Milí přátelé, ve víře konající Boží dílo –
Dnes pokračujeme dvanáctým dílem série kázání, která se věnuje vybraným důležitým pojmům Nového zákona. Tématem pro dnešek bude otázka, která byla a stále je předmětem dohadů a neshod, objektem zkreslení a posměchu. A to nikoli až od dob středověké reformace, ale už od samého počátku křesťanství. Je pro Boha důležitější naše víra, nebo naše skutky? Je pravda, že si člověk může žít, jak chce, stačí, že věří těm „správným“ naukám, tomu „správnému bohu“? Nebo je naopak pravda, že si člověk může věřit, čemu chce a komu chce, ale rozhodující je, zda žije „spořádaným životem“? Víra, nebo skutky – o co v životě běží? Co z toho je důležité – pro Boha, a tedy i pro nás?
Začněme tím, že si uvědomíme, že jsme tvorové víry (neboli důvěry). Žijeme ve společnosti lidí a dalších stvoření, v prostředí plném vztahů postavených na víře. Víra je naše každodenní realita; bez ní bychom se přinejmenším zbláznili. Třeba když se nám někdo představí, „Já jsem Jirka“, věříme mu, že se tak jmenuje, nekontrolujeme jeho občanku a rodný list, abychom si potvrdili, že je to tak, nebo jinak. Mnoha skutečnostem kolem sebe věříme na základě pravidelnosti a pravděpodobnosti, třeba že slunce vyjde v danou hodinu. Ale spoustě věcem věříme také proto, že nemáme důvod jim nevěřit. Věříme zprávám v televizi, věříme, že nás unese výtah, věříme názoru odborníků v určité oblasti, věříme svým životním partnerům a dětem a tomu, co nám říkají. Věříme, dokud nemáme důvod pochybovat (třeba proto, že máme špatnou zkušenost, vnímáme varovné signály nebo máme naučenou nedůvěřivost či předpojatost). Přes všechnu nedůvěru jsme tvorové víry. Bez ní bychom nemohli smysluplně fungovat.
A jsme také tvorové skutků a činů. Jednáme a nejsme nečinní. Žijeme, učíme se, pracujeme, tvoříme, budujeme, milujeme. Přitom si ale všimněme, že naše každodenní jednání odráží to, čemu věříme, v co doufáme, jaké máme chápání sebe a světa. Naše víra, naše přesvědčení o sobě a o světě, pohání naše činy, usměrňuje naše chování, řídí naše rozhodnutí. Činíme to, o čem věříme, že je to správné nebo nám to přinese prospěch, potěšení apod. Když třeba někdo věří, že dosáhne stavu naplnění a štěstí neustálým bohatnutím a hromaděním majetku, bude se snažit bohatnout a hromadit majetek, jakkoli mu to svědomí dovolí, jakékoli oběti ho to bude stát. Jeho víra ovlivní jeho skutky. Tento kauzální směr je třeba mít vždy na paměti.
V Bibli je k tomu uvedena známá ilustrace se stromem a ovocem. „Strom se pozná po ovoci.“ (viz Matouš 12:33, Lukáš 6:44) Znamená to, že ovoce rostoucí na stromě svědčí o tom, jaký je to strom, ale nerozhoduje a nestanovuje, co je to za strom. Je to sám strom, co určuje ovoce, ne naopak. Je to naše víra, přesvědčení o sobě, o světě, o hodnotách, o Bohu, co pohání a plodí naše činy.
Tato skutečnost se nám zdá sice očividná, ale někdy ji jakoby ignorujeme. Necháme se zlákat představou, že nějaký náš čin nás učiní jiným člověkem, dobrý čin dobrým člověkem, jako kdyby ovoce mohlo změnit strom. Například, možná jste si všimli sloganu na plakátech: Staňte se dobrým andělem! Jak? Tím, že přispějete na dobročinnou sbírku. Opravdu je to tak, že dobročinný čin mě učiní dobro-činným člověkem, přeneseně „andělem?“ Není to spíše tak, že člověk nejprve uvěří nebo si uvědomí nebo se rozhodne, že JE „dobrosrdečným andělem“, a proto následně přispěje na pomoc potřebným?
Víra, kým jsme, čí jsme a proč – ta ovlivňuje to, jak potom žijeme nebo k čemu se vztahujeme. Věříme-li třeba, že jsme nemilovaná budižkničemu, protože nám to druzí opakují, pak se podle toho budeme chovat. Přijmeme tu „nálepku“ za svou a to ovlivní naše další kroky. Naopak, věříme-li, že jsme navzdory svým selháním přijati a milováni a chtěni, že jsme důležití, potom tak budeme i žít.
Dokonce, i kdyby to, čemu věříme, nebyla pravda, kdyby to bylo něco chybného, falešného a klamného (třeba to, že nás nikdo nemiluje), bude to mít na nás vliv – v medicíně se tomu říká „placebo efekt“, když je pozitivní vliv, nebo „nocebo efekt“, když je to vliv negativní. Samozřejmě to platí jen do určité míry – i kdybych věřil, že jsem pták a dokážu létat, nezmění to nic na tom, že po skoku z okna mě realita tvrdě dožene.
Ovšem souvislost mezi vírou a činy platí stoprocentně, budeme-li věřit tomu, co je pravdivé, co je skutečné, co je opodstatněné. Jako je třeba osoba Ježíše Krista a Jeho dílo pro nás a mezi námi. To je pravda, která nás osvobodí. Víra v tuto pravdu nás zachraňuje.
Ano, křesťanská víra je víra v Ježíše Krista a Jeho úspěšnou „záchrannou misi“. Úspěšnou pro mě. Křesťanská víra není víra v sebe sama, víra ve vlastní sílu a schopnost, víra ve svou pravdu. Takovou, na sebe upřenou víru měl apoštol Petr, když se během poslední večeře zapřísahal, že i kdyby všichni ostatní Ježíše zapřeli, on nikdy. Víra ve vlastní schopnosti selhala a vedla k politováníhodnému činu: „Neznám toho člověka.“ (Matouš 26)
Víra křesťanů nespočívá tedy v „pozitivním sebe-utvrzování se“; není to psychologická hra; nedrží se lži, že sami o sobě jsme skvělí, bezchybní, silní, krásní, vzácní a kdoví co ještě. Křesťanská zvěst nás naopak konfrontuje s pravdou, že sami o sobě jsme slabí, nedokonalí, chybující, zbloudilí, mrtví. Ale to není jádro celé její zvěsti, jen příprava pro ně! Tím jádrem je dobrá zpráva, že v Ježíši Kristu – skrze Jeho kříž – se stáváme novým stvořením, že při křtu v Jeho jméno jsme znovuzrozeni, že Bůh v Kristu pro nás učinil a s námi činí to, co sami pro sebe nemůžeme nikdy učinit ani tisíci dobrých skutků: On změnil naše postavení a změnil naše nitro, naše srdce.
Vírou čili důvěrou v Krista přijímáme a osvojujeme si Kristovu dokonalou spravedlnost, svatost. „Jsme tedy ospravedlněni z víry“, jak píše apoštol Pavel na mnoha místech svých dopisů (např. Římanům 5:1, Galatským 2:16). Ale nejen to! Vírou v Krista přijímáme a osvojujeme si i Kristovu moudrost a vizi, Kristovu sílu a odvahu. Víra, která přijímá, se pak stává hybnou silou našich dalších činů a skutků. Nejde už o skutky předepsané Zákonem a konané ve snaze získat odměnu, zasloužit si vzornou spravedlnost. Naše bohulibé skutky nás nečiní lepšími či horšími, přijatelnými či nepřijatelnými v očích Boha. Svědčí ale o tom, že jsme se přijatelnými a novými lidmi už stali díky Jeho milosti darované nám v Ježíši Kristu.
Někomu se při čtení Nového zákona může ale zdát, že v této otázce naráží na protimluv. A také někteří odpůrci křesťanství na tento zdánlivý rozpor vehementně upozorňují. Jsou v Písmu přece místa, kde Bůh odplácí podle skutků!!! Ježíš sám v Janovi 5 říká o Posledním soudu, že tehdy „všichni v hrobech uslyší Jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.“ (Jan 5:28b-29) V Matoušovi Ježíš o stejné události říká: „Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ (Matouš 16:27) A i apoštol Pavel si jakoby protiřečí, když na jedné straně mluví o spasení z milosti, ne ze skutků zákona (viz např. Efezským 2), zatímco na druhé straně píše v listu Římanům: „On 'odplatí každému podle jeho skutků'.“ (Římanům 2:6) Cituje přitom správně ze starozákonní knihy Přísloví (24:12).
Rozpor je to vskutku jen domnělý. Jak jsme si řekli v úvodu, jsme „tvorové víry“ i „tvorové činů“ a naše činy vždy vyplývají a svědčí o nás a naší víře. Naše dobré či zlé životy nejsou důvodem k odsouzení či přijetí u Boha, ale jsou svědeckou výpovědí o tom, kým jsme se před Bohem už stali, komu věříme a patříme. Tak jako stopy ve sněhu svědčí o tam, kudy člověk šel a kde byl, ale nerozhodují o tom. Stejně tak jako stopy pachatele a další doličné předměty vypovídají o zločinu, ale neurčují ho. Člověk nebude souzen ZA své skutky, ale PODLE svých skutků; podle toho, co o člověku a jeho víře jeho skutky prozradí.
Víra neznamená konec skutkům, ale konec jejich záslužnosti.
Víra, nebo skutky? Je to vlastně falešné dilema, zbytečně vytvořené napětí mezi dvěma idejemi tím, že se postaví do situace „buď – anebo“. Jenže oboje je důležité v očích Boha; oboje má své místo, které když popleteme, vzniká zkreslení a neshody. Pouze vírou v Krista, z Boží milosti, bez našich zásluh získáváme od Boha všechno nové, včetně spravedlnosti a posvěcení, abychom to mj. projevovali svými činy v tomto světě. Je to, obrazně řečeno, jako bychom – coby kdysi chromí – dostali díky Ježíši nové nohy (a tomu věříme) a jsme zváni, povzbuzováni a zmocněni k tomu, abychom jimi zanechali šlápoty ve sněhu (a to činíme). Šlápoty svědčí o našich nových nohou. Zanechte jich ve světě, kolik to jen půjde. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU