Drazí přátelé v Mikulá… , eh, totiž v Kristu Ježíši!
Dnes máme 5. prosince a to znamená, že večer „budou chodit Mikuláš, andělé a čerti“! Tahle mikulášská tradice je v České republice velice rozšířená a populární. A to přesto, že o tom pravém Mikuláši, řecky Nicolaosovi, toho vlastně ani moc nevíme. Tento křesťan žil kolem roku 300 po Kristu a byl biskupem (neboli správcem, dohlížitelem) církve ve městě Myra na jihozápadě dnešního Turecka. A jako mnoho jiných křesťanů té doby i Mikuláš zažil kvůli své víře v Ježíše pronásledování, pobýval v žaláři a byl mučen. Údajně zemřel 6. prosince někdy okolo roku 350 po Kr. Po jeho smrti se postupem času rozšířilo po světě mnoho legend o jeho velkorysosti a štědrosti.
Tyhle pověsti pak vedly až k té naší dnešní tradici, kdy u nás lidé převlečení za Mikuláše rozdávají dětem dárky, pamlsky a sladkosti. A jak všichni víme, tihle Mikulášové nechodí sami – vodí si s sebou dva pomocníky, jakési „protipóly“ duchovních bytostí: anděla a čerta. Hlavním smyslem chození Mikuláše, andělů a čertů po rodinách je obdarovat hodné děti a vytrestat ty zlobivé. Možná jim někdy děti říkají básničku nebo písničku, ale stejně nakonec Mikuláš pověří anděla, aby odměnil sladkostmi ty děti, které se chovaly dobře, a pověří čerta, aby „odměnil“ výpraskem nebo uhlím ty, které se chovaly špatně, které zlobily.
Trojí nebezpečí
Jakkoli je tahle „mikulášsko-čertovsko-andělská“ tradice u nás oblíbená, je s ní spojeno několik nebezpečí – a to pro všechny zúčastněné. Zaprvé tenhle Mikuláš hodnotí jen vnější chování, zlobení, úspěchy či selhání. Dětem pak může připadat, že právě to je v životě to nejdůležitější: být hodný a nezlobit. Ale kam se poděla láska? Kam se poděl soucit, odpuštění? Kam se podělo povzbuzení a důvěra?
„Strašení čertem“ možná pomůže něco zlepšit, ale jenom krátkodobě a povrchně. Uvnitř dítěte může naopak zanechat celou škálu mylných pocitů a postojů: na jedné straně pyšnou sebe-spravedlnost u těch „hodných“, na druhé pak zoufalost, ublíženost a vzdorovitost u těch „zlobivých“. Jistěže, rodiče jsou Bohem povoláni jako autority k výchově dětí, což ale zahrnuje vedle trestů i vnímavou lásku, hluboké pochopení, vzájemnou důvěru. O tomhle nějaký „cizí“ Mikuláš a jeho kumpáni nic nevědí!
Druhé nebezpečí mikulášské tradice je ještě víc do očí bijící. Spočívá dokonce ve využití „sil temna“ k nápravě člověka. Ďábel, čert, zloduch tu vystupuje jako pomocník svatých, jako pomocník Boží! Bible jej ale naopak popisuje jako lákavého pokušitele, který nás právě svádí ke všemu tomu darebáctví, zlobení, ale také k nevíře, k nelásce, k sobecké zahleděnosti do sebe. O tom víme své i my dospělí. Satan je také tím žalobcem, který nás touží oddělit jednoho od druhého – skrze nenávist, zlobu, pohrdání, zoufalství – a každého z nás touží navěky oddělit od našeho Stvořitele.
Avšak Bůh, který jediný soudí spravedlivě, nás netouží odsoudit, oddělit od sebe, oddělit od druhých. On o prvních Vánocích, když se naplnil čas, poslal svého Syna, ne aby svět soudil, ale aby skrze Něj a v Něm byl svět spasen, sjednocen ve víře, usmířen skrze víru. Aby Boží Beránek jednou provždy zaplatil za všechen hřích, který nás odděloval a rozděloval. Kristus tak vlastně přišel navrátit nepřátelství a rozdělení tam, kam patří: ne mezi nás navzájem, ne mezi nás a Boha, ale mezi nás a ďábla, mezi nás a hřích.
Ano, Ten, který se narodil o Vánocích, přišel spojovat, sjednocovat lidi s Bohem i mezi sebou navzájem. Přišel budovat skutečná přátelství, namísto povrchních známostí; přišel směrovat člověka k Bohu, namísto do sebe; přišel měnit naše srdce namísto pouhého chování.
Možná budete překvapeni, ale ďáblovi vůbec nevadí „morální“ život a „hodné chování“. On ví, že zůstane-li naše srdce daleko od Boha a bez Boha, jsme tak jako on navěky ztraceni. Ale to, co satan nenávidí a před čím se třese hrůzou, je jméno Ježíše Krista. Protože, jak říká Petr, „pro (Ježíšovo) jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v Něho věří.“ Každému, jakkoli morálně dosud žil či nežil, jakkoli hodný nebo zlobivý byl, Ježíš nabízí úplně nový a jiný začátek. Vírou v Něho jsme osvobozeni od promarněného života, od strachu z čerta, od věčného zahynutí. Vánoce nám potvrzují, že Bůh není na protější, ale na naší straně barikády!
A to je třetí nebezpečí „mikulášské“ tradice. Že tuhle srdce-měnící pravdu neslyšíme od Mikuláše ani od anděla, natož od čerta. Slyšíme jen o tom, kdo byl hodný a kdo zlobil. Potřebujeme ale slyšet, že proti Bohu jsme zlobili všichni, ale že On se nám stal v Ježíši slitovným Otcem. Ten pravý Mikuláš by nám to řekl. Amen.