Return to site

Přes těžkosti k hojnosti - z milosti!

Exodus 15:22-27 ... Mojžíš vedl Izraele od Rákosového moře dál. Vyšli na poušť Šúr a táhli pouští po tři dny, aniž narazili na vodu. Došli až do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Pojmenovali ji proto Mara (to je Hořká). Tu lid proti Mojžíšovi reptal: „Co budeme pít?“ Mojžíš úpěl k Hospodinu a Hospodin mu ukázal dřevo. Když je hodil do vody, voda zesládla. Tam dal Hospodin lidu nařízení a právní ustanovení a podrobil jej tam zkoušce. Řekl: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“ Pak přišli do Élimu. Tam bylo dvanáct vodních pramenů a sedmdesát palem. Tam při vodách se utábořili.

· nedělní

Bratři a sestry v Kristu, nevyčerpatelném zdroji vody života!

Rád sleduji v televizi lehkou atletiku. Fascinují mě závody s časem i dovednost s náčiním. Jedna z úchvatných disciplín je sprint přes překážky. Běžci prolétnou trať během několika vteřin a přes překážky se dokážou přenést hbitě a ladně, jako by tam ani žádné překážky nebyly. Překážkáři vědí, že každé zaškobrtnutí je bude stát cenné setinky a desetinky vteřiny, že je vyvede z tempa a že může dokonce ohrozit jejich doběh do cíle.

Překážky ovšem nejsou jen na atletické dráze, ale také v našem životě. Pokušení, zkoušky, soužení. A my s nimi musíme počítat. Musíme se na ně připravit. Musíme vědět, jak je zdolat. A musíme také vědět, že za každou z nich jsme o něco blíž cíli! Dnešní text z knihy Exodus nás učí mnohé právě o tom, jak kráčet přes těžkosti k (duchovní) hojnosti, a to jen z Boží milosti.

Otevíráme dnes 2. knihu Mojžíšovu zvanou Exodus, 15. kapitolu. O pár stránek dříve v ní čteme o úchvatném přechodu Božího lidu Izraele přes rozpolcené vody Rákosového moře a o následném přikrytí a pohřbení egyptského vojska stejnými vodami. Vysvobozený národ se dal do zpěvu písní, jejichž slova najdeme ve verších bezprostředně předcházejících našemu úryvku. Izraelci chválili a vyvyšovali Hospodina za Jeho mocné vysvobození z egyptského otroctví. Byla to Boží milost, která je zachránila z Egypta. A byla to tatáž milost, která je měla vést dál rozlehlou pouští před nimi. Ale to měli teprve poznat. Tak jako to skrze těžkosti poznáváme my...

Náš úvodní verš 22 říká: „Mojžíš vedl Izraele od Rákosového moře dál.“ Doslova tam stojí, že Mojžíš přiměl lid jít dál. Kraličtí zde mají „hnul pak Mojžíš lidem Izraelským.“ Patrně to ukazuje na liknavost lidu pokračovat dál, když už je teď egyptský nepřítel více neohrožoval. Lid prodléval snad i proto, že nechtěl opustit tu scénu zjevné Boží moci. Byli upoutaní tím výjevem, podobně jako později Petr na hoře Proměnění. Až Mojžíš s nimi konečně hnul, aby se vydali dál vstříc dalším projevům téhož Boha a Jeho mocné přítomnosti s nimi.

Je dost možné, že Izraelci váhali i kvůli tomu, co před nimi leželo, kam se měli vydat. Byla to poušť. Poušť Šúr. Vyprahlá země. Písek, kameny. Divoké pouštní národy. Velká neznámá. „Vyšli na poušť Šúr a táhli pouští po tři dny, aniž narazili na vodu.“ Bůh je vyvedl z otroctví, učinil je velkým národem, svatým lidem patřícím Jemu, a teď je přivedl do pustiny bez vody!? Kdo by to byl čekal?

Možná i my něco podobného známe. Říkáme si: Bůh mě očistil od hříchu, vykoupil a posvětil za své dítě; nemělo by se mi teď vést jen dobře? Neměl by můj život jít jako po másle? Místo toho ale zažíváme poušť, vyprahlé okamžiky, překážky a těžkosti. A ptáme se, „Co jsem udělal špatně?“

Odpověď, kterou dostáváme v knize Exodus, zní prostě: Boží plán s námi zahrnuje a obsahuje i tato místa suché pustiny v našem životě – i na nich chce náš Otec projevit svou moc, i z nich chce získat od nás slávu, i skrze ně nás chce učit spoléhat jen na Něho a žít z Jeho milosti.

Ono „žít z milosti“ zní na první poslech jako snadná věc, jako pohoda. Ale žít z Boží milosti znamená žít v naprosté závislosti na Bohu a Jeho péči, plně spoléhat na Jeho zaopatření. A není lepšího místa, kde by tato závislost byla patrnější a naléhavější, než je poušť! Proto i v našem životě jsou a budou místa vyprahlosti a pocity žízně, aby Bůh zvýraznil naši potřebu Jeho, podtrhl naši závislost na Něm, a aby pak vyzdvihl svou věrnost ve své milostivé péči a požehnání.

Při pohledu na Izraelce na poušti bychom neměli podlehnout tendenci zlehčovat jejich situaci. Bez okolků je pak chceme odsoudit za jejich následné chování. Ale uvědomme si, že šlo o reálnou hrozbu, o zkoušku týkající se života a smrti. Vžijte se třeba do kůže izraelské matky s malými dětmi. Vy sama vydržíte bez vody hodně, ale co děti? Není snadné hledět, jak horkem strádají, jak jsou kvůli nedostatku vody dehydratované, jak hrozí, že vám odejdou před očima. Vzpomeňte na situace ve svém životě, které byly mnohem méně naléhavé, kdy jste přesto netrpělivě řešili těžkosti sami, protože se vám zdálo, že Bůh prostě nejedná.

Ale lidu na poušti svitla naděje. Po třech dnech narazili na vodu. „Jo, Bůh je skvělej,“ říkali si nejspíš. „Postaral se jako vždycky.“ Jenže ouha! Voda se nedá pít... „Došli až do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Pojmenovali ji proto Mara (to je Hořká).“ (v.23)

Nahoru, dolu. Tak se i my někdy cítíme s naší vírou. Bůh s námi v jednu chvíli jedná tak hmatatelně. Zázračně odpoví na naše modlitby. Vyvede nás ven z obtížné situace, ze které jsme si nevěděli rady. Jsme plni nadšení a víry a chvály. A vzápětí... jako by se nic z toho nikdy nestalo. Pocit hořkosti a bezvýchodnosti je tu zpět. Duch je sklíčen. Srdce tápe.

Co dělat, když to nastane? Co měli dělat Izraelci v Maře? Apoštol Pavel napsal poučení právě pro takové chvíle: „Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ (Řím 12:12) Radovat se z naděje, že ten Bůh, který již tolik pro nás a v nás vykonal, nám zůstane věrný i nadále. Když za nás vydal i svého Syna podle svých dávných zaslíbení, jak by nám spolu s Ním, podle svých dalších zaslíbení, nedaroval všechno, co potřebujeme, včetně hojnosti svého Ducha? Jistěže daruje! ... až přijde Jeho čas. Proto v soužení máme být trpěliví. Učit se vyčkat na Boha. „Čekej Izraeli na Hospodina!“ A přitom všem nezapomínat na modlitbu! Vytrvale, ustavičně se modlit.

Tedy opak toho, jak reagoval lid Izraele v Maře. Oni tam projevili svou malověrnost. Pryč byla chvála, která plnila jejich ústa před čtyřmi dny. Poprvé čteme v knize Exodus frázi, na kterou pak narazíme pravidelně, když se objeví těžkosti. „Tu lid proti Mojžíšovi reptal: Co budeme pít?“ (v.24) Lid se bouřil proti Mojžíšovi, kterého jim dal Bůh za vůdce, a tím se bouřil proti Hospodinu samotnému. Není divu, že Pavel nám toto chování dává za příklad hodný nenásledování. V 1. listu Korintským 10 píše: „... nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich a hynuli od hadího uštknutí, ani nereptejte, jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem. To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků.“ (10:9-11)

Lid tedy reptal, mrmlal, obviňoval Mojžíše, ale on sám neměl moc s tím něco udělat. Na rozdíl od ostatních ale věděl, kdo tu moc má a kdo ji z milosti rád použije. Mojžíš byl přímluvce za lid; lid, jehož víra selhala.

