Milí přátelé a sourozenci v Kristu –
Dnes budeme mluvit o památnících. Když slyším slovo „památník“, vybavím si tu knížku s prázdnými listy, kterou jsme snad každý měli jako dítě a půjčovali jsme je svým kamarádům, spolužákům a učitelům s prosbou, aby nám do něj nakreslili obrázek a napsali nějaký vzkaz – na památku společných let, akcí, dobrodružství. A je jistě dojemné, když si po mnoha letech otevřete památník a přečtete si vzkazy od svých „dávných známých“…
Památníky také chápeme v jiném smyslu, totiž jako pomníky – různé objekty, které mají veřejně připomínat nějakou historickou událost nebo významnou osobu. Takové památníky mohou mít formu obelisku, sochy, památného kamene či stromu, pamětní desky či mauzolea. Takové památníky opět slouží „na památku“, k připomenutí, aby se nezapomnělo.
My jsme si dnes četli text z Písma, který také sloužil jako památník. Byl zapsán a pro nás zachován na památku jedné ženy. Co tak památečného udělala? Proč si ji i dnes připomínáme? Projděme spolu tento „textový“ památník a třeba objevíme odpovědi.
Ta událost se odehrála v Betanii během posledního týdne před Ježíšovým zatčením, falešným odsouzením a ukřižováním. Betanie je malá vesnice nedaleko Jeruzaléma – viz mapa s „místy poledních dní“ Ježíše (vpravo Betanie; vedle ní pak vesnice Betfage, odkud si učedníci vypůjčili pro Ježíše oslátko, na kterém vjel do Jeruzaléma; dál na západ Olivová hora, na jejímž svahu je zahrada Getsemane; a úplně vlevo Chrámová hora přímo v Jeruzalémě). Dodnes je Betanie poměrně zaostalá a chudá vesnice.
Náš památeční text říká: „Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného, přišla za ním žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a vylila ji na jeho hlavu, jak seděl u stolu.“ Hostitelem byl jakýsi Šimon, kterému se říkalo Malomocný – je pravděpodobné, že jím kdysi byl a že byl, jako mnozí další, Ježíšem vyléčen a zbaven této smrtelné nemoci. Jistě pak neváhal Ježíše a jeho učedníky kdykoli přivítat ve svém domě. Když Ježíš seděl u stolu (přesněji ležel, protože tehdy neznali židle a při jídle leželi, opřeni o ruce), jakási žena přinesla nádobu z alabastru (z kamene podobného mramoru, který se těžil zejména v Egyptě) a její obsah – drahý vonný olej – vylila Ježíši na hlavu. To bylo tehdy projevem úcty a pocty, např. vůči hostům, nikoli vyjádřením posměchu, jak bychom to mohli vnímat my dnes. A zároveň se takovými vonnými mastmi balzamovali také těla mrtvých, aby byla alespoň po nějakou dobu uchována, než se rozpadnou v prach.
Není těžké uhádnout, že ta žena to udělala z lásky k Ježíši. Obětovala něco vzácného a drahého, aby ukázala, jak moc pro ni Ježíš znamená. Zároveň ale také měl její čin prorocký nádech – ať už si to uvědomovala, nebo to udělala nevědomky, jako by dopředu připravovala Ježíšovo tělo k pohřbu. Její čin tak vlastně připomínal (byl památkou na) to, co Ježíš mnohokrát předem učedníkům oznamoval: že odchází trpět a zemřít, „jako ovce na porážku“, aby potom vstal z mrtvých jako vítěz.
Jak ale na její čin reagovali učedníci? Vzpomněli si na slova svého Pána, že bude brzy obětován? Ne. Ti chlapi viděli jen pro ně nesmyslné plýtvání, neracionální mrhání. „Když to viděli učedníci, hněvali se: Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!“ Víte, trochu mi to připomíná nás, muže, obecně s ohledem na různé „neracionální utrácení“: … Koupit ženě drahou květinu? Nač taková ztráta? Za to by se dala koupit nová pneumatika! … Cože, kolik chtějí za ten svetřík? Za to by mohla být celá sada nového nářadí! … Znáte to, že? Jako bychom zapomněli, že ta cena také vyjadřuje, jak moc si ceníme toho, koho obdarováváme. Ta žena si Ježíše cenila velmi, proto nelitovala drahého oleje – Ježíš byl pro ni drahý nade vše. Tak jako Bůh nelitoval dát za nás svého jediného Syna, aby nás zachránil – tak moc nás miluje, tak moc jsme pro Něho drazí!
Ježíš ženu chápal a vnímal, a také proto reagoval jinak než ti učedníci (a než jiní chlapi). „Ježíš to zpozoroval a řekl jim: Proč trápíte tu ženu? Vykonala dobrý skutek.“ Představte si, že chcete být k někomu štědří a nějak velkoryse mu vyjádříte svou náklonnost a lásku, něco mu dáte nebo něco pro něj uděláte z celého srdce, a potom slyšíte jen kritiku, výtky či odsouzení. To zabolí. To zamrzí. To ublíží. Ježíš proto tu ženu bránil: Proč ji trápíte? Za co, za dobrou věc? Za její lásku? Za její dobrý úmysl? Za její štědrost?
Ano, je jistě správné se starat o chudé kolem nás. To je naše celoživotní, nikdy nekončící poslání v tomto světě – pečovat o slabší, o ubohé, o nemocné. Kdo chce konat dobrodiní, nebude si nikdy muset stěžovat na nedostatek příležitostí. Ježíš však připomíná, že na rozdíl od těch potřebných tu On nebude fyzicky pořád: „Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále.“ A ten dobrý čin ženy Ježíš vysvětluje a vykládá ve světle toho, co se mělo stát: „Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu.“
Možná to tak ani ta žena přesně nechápala. Ale Ježíš, jako správný učitel, se chopil této příležitosti, tohoto projevu lidské lásky, aby s jeho pomocí připomněl, co hodlá učinit jako projev Boží lásky. On se nechystal obětovat drahý vonný olej, ale svoji svatou, nevinnou krev – krev člověka, jenž nespáchal hřích, a Boha, jenž nebudil bázeň.
„Amen, pravím vám, všude, po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila.“ Tři úžasné věci najdeme v této větě, kterou Ježíš uzavírá celou dnešní památeční událost:
Především to, že bude obětován a pohřben, nazývá evangeliem – dobrou, nikoli špatnou zprávou. Pro Něho byla nepředstavitelně bolestivá, takže vědom si svého údělu, sám „zápasil v úzkostech a modlil se ještě usilovněji“ než kdy dřív o pomoc shůry. Pro nás je však dobrou zprávou, že Ježíš vzal všechna naše viny na svůj kříž, že díky Němu je nám Bohem odpuštěno, že vírou v Něho jsme nové stvoření.
Druhá věc je předpověď, že tato dobrá zpráva o Ježíši obletí svět a dobije srdce lidí různých ras, jazyků a národů. Kdo by to tehdy tušil? Snad jen Bůh sám...
A třetí věcí je ona památka na projev lásky bezejmenné ženy. Připomněla nám dnes, že ani naše malé dobré skutky, kterými vyjadřujeme, co velkého pro nás Ježíš znamená (třeba i písničkou), nebudou zapomenuty, ale budou připomínány v nebi. Tak jako i Boží skutky pro nás nebudou zapomenuty na zemi mezi námi. Boží Duch je nechal zapsat do Písma a nám je sám zapsal do „památníku“ našeho srdce. Amen.