Milí přátelé, trpělivě očekávající oslavu zrození Zachránce i Jeho finální příchod –
Když jsem si tak pročítal a v mysli procházel všechny události, které předcházely betlémskému zázraku a které máme zaznamenané v evangeliích, uvědomil jsem si jednu skutečnost: byly to události a životní příběhy poznamenané těžkostmi, hanbou a bolestí, skrze které se drala na povrch radost a prosvítala naděje.
Zatímco svět kolem nás v současnosti zažívá „předvánoční shon“ a často jediné, co lidi zajímá, je otázka, zda seženou vhodné dárky, my se dnes zkusme společně zastavit a věnovat pozornost jiným „předvánočním trablům“: skutečným nesnázím, které tehdy zažili lidé ve spojitosti s příchodem prvních Vánoc. Vybral jsem tři případy.
Prvním případem je bohabojný, spravedlivý manželský pár, který se snažil celý společný život o početí miminka, avšak marně. Neplodná žena byla v té době a kultuře opředena hanbou, neboť nedokázala naplnit svou očekávanou roli matky, nedokázala zachovat potomstvo svému muži, nedokázala zajistit novou generaci, která by se o své rodiče ve stáří postarala. „Proč zrovna já?“ muselo jistě probíhat hlavou Alžbětě. Sice měla před lidmi tu čest, že byla „z dcer Áronových“, tedy potomkem prvního izraelského velekněze, bratra Mojžíše, ale také na ní visela hanba, když až do svého pokročilého věku nikdy nezažila radost z narození potomka. Byla neplodná, co mohla dělat? Snad jen se modlit. Její muž Zachariáš byl knězem a jistě se za potomstvo také modlil. Ale léta, kdy měl reálnou šanci stát se otcem, byla už dávno pryč. Kolik jen slz se svou ženou vyplakali, kolikrát si jen říkali během těch společných dekád, že Bůh na jejich modlitby zřejmě nedbal. Znali sice příběh o Abrahamovi a Sáře, kterým Hospodin nadělil syna Izáka až ve věku, kdy jim dohromady bylo sto devadesát let. Ale takové příběhy se přece děly jen v minulosti, že. Jsou to příběhy z Písma, nebo ze života?
Také máme možná někdy takový pocit. Vypadá to, že nepříznivá situace, ve které jsme, se už nikdy nezmění. Kdysi jsme se za to modlili, horlivě a opakovaně, ale což, nejspíš má Bůh jiné plány, třeba „to tak prostě má být“. Neznělo by i nám jako nejapný žert, kdybychom slyšeli – jako Zachariáš od anděla – „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena.“ (Lukáš 1:13a) Po tolika letech čekání?
Ovšem, advent je o čekání. Čekání na Spasitele. Čekání na splnění Božího slibu. Čekání na Boží zásah v mém a vašem životě. Čekání na zázrak. Nevzdávejme své čekání. Vyplňme ho věrnou modlitbou, jak nás učí živý příklad Zachariáše a Alžběty. On mohl nakonec opět mluvit a chválil Boha. Ona mohla nakonec s dítětem v lůně pronést s vděčností: „Toto mi učinil Pán; sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi.“ (Lukáš 1:25) I v našich trablech ať proto svítí stejná naděje, že Pán nás zbaví naší hanby a odpoví na naše modlitby. A my Ho budeme o to víc chválit.
Druhým příkladem předvánočních problémů jsou těžkosti snoubenců Josefa a Marie. Předně, očekávali dítě počaté za prazvláštních okolností, které – kdyby se staly vám – asi byste druhým těžko vysvětlovali. Z pohledu jejich okolí by šlo nemanželské dítě, což představovalo negativní „společenské stigma“, které by viselo jako Damoklův meč nad Marií, kdyby ji Josef propustil a odmítl si ji vzít, nebo nad Josefem, kdyby Marii nepropustil, a ono by se provalilo, že dítě není jeho. Vskutku nezáviděníhodná situace pro oba.