Podobně i my dnes. Za nás se přimlouvá Ježíš na pravici Boží a Duch svatý nevyslovitelným lkáním v našem srdci. A my se máme zase přimlouvat jeden za druhého, za všechny své spoluvěřící, zvláště je-li jejich víra tak slabá, že sami k Bohu v modlitbě nepřicházejí.

„Mojžíš úpěl k Hospodinu a Hospodin mu ukázal dřevo. Když je hodil do vody, voda zesládla.“ (v.25a) Bůh proměnil nepitelnou vodu v pitnou. Vidíme zde jeden z příkladů, kdy Bůh, z milosti ke svému lidu, obrací prokletí v požehnání. V Egyptě změnil sladké vody Nilu v krev, takže Egypťané nemohli tu vodu pít (Ex 7:21). Zde naopak proměnil hořkou vodu Mary ve sladkou, aby Jeho lid nežíznil. V Bábelu zmátl jazyky svévolných lidí, takže si nerozuměli. O Letnicích dal naopak svým věrným zázračnou schopnost mluvit cizími jazyky, aby o Jeho spáse v Kristu mohli vyprávět cizincům. Tak působí Jeho milost ke všem, které vyvolil a povolal.

I když Jeho lid mrmlá, On odpovídá požehnáním. Zatím je brzy na to, aby je výchovně trestal, jak k tomu dochází později, když posílá hady a další trápení, aby je přivedl k pokání. Zde však zasahuje rovnou milostivě a ukazuje Izraelcům, že se opravdu mohou na Něho a Jeho péči plně spolehnout. Proměnil jejich hořkost (i zahořklost) ve sladkou radost.

Mnozí středověcí vykladači Písma zde také vidí odkaz na Kristův kříž: na dřevo, na kterém byl Ježíš proklet místo nás za naši malověrnost, neposlušnost a vzdor. Dřevo kříže proměnilo naše hořké odsouzení ve sladké ospravedlnění.

Lid Izraele potřeboval poznat, že Hospodin nechce jen slyšet chvály a písně. On je také chce učit důvěře a závislosti, prohloubit jejich oddanost i poslušnost Jeho nařízením, která jsou pro ně dobrá. Jak čteme dále: „Tam dal Hospodin lidu nařízení a právní ustanovení a podrobil jej tam zkoušce. Řekl: Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji. (v.25b-26)

Izraelci měli pochopit, že svoboda od faraóna, egyptského tyrana, znamená svobodu sloužit jedinému pravému Bohu, řídit se oddaně slovem Léčitele, který se slitovává, obvazuje a hojí každou jejich ránu. Žít v Jeho milosti je žít ve skutečné svobodě od strachu i od hříchu.

Není možné, aby nepřišly v našem životě těžkosti, strádání, posměch, pronásledování. Máme mnoho, co se učit na poušti tohoto světa. Víme ale, odkud a kam jdeme. Víme, že už za rohem může být oáza. Jak to zažili Izraelci, kteří „pak přišli do Élimu. Tam bylo dvanáct vodních pramenů a sedmdesát palem. Tam při vodách se utábořili.“ (v.27) Boží péče přinesla krátce po zkoušce hojnost. Jeden pramen pro každý kmen; jedna palma pro každého staršího Izraele.

Bůh pečuje o všechen svůj lid. Krmí zástup a ještě zbývají plné koše drobtů. On nejen vysvobozuje; On se dál věrně stará. Učí nás, že tak jako jsme započali cestu Duchem, tak máme i pokračovat. Nejsme jen ospravedlněni milostí v Kristu Ježíši, ale jsme tou samou milostí posvěcováni, udržováni, podpíráni, přenášeni přes překážky, abychom došli do nejbližší oázy i do nebe.

Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3 (nahráno v domácím prostředí):

- verze KÁZÁNÍ

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly