Přátelé – vyznávající a přebývající v Kristově učení.
V dochovaných spisech raných církevních otců-vůdců nacházíme zajímavou historku ze života apoštola Jana. Když se jednou Jan přišel koupat do veřejných lázní v Efezu, zjistil, že se v nich koupe i Cerintus, jeden z prvních šiřitelů křesťanského gnosticismu a Janův vehementní oponent. Jan prý tehdy zvolal: „Prchněme, než spadne tahle budova; neboť Cerintus, nepřítel pravdy, je zde uvnitř!“, a spolu se svým žákem Polykarpem opustil koupele.*
* Irenej z Lyonu (lat. Irenaeus) slyšel tuto příhodu právě od Polykarpa, Janova žáka, a zmiňuje ji ve svém spisu „Adversus haereses“ (Proti bludům), kniha III. kap. 3. odst. 4. //Na obrázku zachycena tato událost od malíře a ilustrátora Jana Luykena z knihy vydané r. 1740.//
Dnešní neděli se znovu věnujeme Janovu 2. listu. Má se všeobecně za to, že právě Cerinta a jeho bludy měl Jan „na mušce“, když psal tento svůj druhý list (stejně jako svůj první a své evangelium). Cerintus vyznával a učil různé pomýlenosti. Jednou z nich bylo učení o osobě Ježíše Krista. Cerintus hlásal, že Ježíš byl jen obyčejný člověk, syn Marie a Josefa, na kterého při křtu sestoupil božský Kristus, žil v něm, skrze něho zjevoval Boha a konal zázraky, ale před ukřižováním Ježíše zase opustil. Ježíš nebyl pro Cerinta ani tak Spasitel, jako spíše Zjevovatel tajného poznání (gnóze).
Apoštol Jan naopak opakovaně zdůrazňuje pravé lidství i pravé božství, které v Ježíši Kristu bylo, od Jeho početí, sjednoceno v jednotu dvou přirozeností – souběžně, plně, napořád. Jan dobře chápal, že naším Vykupitelem ze hříchu a z prázdnoty života není a nemůže být jakýsi „Ježíš“, který je jen jedním z nás a nic víc, ani jakýsi „Kristus“, který vlastně není vůbec jedním z nás. Pro Jana i pro nás je Ježíš Pánem a Bohem, který v lidském těle přišel usmířit člověka a jeho Stvořitele.
To je jedna z pravd, které nám v Písmu zapsané a inspirované Boží slovo zjevuje. Evangelium o Ježíši Kristu není nějaké tajemné, esoterické poznání, ale je to Boží moc, která nás osvobozuje k lásce. Vždyť sám Bůh se v Ježíši Kristu kvůli nám snížil a pokořil až na samé dno lidské existence, až do propasti smrti, aby mě i vás zachránil ze smrti, aby ve mně i ve vás přebýval a sdílel sebe, aby skrze mě i skrze vás šířil „vůni poznání“ své slávy a lásky. Páni! Jak bychom mohli chtít dál vzdorovat tomuto milujícímu Otci? Jak bychom mohli dál nechtít se Mu odevzdat a uctívat Ho se vším, co jsme a co můžeme být?
Apoštol Jan poznal v Ježíši ztělesněnou Boží lásku a pravdu. Pravdě a lásce se proto věnuje v úvodní části svého dopisu. My jsme se těmito jeho verši zaobírali v minulém kázání. Proč ale Jan píše právě o důležitosti života v pravdě a o potřebě vzájemné lásky? Co ho k tomu vedlo? Důvod apoštol vysvětluje, když píše v dnešních verších: „(Neboť) do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel (přichází) v těle; kdo takto učí (každý takový), je svůdce a antikrist.“ Jan píše o pravdě a lásce, protože pravda a láska jsou v ohrožení!
My, křesťané, máme někdy sklon myslet si, že když jsme jednou v Kristu a ďábel nad námi ztratil kontrolu, že nám, tím pádem, dá ten Zlý pokoj, že jsme imunní vůči jeho svodům. Jenže ten starý Pokušitel dál „obchází jako `lev řvoucí´ a hledá, koho by (i z řad Božích dětí) pohltil“ (1. Petrův 5:8). A protože je lstivý, nepřijde za křesťany s obligátním „Ježíš neexistuje!“. On jde na to „od lesa“: povolává do světa (a nešetří přitom ani Kristovu církev) všemožné svůdce a falešné bratry, aby tak zasadil mezi „zrnka pšenice“ svůj „plevelný koukol“ (viz podobenství o plevelu na poli; Matouš 13:24-43). Svůdci nejen sami bloudí, ale ještě druhé svádějí – jak k mylnému přesvědčení (nepravdě), tak k chybnému chování (nelásce). Odvádějí druhé pryč jak od osvobozující pravdy, tak od té skutečné, nezištné lásky.
