Return to site

Jste hladoví a žízniví?

Jan 4:13-14 ... Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

· nedělní

Dobré ráno vám všem, kteří jste dostali napít z Ducha svatého!

Jestli jste někdy sledovali, třeba v televizi, vytrvalce, kteří běží maratón, pak jste si možná také všimli, že po cestě mají k dispozici občerstvovací stanice. Jsou to většinou nějaké stolečky, kde leží spousta plastových kelímků či lahví s vodou. Běžec se u něho v rychlosti zastaví, popadne kelímek a běží hned dál. Trochu se potom napije, zbytkem vody si polije hlavu a prázdný kelímek zahodí. Po několika kilometrech běhu ho čeká další taková občerstvovací zastávka.

Možná si říkáte, proč to vlastně zmiňuji? Je to proto, že my, křesťané, můžeme někdy sklouznout k představě, že také naše společenství a setkávání (na bohoslužbě i mimo ni) má, de facto, fungovat jako jakási „občerstvovací stanice“. Že je občerstvovací zastávkou pro neustále žíznivé a vyprahlé věřící během jejich „maratonu do nebe“...

Pokud si tohle myslíme, potom jsme na tom v jistém smyslu podobně, jako kdysi ta samařská žena, se kterou se Ježíš bavil u studny. Ona i Ježíš tehdy mluvili o vodě, ale každý o jiné: žena o té běžné vodě ze studny, zatímco Ježíš o vodě živé, doslova „žijící“.

Nesmírně důležité pro nás je, že když Ježíš tyto dvě vody a jejich účinek srovnává, říká: „Každý, kdo pije tuto vodu (tu ze studně nebo z lahve), bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já (tj. Jeho Ducha), nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta podstatná věc pro nás je, že žijící voda od Ježíše zahání žízeň napořád! Navěky! Jednou provždy! Nepotřebujeme ji neustále doplňovat, ale ona se naopak stává v našem nitru pramenem, tryskajícím k věčnému životu!

Později mluvil Ježíš opakovaně na téma duchovní žízně a hladu před celými zástupy. „Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.“ (Jan 6:35) „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.“ (Jan 7:37-38)

Stává se přesto mezi námi, křesťany, že máme dojem či pocit, jako by to, co v Kristu máme, nebylo všechno, jako by toho mělo být víc. „Kristus a Jeho Duch, ano, fajn, ale co dál?“, říkáme si. „Pořád někdy cítím žízeň a hlad: po zvláštních zážitcích či schopnostech, po nějaké mystické duchovní zkušenosti, po jasném cítění Boží blízkosti a projevech Jeho moci. Našel jsem Krista, ale hledám dál.“ Přemýšlíme možná také takto: „Mám Ježíše v srdci, to vím. Teď mi dejte jenom větší sbor, dejte mi hezčí kostel, dejte mi lepšího kazatele, dejte mi pořádné písně, dejte mi moderní vybavení … a potom … potom se snad budu cítit naplněn, napojen, nasycen. Potom už nebudu pociťovat žízeň a hlad. Potom mi i to křesťanské žití půjde lépe.“

Ježíš ale mluví jinak. Nikdo a nic nám nemůže dát to, co máme přímo v Kristu samém, aniž to často víme nebo využíváme. Už při našem křtu, kdy jsme s Kristem byli sjednoceni, jsme dostali všechno! Dostali jsme napít Ducha svatého, oblékli jsme Krista, stali jsme se oázou v poušti, v našem nitru teď přebývá žijící voda, která „čeká“ na to, aby mohla tryskat, proudit, vyvěrat do životů lidí kolem nás. Proč se tak často neděje? Brání nám snad nedostatek pochopení, poznání nebo víry? Zdráháme se snad s důvěrou využívat to, co máme? Ze strachu? Nebo snad máme ve středu svého života pořád víc sebe a své dojmy, než Krista a Jeho slova?

Ano, Ježíš nám stačí. On nám dává sám sebe a se sebou všechno, co kdy budeme duchovně potřebovat. I apoštolu Pavlovi řekl: „Máš mou milost, to ti stačí.“ (viz 2. Korintským 12:9) Protože pak se ve slabosti Pavla projevila síla Krista. Potom mohl Pavel být tím „pramenem živé vody“ a jeho život proměňoval životy lidí kolem něho. Jakmile měl Pavel Krista a poznal, že to není on, kdo teď žije, ale že je to Kristus, kdo žije v něm, víc už nepotřeboval. (viz Galatským 2:20) V Kristu měl teď zdroj všeho: spravedlnosti, odvahy, odhodlání, poznání, trpělivosti, mírnosti. Vždyť veškerá „plnost božství“ v Kristu spočívá a v Kristu jsme i my „dosáhli plnosti“ (Koloským 2:9-10).

