Zaparkoval hned naproti vchodu do fitka. Vystoupil, z kufru vytáhl sportovní tašku a hodil si ji přes rameno. Ozvalo se pípíp, auto se zamklo a on vstoupil do dveří. Do dveří sportovního světa.
Co na tom, že to parkoviště patří jiné firmě a že místa vyhrazená pro návštěvníky fitcentra jsou jen o pár desítek metrů dál. Přece nepůjde takový kus pešky, když jde za sportem, no ne?
Teprve uvnitř gymu je místo, kam si jde „dát do těla“. Až tam se rozehřeje šlapáním na pásu. Venku se to nepočítá.
V tom se liší od těch, kdo jsou sportovci „každým coulem“, jimž je pohyb životním stylem. Pro takové nezačíná a nekončí sportování u vchodu na sportoviště. Jim přijde samozřejmé chození do schodů namísto jízdy výtahem. Pro ně je normální, že si na blízká místa dojdou pěšky a někam dál dojedou na kole. Znám takové sportovce, kteří jimi jsou vždy a všude.
Vidím tu jistou paralelu s postojem některých z nás, křesťanů. Nechováme se někdy tak, jako bychom patřili Bohu jen v neděli ráno, nebo jen v kostele? Vymezujeme, kam až sahá a čeho se týká naše křesťanské přesvědčení? Jsme hrdými křesťany jen „mezi svými“, zatímco v práci, za volantem nebo na internetu by nás Kristus možná ani nepoznal? Nejsme i my tak trochu doktorem Jekyllem ve dne a panem Hydem v noci?
V Bibli se objevuje trochu záhadné úsloví o „vycházení a vcházení“. Třeba v jedné z poutních písní slibuje Hospodin svému lidu, že on „bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.“ (Žalm 121:8) Jde o hebrejský merismus, obrat vyjadřující celek pomocí dvou krajních částí. Podobně, jako „ve dne, v noci“ znamená neustále, tak také „vycházení a vcházení“ zahrnuje veškeré konání člověka, ke kterému člověk obvykle vychází z domu, aby se do něho posléze vracel, vcházel. A tak jako před lety, tak i dnes mně a tobě, svým dětem, Bůh slibuje, že nás – tady i tam, uvnitř i venku, doma i v cizině, kdekoli – bude provázet, ochraňovat a žehnat nám.
A jelikož je Bůh se mnou (aby mě podepíral) a ve mně (aby skrze mě jednal) všude a na všech místech, dodává mi to volnost, odvahu a radost být Jeho dítětem, svědkem i nástrojem každý den a ve všech činnostech a oblastech mého života. Nejen v neděli za prahem kostela.
Zkrátka, jsme-li v Kristu „každým coulem“, je On sám naším životním stylem.
PK