Zpět na stránku

Město Boží, ty jsi štít

Žalmy 46:2-8 ... Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou! Řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího. Nepohne se, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra. Pronárody hlučí, království se hroutí, jen vydá hlas a země se rozplývá. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.

· nedělní

Milí přátelé a požehnaní obyvatelé Božího města!

Začal bych dnes krátkým pohledem do historie. Určitě vám něco říká pojem stěhování národů. Šlo o migraci obyvatelstva, zejména germánských kmenů, v oblasti celé Evropy a severní Afriky. V druhé polovině 4. století začali Hunové z Asie pronikat do východní části Evropy (dnes Ukrajina a Rumunsko). Odtud vyhnali Vizigóty, kteří se proto stěhovali do Evropy, do Římské říše. Ačkoli to také byli křesťané (ariánští, tj. něco jako Svědkové Jehovovi), zažívali v říši bezpráví a útisk, což vedlo k jejich povstání pod vedením krále Alaricha… a nakonec i k tomu, že tihle Vizigóti r. 410 po Kr. dobyli a vyplenili samotný Řím. V té době už sice Řím nebyl hlavním městem říše, ale přesto zůstával důležitým historickým centrem, sídlem Senátu a byl nazýván Věčné město.

Jenže ejhle, jistoty obyvatel Říma vzaly během krátké chvíle za své. Lidé přišli o své majetky a nemovitosti a jenom ti, kdo prchli a skryli se v kostelích, byli ušetřeni na životě. Přeživší obyvatelé Říma posléze začali přemýšlet o příčinách zničení svého města, které nic takového nezažilo téměř 800 let. Mnozí pohané mezi nimi došli k závěru, že za tím vším stojí fakt, že se obyvatelé říše většinově zřekli obřadů a poct římským božstvům na úkor uctívání křesťanského Boha. Ten je zjevně nezachránil před zkázou jejich města, zatímco římská božstva… no, kdoví!

Možná v tom najdete určité paralely – nebo alespoň podobnosti – s dnešní situací v Evropě. I zde dochází k pohybům velkých mas lidí, k „obsazování“ velkých měst, ke ztrátám domnělých jistot, pocitu pohodlí a bezpečí mezi původním obyvatelstvem. Např. před pár dny prohlásil francouzský prezident Emmanuel Macron, že skončilo období blahobytu a bezstarostnosti, že svět zažívá zásadní zvraty jako válku na Ukrajině nebo vlnu veder a požárů.

Ano, podobně jako vlna barbarů před 16 sty lety se na nás nyní valí jiné vlny: vlna veder, sucha a požárů, vlna uprchlíků, vlna nedostatku plynu a jiných surovin, vlna inflace a zdražování, vlna dezinformací. A nic z toho, zdá se, se nevyhne ani nám, křesťanům! I my jsme zasaženi stejně jako ostatní. Někoho možná napadá, zda bychom na tom neměli my, křesťané, Bohem milované děti, být lépe než zbytek světa… Nebo se můžeme ptát, zda se lze před dopady těchto vln také obrazně řečeno „skrýt v kostelích“? Jak se k těmto vlnám postavit jako následovníci Ježíše Krista?

K tomu nám dnes něco málo řekne ten, po kterém mají dnes svátek všichni nositelé téhož jména: Augustin (Augustýn). Augustin Aurelius žil na přelomu 4. a 5. století – byl pokřtěn roku 387 po Kr., kdy mu bylo necelých 33 let. Později působil jako biskup ve městě Hippo v dnešním Alžírsku. Brzy poté, co r. 410 došlo ke zničení Říma Vizigóty, pustil se do svého díla „O městě Božím“ – v něm chtěl objasnit mnohé otázky ohledně pravdivého chápání křesťanské naděje a toho, k čemu se tato naděje upíná, co vyhlíží, a čemu naopak vzdoruje a co přemáhá.

Otevřme tedy dnes toto dílo Augustina, abychom nahlédli, jaké postřehy nám tento významný teolog zanechal. Jak uvidíme, vycházejí přímo ze slov Písma, samotného Ježíše a Jeho apoštolů.

STEJNÉ UTRPENÍ, JINÍ TRPÍCÍ

K otázce, proč neštěstí a pozemské nepokoje dopadají na křesťany stejně jako na pohany či bezvěrce, napsal Augustin toto: „Ačkoli zbožní a bezbožní lidé trpí stejně, nesmíme kvůli tomu předpokládat, že mezi těmi lidmi samotnými není žádný rozdíl, když není rozdíl v tom, čím trpí. Neboť navzdory podobnosti utrpení zůstává nepodobnost mezi trpícími. Tak jako tentýž oheň způsobuje, že zlato jasně září, zatímco plevy kouří; a pod týmž cepem se sláma mlátí, zatímco obilí se čistí; a jako se kaly nemíchají s olejem, ač jsou vytlačovány z kádě stejným tlakem; tak stejné trápení prokazuje, očišťuje, rozjasňuje ty dobré a zbožné, ale zatracuje, ničí, vyhlazuje ty bezbožné. A tak se děje, že ve stejném soužení bezbožní nenávidí Boha a rouhají se, zatímco dobří (zbožní) se modlí a chválí. V tom je zásadní rozdíl, ne jakými neduhy člověk trpí, ale jaký druh člověka jimi trpí. Neboť bahno rozvířeno tím samým tlakem vylučuje příšerný zápach, ale vonná mast vydává příjemné aroma.“

Jak vidíme, Augustin nevidí rozdíl mezi námi lidmi v tom vnějším, v tom, co na nás doléhá za „vlny událostí“. Stejně tak pisatel Žalmu 46 popisuje tyto vnější hrozby, kterým se nevyhneme, slovy, „byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří“ (tj. přírodní katastrofy), a dále „pronárody hlučí, království se hroutí“ (tj. lidsko-společenské převraty). Ale liší se reakce lidí, kteří důvěřují Bohu – Tvůrci světa a Vítězi nad hrobem, od reakcí lidí, kteří tohoto Boha neznají a k Němu se neutíkají. Jedni se modlí a chválí Boha, který je s nimi i během nesnází a neopustí je; druzí se Bohu rouhají a nenávidí i jen představu Boha, který dopouští katastrofy a převraty. Kéž jsme my mezi těmi, kteří tváří v tvář hrozbám světa prohlašují se žalmistou: Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme.“

Ano, pozemské kalamity odhalují, k čemu se naše srdce obracelo celou tu dobu, ke komu nebo čemu lnulo a na čem si zakládalo. Augustin k tomu napsal: „Existuje ještě jeden důvod, proč jsou zbožní postiženi časnými pohromami – důvod, jehož příkladem je Jóbův případ: lidský duch může být tříben, aby se ukázalo, s jakou silou zbožné důvěry a nezištné lásky lne k Bohu.“

CO MŮŽEME A NEMŮŽEME ZTRATIT

V Augustinově době křesťané z Říma nenadále a nečekaně přišli o své majetky. Podobně i my v turbulentní době velkých změn nejspíš přijdeme o větší či menší část svých majetků, úspor a finančních jistot. Co k tomu napsal Augustin? Co připomněl křesťanům tehdy? Ptá se řečnicky: Ztratili snad vše, co měli? Svou víru? Svou zbožnost? Majetek skrytého (vnitřního) člověka v srdci, který má v očích Boha velkou cenu? Ztratili toto vše? Neboť to je to pravé bohatství křesťanů, kterým takto bohatý apoštol řekl: ‚Zbožnost se spokojeností je sama velký zisk.‘“

Augustin mluvil obdobně, jako před ním mluvil sám Ježíš ke svým následovníkům. Opakovaně je vyzýval: Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Matouš 6:19-21)

Naše poklady jsou skryté – nikoli v bankách nebo v luxusním způsobu žití, který jsme si mohli doteď dovolit. Ty skutečné nezničitelné poklady jsou skryté v nebi u Ježíše, kam se upínáme svým srdcem. Proto se naše srdce, náš vnitřní člověk, nemusí chvět obavami, co se bude dít, jak to budeme zvládat a kde na to vezmeme. Náš Bůh není mrtev, není bezmocný, není lhostejný a není daleko – tak se nechovejme, jako by byl.