A čím svůdci svádějí? Tím, co vyznávají a učí. Jan konkrétně zmiňuje ty, kteří nevyznávají („homo-logó“ … mluvit stejně, v souladu) Ježíše přicházejícího k nám v těle. Každý takový „je svůdce a antikrist“, říká Jan.
Označení „antikrist“ zní možná trochu zahaleně. Předpona anti- neznamená v řečtině jen naproti či proti (jak je tomu dnes v češtině: viz např. antimonopolní), ale znamená i poněkud zrádnější na místo. Antikrist se nutně nemusí stavět proti Kristu otevřeně; antikristem je každý, kdo se staví i na místo Krista, do Jeho pozice Hlavy církve a Učitele církve. Antikrist je tedy protivník Krista, který vystupuje pod maskou Krista.
Apoštol Jan popisuje „ducha antikrista“ ještě následujícími slovy: „Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v Jeho učení, má i Otce i Syna.“ Svůdci a antikristé „zacházejí dál“, doslova „předbíhají, jdou napřed“, místo aby následovali Krista, šli za Ním a zůstávali v Jeho učení. Svůdci např. používají křesťanskou terminologii jen jako „odrazový můstek“ k hlásání a šíření svých „pokrokových“ učení, svých vlastních představ a svých soukromých zjevení. Jak vidíme, „zacházet dál“, „vést napřed“ nepřináší vždy nutně vylepšení a růst. „Pouze“ zůstávat, přebývat a spočívat v tom, co učil Pán Ježíš o sobě a o našem životě s Ním, se může sice zdát zastaralé a přežité. Ale o tom, kdo tak činí, apoštol říká: „má i Otce i Syna“ – tedy poznal Boha tak, jak On chce být poznán.
Opravdu: Ježíš není jen nějaký „mezník“ na cestě poznání. On je jeho zdroj, model i cíl; On je počátek i konec i všechno mezi tím. Proto „se mějte na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste (jsme) pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu“, dodává Jan. Skrze své přebývání v Ježíši zažíváme už zde na zemi částečnou odměnu v mnoha duchovních formách (jako je pokoj, radost, odpuštění, moudrost). Ovšem plná odměna v nepopsatelné formě nás čeká až v nebesích. Vytrvale bděme, abychom o ni nepřišli, ale dosáhli jí v ustanovený čas.
Apoštol pravdy a lásky má pro své čtenáře ještě jedno varování. „Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.“
Nezapomínejte na pohostinnost - vždyť díky ní někteří nevědomky hostili anděly! (Židům 13:2)
V Janově době bylo celkem běžné, že po světě cestovali různí učitelé, filozofové a kazatelé. Umožňovala to poměrně hustá síť upravených cest a silnic. Křesťané byli zajisté vedeni láskou k bližnímu k tomu, aby pocestným nabídli přístřeší, aby byli pohostinní (viz např. Židům 13:2, Římanům 12:13, 1. Petrův 4:9). Jan ale své čtenáře vybízí, aby tyto potulné kazatele, kteří nepřinášejí Kristovo učení, nijak nepodporovali ani nepovzbuzovali. Aby je ani nezdravili, což by si tito mohli chybně vyložit jako výraz souhlasu a jednoty. Vzpomeňme si na úvodní příklad ze života samotného apoštola: Jan nechtěl se zarytým oponentem pravdy společně sdílet ani koupel. Podporovat svůdce a antikristy (ať už finančně, morálně nebo jen svou přítomností) znamená mít podíl na jejich díle.
Možná se ptáte: Je takový přístup ono „chození v lásce“? Ale právě proto o tom Jan píše ve spojitosti s láskou a pravdou! Ano, je to projev lásky: lásky k Bohu a Jeho slovu; lásky k bližnímu, který potřebuje poznat „učení Kristovo“; lásky k pravdě, která osvobozuje. Jan zde nevyzývá k odmítání pohostinnosti obecně!!! Odmítá však i ony drobné formy napomáhání těm, kdo šíří klamy a bludy. Vždyť Jan touží po tom ochránit „vyvolenou paní“ a „její děti, které v pravdě miluje“. Ochránit je před každým, kdo nevyznává, že Ježíš Kristus k nám přichází v lidském těle. Ochránit je před každým, kdo zachází dál, než je učení Kristovo.
Kéž jste i vy uchráněni před „vlky v rouše beránčím“. Zůstávejte vždy v pravdě a lásce Kristově. Ať Jeho pokoj vládne ve vašich srdcích! Amen.