Je-li tedy svatá svátost křtu záležitostí tak velkou, milostivou a plnou útěchy, měli bychom pilně dbát na to, abychom za ni neúnavně, radostně a ze srdce děkovali, chválili a ctili Boha. Obávám se totiž, že díky naší nevděčnosti jsme si zasloužili svou slepotu a stali se nehodnými takovou milost rozpoznat. Celý svět byl a stále je plný křtu a milosti Boží. Ale byli jsme svedeni z cesty ke svým vlastním úzkostným skutkům a poté k odpustkům a dalším podobným falešným útěchám. Mysleli jsme si, že nemáme důvěřovat Bohu, dokud nebudeme spravedliví a neučiníme zadost za svůj hřích, jako bychom si kupovali od Boha Jeho milost nebo Mu za ni platili.
Popravdě řečeno, ti, kdo nevidí v Boží milosti, jak je snáší jakožto hříšníky a jak je činí požehnanými, ti, kteří se těší pouze na Boží soud, ti nikdy nebudou mít radost v Bohu a nemohou Ho milovat ani chválit. Pokud však slyšíme a pevně věříme, že ve smlouvě křtu Bůh přijímá nás, hříšníky, je k nám shovívavý a činí nás ze dne na den čistými, pak naše srdce nemůže než být radostné, milovat a chválit Boha.
(Pojednání „O svaté a požehnané svátosti křtu“, rok 1519.)