TOUHA, CO PŮSOBÍ BOLEST

Možná právě tyto „vlny současnosti“, vlny přírodních a společenských bouří, nás křesťany mají vytrhnout z jakéhosi materiálního uspokojení a duchovní letargie. I Augustin se na toto téma vyjadřuje a píše: „Ale co se týče těch duchovně slabších, kteří – i když nelze říci, že dávají přednost pozemskému majetku před Kristem, přesto k majetku přilnuli poněkud nestřídmým poutem – zjistili skrze bolest ze ztráty těchto věcí, jak moc hřešili, když je milovali. Neboť jejich zármutek je z jejich vlastní příčiny; slovy apoštola, ‚způsobili si mnoho trápení (dosl. probodli se mnoha bolestmi).‘ Neboť bylo dobře, že ti, kteří tak dlouho opovrhovali těmito slovními napomenutími, dostali nyní poučení ze zkušenosti.“

Apoštol Pavel, jehož slova Augustin citoval, psal v několika dopisech o nebezpečí upnutí srdce k bohatství tohoto světa a o bolesti a mukách, které si pak člověk na sebe chystá – pro chvíli, kdy se ukáže v plné nahotě, jak nejisté a klamné tyto hodnoty jsou. Svému spolupracovníkovi Timoteovi napsal toto varování: Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby; kořenem všeho tohoto zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.“ (1. Tim 6:9-11) To jsou ony nebeské poklady, které současné vlny nezničí.

Podobně zase křesťanům v Korintu Pavel píše, aby sice měli vazby a pouta v tomto světě – ať k věcem nebo k lidem –, ale aby se těchto pout nedrželi křečovitě a celým svým srdcem, nýbrž volně, smířeni a připraveni kdykoli o ně přijít. Pavel píše slova, která nám mohou znít tvrdě, ale odrážejí tvrdou realitu, na níž zapomínáme, když si jen „žijeme svůj sen“: „Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčí, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli (veselí), a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí.“ (1. Korintským 7:29-31)

CO JE TÍM VĚČNÝM MĚSTEM?

Podoba (ř. schéma) tohoto světa pomíjí, ustupuje, odchází, mizí. Tak jako Řím a jeho věhlas a bohatství, ač mnozí z toho byli v šoku. Podobně jako v době Starého zákona byli mnozí židé v šoku, když byl zničen a vypleněn Jeruzalém. Mysleli, že pisatel Žalmu 46 a jiných mluví o něm jako o „městě Božím“, když popisuje jeho stálost slovy: „Řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího. Nepohne se, Bůh je v jeho středu.“ Jeruzalémem ale neprotékala žádná řeka; nedaleko za hradbami se nalézal jen potok Cedron. Žalmista mluvil obrazně, nikoli doslova o pozemském městě, ale o Božím lidu, uprostřed kterého Bůh přebývá a oblažuje je svou přítomností, svým slovem, svými sliby, svým Duchem.

Tak to viděl i Augustin, který ve své knize označuje „městem Božím“ všechny lidi v průběhu historie lidstva, kteří se vzdali pouhých pozemských radovánek, aby se srdcem oddali věčné Boží pravdě, nyní plně zjevené v Kristu. „Pozemským městem“ naproti tomu Augustin nazývá lid, který se srdcem upnul ke starostem a potěšením současného, pomíjivého světa. Toto „pozemské město“ musí chránit hradby a stráže, ale neuchrání navěky. Ale „Boží město“ – nás, kteří se k Bohu upínáme, mezi kterými Bůh přebývá a působí, skrze které nás vzájemně Bůh potěšuje a povzbuzuje – toto město se nepohne a ani „brány pekel“ jej nepřemůžou! Jistým způsobem se tedy můžeme ukrýt před vlnami nepokojů v kostele – totiž tam, kde se scházíme jako Boží lid kolem Božího slova a Jeho svátostí, aby naše víra, naděje a láska byly posíleny.

Přátelé Boží, podle lidí, kteří mají a znají jen tento svět, nabízíme sobě i druhým falešnou útěchu, opium k utišení strachu z tvrdé reality. My bychom však řekli, že nabízíme lék, který otvírá oči víry. Jimi totiž „vidíme“, že realita zahrnuje víc, než jen „vnější dění“, které na nás doléhá; realita zahrnuje i to „vnitřní dění“ – Boží působení v nás, Boží vládnutí mezi námi – ve městě, které díky Ježíši, Skále, na které je postaveno, potrvá navěky.

Píseň 411 o tom říká:

„Ó, město Boží, ty jsi štít,

hráz mocná ze všech stran.

Přemnohý proudí Boží lid

do tvých se ukrýt bran.

Tvé slovo čisté skrápí nás

jak rosa napořád.

Tvá říše vzkvétá zas a zas

v lásky i pravdy sad.“

Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

Všechny příspěvky
×

Téměř hotovo...

Právě jsme vám poslali e-mail. Prosím, klikněte na odkaz v e-mailu a potvrďte odběr!

OK