A navíc, když už je Marie v pokročilém stádiu těhotenství, přijde si císař Augustus s nápadem na sčítání lidu! No bezva, skvělé načasování! Teď aby se Josef trmácel s Marií s bříškem přes půl světa. A i když nešli sami – protože tehdy se běžně cestovalo ve skupinách a mnoho lidí mělo namířeno z Galileje do Judska – jim se tahle cesta tam a zpět značně zkomplikovala.
Právě v Betlémě totiž přišla na Marii její hodina a porodila synka. Ale v jakých podmínkách?! Všechny pokoje pro poutníky byly zabrány, takže museli vzít zavděk příbytkem pro zvířata, snad jeskyní, kde místo postýlky či kolíbky pro miminko byly pouhé jesle, žlab na krmení dobytka. A to ještě Josef ani Marie nevěděli, že je později čeká noční úprk do ciziny, stěhování se s malým děckem do dalekého Egypta.
Představte si tu frustraci Josefa, hlavy rodiny, na kterém ležela tíha odpovědnosti. Od něho se čekalo, že svou rodinu zaopatří, že ji ochrání, což při neustálém cestování mimo domov nebylo dvakrát snadné. Když zakládáte rodinu, toužíte přece po určité stabilitě a jistotách, po „teple rodinného krbu“. Nic z toho si Josef s Marií před Vánoci nemohli dopřát. Jediná jistota pro ně byla, že se jim narodil syn – kterému se přišli poklonit pastýři, kterému vzácné dary přinesli cizinci. Ježíš stál za všechna předvánoční trápení.
A to platí i pro nás. Možná někdo z nás nebude moct strávit Vánoce v rodinném kruhu, v teple rodinného krbu. Možná bude v nemocnici, možná někde na ubytovně; možná doma, ale bez dětí, bez manžela nebo manželky, které si Bůh před časem vzal. Přesto však ten, který se kdysi o Vánocích narodil, je tu s námi. Narodil se pro každého z nás a radost nad tím může přehlušit každý žal a smutek a trápení. On nepromarní naše slzy, ale přitáhne nás o to těsněji k sobě.
Poslední příklad pro dnešek jsou již zmiňovaní cizinci z východu, mudrci, hvězdopravci, nejspíš z daleké Persie. I oni trávili vánoční období mimo svoji „zónu pohodlí“: na dalekých cestách, v cizích zemích, s nejasnou a neurčitou destinací. Několik měsíců, možná celé 2 roky od chvíle, kdy se objevila hvězda, se plahočili neznámo kam, se svými drahými dary, nedbaje přitom na nebezpečí od band lupičů. Setkali se s králem a jeho úskočnou lstivostí, ale všechno se jim to vyplatilo, protože se po dlouhé anabázi mohli poklonit židovskému Králi, který se narodil i pro ně. Boží prozíravost je zdárně provedla všemi nástrahami, takže se mohli vrátit do své země naplněni radostí, že mohli obdarovat Krále tím, co měli.
Dodnes v těchto dalekých zemích na východě jsou lidé, kteří se klanějí Ježíši jako svému Králi. Vánoce však nemohou slavit v klidu a pohodě, protože nejsou ve své zemi akceptováni ani uznáváni. Jejich shromáždění bývá narušeno výbuchy, jejich domovy se ocitají v plamenech. Jsou i v čase kolem Vánoc na dlouhých cestách, protože jsou pro svou víru v betlémského Krále pronásledováni. Můžeme být v modlitbách s nimi, ale můžeme také přispět nadacím, které jim materiálně pomáhají.
Předvánoční shon, nákupní horečka, bujaré veselí – tak si náš západní svět představuje dobu Vánoc. My se ale nemylme. Byla to a pro mnohé je doba hanby, smutku, těžkostí. Ty nerozptýlí žádné dárky ani zábavné sešlosti. Ty dokáže proměnit v radost jen náš Zachránce, Ježíš. Na Něho se zaměřme, k Němu celým srdcem přilněme. A to nejen o Vánocích. Přijď, Pane Ježíši! Čekáme Tě. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU