovu nejvyšší pochvalu. Místo toho se jim ale dostalo nejtvrdšího pokárání: „Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.“ (Matouš 23:27)
Ježíš v podstatě nazýval farizeje chodícími mrtvolami. Kdyby byly příběhy o zombie tak v módě tehdy, jako jsou nyní, zajímalo by mě, zda by je tak Ježíš nazval. Jeho šokující hodnocení mělo upoutat jejich pozornost, zarazit jejich pochvalné sebehodnocení a přimět je k obrácení. Bez ohledu na to, jak živí vypadali a jak moc si mysleli, že dodržují přikázání, pro Boha byli mrtví.
Nebyli to jen tito navenek „svatí konatelé Boží vůle“, kdo obdržel takto neúprosnou diagnózu. Bezuzdní pohané, kteří si libovali v nemravnostech, byli také pro Boha mrtví. Jejich životy jen nevypadaly navenek tak zbožně. Vezměte si třeba členy církve v Efezu, než se stali křesťany. Pavel jim připomněl (nejen) jejich minulost: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa… I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.“ (Efezským 2:1-3)
Nyní živ v Kristu
Ať už se jedná o sebe-spravedlivého farizea nebo požitkářského pohana (většina z nás je někde mezi tím), pravda je, že naše přirozené JÁ je duchovně mrtvé, dokud nenarazí na Toho, který je Vzkříšení a Život. Ježíš jednou popsal, jak k této zásadní změně dochází: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života… přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít.“ (Jan 5,24-25)
Přesně to se stalo lidem v Efezu. Efezané slyšeli hlas Syna Božího prostřednictvím kázání apoštola Pavla a mrtví ožili. „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!“ (Efezským 2:4-5)
Stát se duchovně živým není o nic méně zázračné, než když Bůh v Kristu vzkřísil Lazara ničím jiným než silou svého hlasu. Pamatujete si onu dramatickou událost? Ježíš přistoupil ke vchodu do hrobu a zavolal mrtvého: „Lazare, pojď ven!“ (Jan 11:43) A mrtvý Lazar slyšel svého Tvůrce, ožil a vyšel z hrobu.
Vaše obrácení bylo možná méně dramatické, ale nikoli méně zázračné. Proto se obrácení ke spásné víře také nazývá prvním vzkříšením (Zjevení 20:6). Tady musíme začít, když mluvíme o posvěceném životě. Aby nás Kristus oddělil pro svatý život, provedl v nás tuto nebetyčně významnou změnu. Není to tedy tak, že by v nás jen „uhladil pár nerovných hran“ a „zacelil pár drobných osobních nedostatků“. On přivedl naše mrtvé duchovní já k životu.
Nebylo by naprosto pošetilé uvažovat o této radikální změně v nás jako o nějakém projektu „udělej si sám“? To Bůh zde udělal veškerou práci. Kristus obrátil přirozený vývoj věcí a přenesl nás z hrobu do lůna. Ne do lůna matky, ale Otce. Jak vysvětlil Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. … Nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (Jan 3:3,5) Ten nový počátek je duchovním znovuzrozením, ke kterému došlo při našem křtu.
A mrtev hříchu
Když s jedním dobrým přítelem vtipkujeme, občas do sebe rýpeme. Někdy až tak, že nebýt přáteli, mohli bychom se hluboce ranit. Když ho dostanu já, občas vtipně odpoví, předstíraje, jak hluboce se ho to dotklo: „Končím s tebou. Jsi pro mě mrtev.“ Když se to mezi přáteli vysloví v žertu, je to úsměvné, jelikož je to dost ostré prohlášení. Nedokážu si představit, že bych řekl něco tak radikálního a skutečně to myslel vážně – tedy kromě případů, kdy bojuji proti své hříšné přirozenosti. Hříchy, které jsem kdysi miloval, teď nenávidím a snažím se od nich držet dál. Toto je část posvěceného života, ve které jednám i já, když se považuji za mrtvého hříchu.
Pomysleme znovu na Lazara. Představme si, že večer, pár hodin poté, co se probral k životu, už chtěl jít spát, a tak se vrátil zpět do hrobu, aby se tam schoulil a dobře se vyspal. Koneckonců, spal tam poslední čtyři noci. Začal si snad na to zvykat? Ne, to je naprosto nemyslitelné! Směšné!
Návrat k našim starým hříchům není o nic méně směšný a absurdní! Bůh nám říká, abychom se na potenciální hříšná rozhodnutí dívali takto: „Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.“ (Římanům 6:11-13)
Bůh podniká změny. A my též. Náš posvěcený život začal změnou ze smrti do života, kterou Bůh způsobil při našem křtu mocí Kristova vzkříšení. A pokračuje to každodenními rozhodnutími, ke kterým nás sám zmocňuje, tak jak se považujeme za mrtvé hříchu a živé Bohu v Kristu Ježíši.
Autor článku, James Borgwardt, je pastorem ve sboru Redeemer (Vykupitel) ve Fond du Lac, stát Wisconsin, USA.
Dead to Sin, Alive to God (1). From Forward in Christ, Vol. 102, 6/2015, © 2015 Forward in Christ, administered by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.)