Už jste někdy měřili ubíhající dny pomocí filtrů na kávu?
Já ne. Ale jeden lektor francouzštiny tak trochu ano. Kdysi jsem si od něho koupil online kurz FJ a od té doby dostávám e-mailem krátké postřehy a zajímavosti z jeho života. Docela dobrá forma k procvičení si běžných, každodenních obratů v cizím jazyce.
No a v tom zatím posledním krátkém článku píše o tom, že si každý den dělá jednu kávu. Namele si vybrané kávové boby, pak do svého malého kávovaru vloží papírový filtr. Do něj nasype 16g namleté kávy a zalije 250 ml vroucí vody. Nechá 2 minuty odstát a pak si vychutná svou denní dávku lahodného potěšení.
Přitom si nedávno všiml, že dobral další balíček kávových filtrů, který jich obsahuje 100 ks. Uběhlo tedy 100 dní jeho života, něco přes 3 měsíce. A otevřel další balení. Ubývající filtry mu tak jsou jakýmsi znamením časnosti a konečnosti jeho bytí v tomto světě. Jednou, jak píše, po určitém počtu spotřebovaných balení kávových filtrů, už tu nebude. Další kávu už si nevychutná.
Závěr jeho úvahy, který si sám pro sebe vzal, byl ten, že náš čas v životě není zdrojem bez konce. A že je třeba přehodnotit své priority.
S tím, coby křesťan, vztahující se ke vzkříšenému Kristu, mohu jen souhlasit: tou prioritou jsou věci, činnosti a vztahy, které přetrvají na věčnost. Ty, které nezůstanou zapomenuty v prachu.
V jednom svém rozhovoru zmiňuje zastánce ateismu Richard Dawkins svůj náhled na časnost a věčnost. Říká něco v tom smyslu, že naše časnost a pomíjivost je potřeba, abychom dokázali využít náš omezený čas. Že kdyby byl náš život bez konce, nemělo by smysl vůbec něco dnes dělat; na všechno by bylo přece nekonečně dost času. A představa života bez konce je pro něj neúnosná: Co by pořád dělal? Čím by se zabavil? Navíc s věkem přichází i jakási únava a apatie. Prodlužovat to do nekonečna? Ne, to ne, jednou si řeknete: už stačilo.
Opravdu ale chceme, aby náš život skončil? Chápu, možná kvůli bolestem a nemocem, nebo kvůli zklamáním z lidí i sebe, kvůli ztrátám milovaných. Možná se někdy cítíme, že už jsme všechno zažili, nebo nás naplní lítost, že už je svět jiný, než býval, že už mu nerozumíme, apod.
V Bibli, konkrétně ve Starém zákoně, se občas dočteme o tom, že dotyčný patriarcha zesnul stár a sytý dnů. Naplnil svůj úděl a byl připraven odejít jinam. Například v knize Genesis (25:8) stojí: „I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu.“ V Novém zákoně, v listu Židům (11:16), pak stojí, že „oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.“ Oni tedy nechtěli přestat žít, ale toužili žít v jiném světě, ve vlasti nebeské, kde Bůh přebývá, kde je život bez nemocí, bolestí, ztrát, kde člověk nestárne. Kde jsou Boží lidé. A kde kávové filtry nedojdou.
A nebudeme se v nebesích nudit? Cože? Nudit se v blízkosti Toho, kdo stvořil vesmír plný miliard a miliard galaxií? Kdo vynalezl sebe-replikující mechanizmus života, vedoucí k vytváření jedinečných tvorů a životních forem? Nudit se s Tím, kdo kódoval DNA, kdo vymyslel jazyk matematiky, kdo nastavil kvantové i galaktické zákony, kdo vynalezl umění, hudbu a humor? Ale no tak. Mám zato, že Boží tvořivou představivost, Jeho možnosti a dovednosti, ze kterých se budeme těšit, jsme dosud ani pořádně nezačali objevovat, vnímat a chápat...
A do té doby? Co třeba přehodnotit ony priority...
Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.
- Židům 12:28
PK