„Nezašoupl jsi židli, když jsi odešel od stolu,“ přišla nedávno doma výčitka na mou adresu.
„Aha, tak to pardon. A díky, žes to napravila za mě,“ reagoval jsem vstřícně.
„V pořádku, je ti odpuštěno,“ zněla vlídná odpověď.
Říkal jsem si, „To je fajn, že si takhle odpouštíme.“ Nicméně, taky mě posléze napadlo, zda vlastně došlo k nějakému provinění? Přestoupil jsem nějaký zákon či nějakou společenskou normu? Nebo jen nebylo naplněno určité obecné očekávání a zažitý předpoklad o uspořádání židlí u stolu?
Má se člověk cítit vinen, když nezasune židli?
Shodou okolností jsme v následující hodině FJ mluvili na téma kulpabilizace. To je slovo, které má základ v latinském culpa, tedy vina. Možná znáte větu z latinské kajícné modlitby, „Mea culpa, mea maxima culpa“, tedy „Má vina, má největší vina“. Kulpabilizace znamená vyvolávání pocitu viny, svalování viny či obviňování. Má minimálně dvě možné polohy. Buď je známo provinění a hledá se viník, nebo je znám viník a hledá se provinění.
Je známo provinění, ale viník je nejasný
V prvním případě ke kulpabilizaci dochází, když je nějaká osoba nebo skupina osob označována za zodpovědnou za problémy, ke kterým zjevně dochází. Na úrovni celé společnosti může být příkladem, kdy výrobci za negativní dopady své výroby na životní prostředí svádí vinu na zákazníky a obviňují je z nadměrné konzumace nebo z neudržitelného životního stylu. Přehlížejí přitom, že oni sami tuto konzumaci a styl podporují a propagují ve svých reklamách.
Na úrovni rodinných vztahů zase často dochází ke kulpabilizaci, svalování viny, za dlouhodobé problémy jen na některé členy, i když na vině bývají svou měrou všichni. Ale najít viníka jinde než v sobě je sebeuspokojivé a přenáší nutnost změny jen na druhé, neboť „já jsem v pořádku“.
Je znám viník, ale provinění je nejasné
Neméně rozšířená je i kulpabilizace druhého typu, kdy je znám viník, ale norma, proti které se provinil, je spíše nepsaným kulturním očekáváním než jasně znějícím zákonem. Proto také nedochází k trestům a postihům viníka. Příkladem mohou být módní prohřešky, kdy se celebrita ukáže na veřejnosti ve výstředním outfitu, což sice může vyvolat pohoršení, ale jediná „pokuta“, které se provinilec dočká, je výtka od „módní policie“ nějakého revue magazínu. Sem, řekl bych, také patří ony nezastrčené židle u stolu zmíněné v úvodu.
Z určitého pohledu je možná nejzvláštnější kulpabilzace sebe sama, a to za prohřešky vůči nezávazným normám či nereálným očekáváním. Příkladů najdeme spoustu. Možná někdy cítíme vinu, když se díváme do zrcadla. Nebo když se v práci nedokážeme dlouho nikam posunout. Nebo když se nám nedaří naučit se cizí jazyk. Nebo když tápeme, jak najít společnou řeč se svým pubertálním synem. Nebo když nám neroste na zahrádce tak krásná tráva, jak bychom si přáli. Nebo když děláme stále stejné chyby ve hře na klavír. Nebo když...
Člověk má před očima nějaký ideál (nebo to, co za něj považuje) a cítí se provinile, když ho nedosahuje . Tímto porovnáváním se s fiktivním ideálem (což je jedna z věcí, která se rozmohla a umocnila vlivem sociálních sítí) spojeným s honbou za dokonalostí v každém směru a ohledu (dokonalý rodič, dokonalé tělo, dokonalá zahrádka, dokonalá hra na klavír atd.) si sami na sebe „šijeme bič“, přemáhá nás častá nespokojenost, a pocit viny se nám stává hnacím motorem.
Možná je užitečné si připomenout, že „chybami se člověk učí“ a že teprve „praxe dělá mistra“. Navíc, my přece nemusíme dosáhnout mistrovské úrovně ve všech oblastech a dovednostech, které rozvíjíme, ve všech aktivitách, kterým se věnujeme. Jsou věci, které prostě děláme, jak nejlépe umíme, nebo je děláme čistě pro radost. Je přitom mnohem lepší, když naším hnacím motorem nejsou výčitky, pocit viny nebo strach z pochybení, ale spíše láska k dané činnosti, vášeň a zapálení pro věc, snaha být aktivní nebo prostě touha odvést svědomitě svou práci.
„Mea culpa“ žádoucí, ale...
Jsou ovšem případy, kdy kulpabilizace sebe sama je na místě. Případy, kdy přiznání „Mea culpa“, je to má vina, je v dané situaci jedinou správnou reakcí. Je to jednak v narušených mezilidských vztazích (například již zmiňované problémy v rodině) a jednak ve vztahu k našemu Tvůrci.
Ano, mluvím tu o vině před Bohem. Na rozdíl od společenských norem nebo fiktivních ideálů jsou morální normy dané Božím zákonem. Jsou závazné, nikoli dobrovolné. Nejde tu o pouhý kulturně společenský konstrukt, o něco, co si vymysleli lidé. Je to zákonitost Bohem vpletená do tkaniva lidského společenství. V případě tohoto Božího zákona – shrnutého do věty „Miluj Boha celým... a miluj svého bližního jako...“ – je opravdu tou laťkou dokonalost, bezchybnost, svatost.
Boží zákon vyvolává právem pocit viny v každém z nás, protože to je jeho účel. Má umlčet každá ústa, jakkoli zpupná, sebe ospravedlňující se, chvástající se před Bohem. Ne, v očích zákona není nikdo bez viny! Nikdo nemůže na druhého viníka hodit kamenem. Žádné naše farizejství před zákonem Božím neobstojí.
... aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.
Jedno ALE musím na závěr zmínit. Stává se, že křesťané bývají (v kázáních či napomenutích) motivováni ke „svatějšímu životu“ právě zákonem a z něj plynoucím pocitem viny. (Možná tak mohl někdo vnímat i závěr mého minulého drobtu, kde se ptám, zda by mě svět dokázal usvědčit z toho, že jsem křesťan.) Každopádně Boží zákon ani kulpabilizace není nástrojem ke zlepšení chování člověka! Boží zákon pomáhá člověku, aby uznal a vyznal svou vinu, ale teprve Boží úžasná, nezasloužená dobrota, milost, láska a odpuštění darované v Kristu Ježíši jsou tím, co člověka pozvedá, motivuje, zmocňuje a unáší na „vlnách sebezapomnění“.
Zákon nás obviňuje a pokořuje, ale Boží láska v Kristu nás omilostňuje a povyšuje.
Nechejme jí, ať má vždy první i poslední slovo.
PK