„Vaše starosti si bereme na starost!“ S tímto sloganem vyrukovala loni touto dobou pojišťovna Kooperativa v nové reklamní kampani.
Pohrává si v něm s dvojsmyslem slova „starost“, který někdy působí starosti i čtenářům Bible (starosti, které však pojištění Kooperativy nepokrývá :-). „Všechnu svou starost vložte na Něj, neboť Jemu na vás záleží,“ píše se v Písmu o Bohu. „To je bezva,“ napadne nejednoho, „mám starosti doma s mnoha věcmi, mám starosti a úkoly v práci, tak to všechno svěřím Bohu, ať se postará, ať vše zařídí za mě.“ Takhle to tedy funguje?
Začněme vysvětlením, že slovo starost pochází z přídavného jména starý. A z představy, že stáří (staroba, starost) je věk smutný a úzkostný, bohatý na trápení, vyvinul se význam „mít starost o někoho“ jako projevovat „úzkostlivou péči“. A tak se péče a starost (ustaranost) sblížily. Proto mluvíme o tom, že to či ono máme na starost, tedy že o to pečujeme, že je nám to svěřeno do opatrování, ke správě či řízení a jsme za to zodpovědni. A nebo si o to či ono děláme starost, tedy cítíme starostlivost, úzkost až strach. A teď otázka: kterou z těchto starostí jsme zváni, abychom vložili na Boha? Kterou z nás chce On sejmout?
Ježíš svým učedníkům opakovaně říkal, aby neměli starost a neříkali si: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? (Mat 6:31) Varoval je (stejně jako nás), že časné starosti mohou zadusit Boží slovo v srdci člověka, tak jako trní zadusí zrno klíčící ze země; a nepřinese užitek (Marek 4:19). Ježíš nás nabádal, aby naše srdce nebyla zatížena starostmi o živobytí, aby nás den Jeho příchodu ve slávě nepřekvapil jako past. (Lukáš 21:34) Vidíme, že právě takto chápanou starost – jakožto tíživou starostlivost, ustaranost, obavy a znepokojení pramenící z nejistoty – nemusíme v srdci chovat, ale jsme vyzýváni, abychom ji vložili na Boha, uvrhli ji na Něho, předali Mu ji. Pozor, nejde tu o to „svěřit se s ní“ Bohu, tak jako se svěřujete se starostmi své ženě či muži, svému příteli, psychiatrovi nebo barmanovi. Nejde o to se jen, lidově řečeno, „vykecat“. Mluví se tu o „svěření“ naší ustaranosti Bohu, přenesení ji na Všemohoucího, aby On místo ní nastolil v našem důvěřujícím srdci „pokoj převyšující každé pomyšlení“ (Filipským 4:7).
mít starosti (ustaranost)
≠
mít na starosti (zodpovědnost)
A co ony starosti ve smyslu věcí či lidí, které máte na starosti? Které jsou vám svěřeny, o které pečujete, za které jste zodpovědni? Ne, Bůh z nás tyto starosti nesejme – takže se o děti, úkoly doma i povinnosti v práci musíme postarat my. On nám k tomu samozřejmě dá vše potřebné, povede nás a povzbudí – třeba připomínkou, že „kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké.“ (Lukáš 16:10)
Co nesete na ramenou vás nemusí tížit v srdci...
Bůh chce mít naše starosti na starost. Přenechme Mu je. Je mocnější, spolehlivější a záleží Mu na nás víc než jakékoli pojišťovně.
PK