Víte, co má společného výchova dětí s bakteriemi? Pokud ne, čtěte dál.
Tušil jsem, že uvedení toho příspěvku na FB vyvolá rozporuplné reakce. Ostatně to téma je třaskavé a názor na ně někdy rozděluje i osoby si blízké. (Snad to rozdělení zůstane vždy jen názorové a nepřejde do roviny despektu či dokonce nenávisti.) Mluvím o příspěvku, který přináší další z řady starozákonních přísloví – moudrostí do života s Bohem. Tentokrát k tématu výchova dětí: „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“
Kdykoli a kdekoli se diskutuje o tom, zda při výchově používat fyzické tresty, objeví se i hlasy, se kterými de facto všichni souhlasí. První je, že někteří rodiče nepoužili při výchově svého dítěte žádný fyzický trest, a z dítka vyrostl spořádaný a vyrovnaný dospělý jedinec. Druhý hlas, který zaznívá, zmiňuje „mlácení“ dítěte hlava nehlava cholerickým otcem, z čehož mělo dítě ještě po letech hluboké trauma.
Oba tyto hlasy mluví ze zkušenosti a zmiňují legitimní argumenty. Nikdo proti nim nic nenamítá. Ano, při výchově mnoha dětí není třeba používat fyzický trest; rázné slovo spolu s vysvětlením stačí. A ano, když se fyzický trest stane – namísto způsobu usměrnění – projevem záchvatů hněvu necitlivého otce, pak jde o násilí a hrubost, které do výchovy dítěte bezesporu nepatří.
Vězí-li v srdci chlapce pošetilost,
trestající hůl ji od něho vzdálí.
- Přísloví 22:15
Šetřit - hůl - včas
O čem tedy vlastně mluví ono biblické přísloví? Dovolím si k tomu uvést tři důležité body:
Zaprvé se zde mluví o „šetření“ hole – tj. o zadržování, odepírání toho, co právem něčemu nebo někomu patří. Přísloví tedy nevybízí k používání hole šmahem ve všech případech a v každé situaci. Jen pokud dojde někdy k tomu, že hůl by byla v dané chvíli nejúčinnější řešení, pak ji šetřit, zadržet a nepoužít by bylo projevem spíše „opičí lásky“, než té rodičovské, jež hledá to nejlepší pro osvojení si spravedlivých postojů svých potomků. A to v životě prostě někdy bolí.
Zadruhé, původní slovo pro hůl má několik významů. Používá se jako nástroj trestu (prut, metla), tak jako symbol vládnutí (žezlo). Ta spojitost je nasnadě: trestá ten, kdo má autoritu, kdo vládne, kdo je zodpovědný za blaho svého lidu. Svírá hůl coby žezlo i prut. Pro mě nádhernou ilustrací, která dobře vystihuje použití tohoto nástroje při výchově dětí, je pastýř ochraňující své stádo. Ve známém žalmu 23 píše David o Hospodinu, že je jeho Pastýřem, jehož berla a hůl ho potěšují. Kralický překlad zde překládá „prut a hůl“.
Hospodin je můj pastýř...
Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
- Žalm 23
Mám před očima obraz pastýře, který svým plácnutím prutu popožene, zastaví či usměrní ty ovečky, které v určité chvíli schází mimo cestu, třeba směrem k útesům nebo do močálů. Aby zabránil zbloudění svých milovaných oveček, používá pastýř prut. Ne na všechny ovečky, protože mnohé to nepotřebují, a ne v záchvatu vzteku, nýbrž uváženě a přiměřeně – jen tolik, aby to zafungovalo a ovečka se nezatoulala.
Pro zajímavost, abych odpověděl na otázku v úvodu, řecký překlad (Septuaginta) tohoto přísloví používá pro hůl či prut řecké slovo βακτηρία (bakteria). Souvislost s moderním biologickým termínem pro mikroorganismy (bakterie) je pouze v rovině etymologické – první pozorované mikroby měly tvar tyčinek či proutků, odtud i jejich název.
Zatřetí, co považuji za hodné povšimnutí v přísloví o šetření hole, je potřeba prutem usměrňovat a trestat včas (původní slovo souvisí s úsvitem a hledáním za úsvitu). Z toho plyne, že přijde doba, kdy už na to bude pozdě. Pokud se použití „prutu“ zanedbá v raném dětství, od určitého věku už jeho aplikace bude spíše kontraproduktivní a způsobí jen vzdor a zatvrzelost.
Je to podobné, jako když se špatně zabrzděný vagon začne rozjíždět z kopce – hned zkraje ho ještě můžete zastavit, ale jakmile nabere rychlost, odhazuje překážky v cestě a náraz je takřka nevyhnutelný. Snad jen zásah někoho mocnějšího může ještě jeho osud zvrátit.
Tisícileté ověřování
Možná někdo namítne: Proč věnovat pozornost nějakému tisíce let starému přísloví? Možná se hodilo kdysi, ale dnes jsme už přece pokročili dál. To, jak viděli svět naši předkové, považujeme za přežitek daný jejich neznalostí. Platí to i v této oblasti?
Takový postoj stojí na předpokladu, že když v současnosti dokážeme určitou stránku chování lidského rodu rozpitvat do detailů a dát všem částem odborné názvy, potom jí lépe rozumíme a dokážeme v té oblasti jednat moudřeji a účinněji.
Osobně tento předpoklad považuji za mylný. I když moudrost a prozíravost našich předků nestála na odborné terminologii, stála na praktickém, „kondenzovaném“, zkušenostmi mnoha generací prověřeném poznání. Stále na stovkách a tisících životních lekcí. Nebo si snad někdo myslí, že rodiče v minulosti nezkoušeli volnomyšlenkářské způsoby výchovy dětí, nehledali náhradu za fyzické tresty? Kdyby ne, pak by nevznikla ani přísloví, která o trestání prutem hovoří. A také by ta přísloví nepřežila do dnešních dnů, kdyby nerezonovala se zkušeností stále nových a nových generací, které jejich platnost potvrzovaly (někdy až dodatečně a s povzdechem).
A poslední věc (i když významem spíše první). Jak stojí hned v úvodu knihy Přísloví, moudrost – do života i do výchovy dětí – dává Hospodin, počátek poznání je bázeň před Bohem. Pokora a úcta vůči Stvořiteli, který svět, člověka i jeho fungování navrhl, sestrojil a zprovoznil, je zcela nezbytná k pochopení Jeho vize a k „nakažení se“ Jeho moudrostí. Biblická přísloví nevisí jen tak autonomně ve vzduchoprázdnu, ale odráží řád, který vtiskl světu jeho Tvůrce.
I On coby Otec vychovává své děti v Kristu přísně i laskavě, jak kdo z nás právě potřebujeme.
PK