Stává se nám třeba, že prosíme Boha, aby nám dal kousek něčeho k tomu, co už máme. Tu kousek spravedlnosti, kousek síly, kousek odvahy, kousek mírnosti, kousek trpělivosti. Ale Bůh nedává nic po kouskách. On udílí svého Ducha v plnosti (viz Jan 3:34). On dává všechno, ale ne jako doplněk k tomu, co máme, ale náhradou za to, co máme.

Uvedu příklad. My třeba prosíme: „Ježíši, dej mi víc trpělivosti. Té mojí mám málo. Bývám netrpělivý. Chci často věci dělat a dostat hned.“ Takhle prosíme a přitom máme v Kristu Jeho dokonalou trpělivost na dosah, výměnou za tu naší. Proto teprve když Mu „jdeme z cesty“ s celou naší vlastní trpělivostí (stejně jako vlastní spravedlností, silou, odvahou a mírností, atd.), teprve pak v nás začne proudit ta Jeho trpělivost (a spravedlnost a síla), ta, která je jen Jemu vlastní a která je naprosto dokonalá.

Více trpělivosti, nebo raději tu dokonalou?

O tomhle je vlastně naše posvěcení, stávání se svatějšími v tomto světě. Není o mé stále větší snaze a úsilí připodobnit se Kristu. Ale je spíš o mém „skládání zbraní“ a „vyklízení pole“, aby tam, kde jsem vládl já, mohl teď vládnout On a sázet něco nového, něco pro mě zcela nepřirozeného, něco „nebesky vonícího“. Protože nestaví-li to On, namáhám se stejně nadarmo (srovnej Žalm 127).

Asi se nikdo z nás, křesťanů, nepovažujeme za materiálně a tělesně smýšlejícího člověka, který se soustředí na nasycení svých hmotných a tělesných potřeb. Spíše se vidíme jako duchovně zaměřené lidi, kteří se soustředí na nasycení svých duchovních potřeb. Řekli bychom, že pak jsme na tom lépe. Ale POZOR! Pokud při svém duchovním naplňování potřeb přehlížíme plnost Krista, chceme Ho doplnit něčím dalším, pak jsme na tom vlastně podobně. Pořád jsme to my samy a naše potřeby, co je středem našeho světa a našeho života. Pořád hladovíme a žízníme, protože sebestředný život bude stále vyprahlým a hladovým životem.

Sebestředný život bude stále vyprahlým a hladovým životem.

Až když Kristus sám obrátí naši pozornost k sobě, poznáváme, že jen On nás dokáže nasytit a napojit svým Duchem. On nám přitom nedává svou spravedlnost a svatost po kouskách; On prostě JE naše spravedlnost a svatost, náš život; On nás vším tím sytí, tak jak přebývá v nás. Kristus v nás – se svým Duchem a slovem – je ten chléb života a žijící voda.

Ve shromáždění tedy jako křesťané nedostáváme něco navíc. Jenom jakoby objevujeme, připomínáme si a utvrzujeme se v tom, co už v Kristu vlastně dávno máme. Jinak řečeno, rosteme v „poznání Krista“ a Jeho darů milosti, které nám dal už v momentě našeho pokřtění v Jeho jméno, abychom se je ve víře učili používat. Nedostáváme nic po kouskách, ale máme plnost v Kristu vždy k dispozici. Posvěcení je proces, kdy my jen postupně „ustupujeme ze scény“ v každé oblasti našeho života a necháváme Krista v nás vládnout a konat své skutky, Jemu vlastní.

Na závěr jen tolik. Možná máte někdy pocit duchovní žízně a hladu. Jděte s ním k Ježíši a věřte Jeho slovům, která jsou pravdivější a jistější než naše proměnlivé lidské pocity. On je ve vás se svým Duchem jako pramen žijící vody. Nechte ji proudit, nechte ji tryskat. Nebraňte jí. Pak se i ve vašem případě naplní slovo proroka, že Bůh mění poušť v jezera a vyprahlou zemi ve vodní zřídla (Izajáš 35; 41). Pak nebudete chodit na shromáždění s pocitem žízně, ale proto, že nemůžete jinak, než přetékat a sdílet Jeho vodu s druhými a navzájem.

„Kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.

Proud živé vody poplyne z jeho nitra.“

- Ježíš Kristus

Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly