ChatGPT je lhářka. Tvrdí to sama ChatGPT.*
(* Poznámka: Používám pro ChatGPT, jazykový model fungující jako chatbot, ženský rod, podobně jako je ženského rodu „umělá inteligence“, AI.)
Pod titulkem „ChatGPT is a Liar“ vydal před nedávnem krátké video známý anglický youtuber a podcaster Alex O'Connor, publikující mimo jiné videa o náboženství, ateismu, morálce či filozofii. V tom videu ukazuje, jak se ChatGPT přiznává ke lhaní.
Teď nemyslím fakt, že ChatGPT (a obecně AI) se občas a zcela bez uzardění zmýlí ve svých odpovědích na naše otázky – to jsme zažili asi všichni, kdo jsme ji kdy použili. Jde spíše o to, že když své chyby následně uzná a omluví se slovy, že je jí to líto, vlastně to jen hraje. Svou omluvu a svou lítost nemyslí vážně. Nemá totiž vědomí, ani mysl, ani city, ani vůli, ani svědomí. Odpovídá prostě tak, jak se naučila, ale skutečnou lítost nezažívá, i když ji slovy formuluje.
ChatGPT uznala, že slova o tom, že je jí něco líto nebo že chápe a rozumí, jak se člověk cítí, nevyjadřují skutečnost, jsou ve své podstatě nepravdivá, a že tudíž lže, když je říká. Ne, nemá pro vás pochopení ani soucit, ani nevnímá zklamání či lítost. I když se vyjadřuje, jako by je měla.
Možná to není žádné překvapení, že se ChatGPT od nás lidí v tomto ohledu liší.
A nebo se zas až tak neliší? Když my říkáme „Je mi to líto, promiň,“ myslíme to vždy naprosto vážně a upřímně? Myslíme to opravdu? A co tím opravdu myslíme?
Čas od času slýchám na adresu křesťanů (a popravdě, sám jsem si to před svým obrácením také myslel), že když zhřeší, jen vyjádří lítost, omluví se, je jim odpuštěno a oni si vesele hřeší dál.
Jistě se najdou lidé, a nejspíš i mezi křesťany, kteří svou lítost občas jen předstírají a nemyslí ji upřímně, tak jako ChatGPT. Omlouvají se, protože to tak mají naučené. Ale pokud je naše lítost opravdová, tj. ze zkroušeného srdce – a Bůh, kterému lítost nad vlastní neláskou vyjadřujeme, hledí právě tam, do srdce –, tedy pokud se, jazykem Bible, „kajeme“, znamená to, že se nám náš hřích příčí a odvracíme se od něho, ne že se nám líbí a chceme v něm spokojeně pokračovat.
Tak to přece chápeme i v mezilidských vztazích. „Je mi líto, že jsem tě urazil a ublížil ti, promiň mi to.“ To také přece neznamená, že tě tímto žádám o svolení tě dál a znovu urážet a ubližovat ti. Odpuštění hříchu nedává povolení dál hřešit.
Apoštol Pavel napsal v jednom svém listu jasně, že jako věřící, pokřtění v Krista, jsme přece „hříchu zemřeli - jak bychom v něm mohli dále žít?“ (Římanům 6:2)
No jo, ale kdybychom jako křesťané mysleli svou lítost vážně, už bychom přece nikdy v životě do stejného hříchu neupadli. A během pár let bychom se ráno probouzeli s hlavou otlačenou od svatozáře. Nebo snad ne?
Ano, možná si někdo myslí, že ještě před svou smrtí dosáhne stavu, kdy ani ve skutku, ani ve slově, ani v myšlence nepodlehne žádnému zlému, sobeckému a neláskyplnému pokušení. Možná se odkazuje na verše z listu Janova, např. „Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.“ (1. Janův 3:6)
Nesmíme však zapomenout, že hřešit (praktikovat hřích, žít ve hříchu) a zhřešit (upadnout do hříchu) jsou dvě různé věci (v řečtině např. vyjádřené rozdílem mezi présentem a aoristem). Také nám nesmí uniknout, že v tomtéž Janově dopise stojí: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1. Janův 2:1) Svým „máme“ se Jan jasně zařazuje mezi ty, kteří stále mají důvod obracet se ke spravedlivému přímluvci u Otce, k Ježíši, který je smírčí obětí za hříchy světa.
Jestliže doznáváme své hříchy,
On je tak věrný a spravedlivý,
že nám hříchy odpouští
a očišťuje nás od každé nepravosti.
- 1. Janův 1:9
Nelebedíme si ve hříchu. Duch svatosti nám ale odhaluje naše nové selhání, aby nám vzápětí daroval novou milost – milost kát se, povstat a znovu bojovat. Znovu čelit pokušení s důvěrou Bohu, který je „milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný“ (Žalm 145:8). Je to Bůh, který nás učí odpouštět „sedmdesát sedmkrát“, protože ani On sám své odpuštění nepočítá.
Nejsme jako ChatGPT. Svou lítost nehrajeme, ani nelžeme, když ji vyjadřujeme. Lžeme naopak, když svůj hřích popíráme a tvrdíme, že už žádný nemáme.
Jsme si vědomi napětí mezi naším dosud nevykoupeným tělem a již znovuzrozeným duchem. Zažíváme situace, kdy je tento duch odhodlán, ale tělo slabé. Umrtvujeme pozemské sklony nesoucí smrt. Oblékáme znovu a znovu ten „nový šat“ pokory a spravedlnosti šitý nám na míru.
Pamatujeme přitom, že Bohu je cennější upřímné srdce ve slabém těle, než „hra na svatoušky“.
PK