Mistr bojových umění známý pod jménem Chuck Norris zemřel včera ve věku 86 let.
„Snad se z toho brzy dostane“, zněl jeden komentář od jeho fanoušků, tedy těch, kteří si oblíbili vtipy o tomto herci, mistru světa v karate, producentovi... a také aktivním křesťanovi.
Asi to tak nebylo míněno, ale jednou se z toho – totiž ze spárů smrti – opravdu Chuck dostane. Ne však vlastní silou, ale mocí jiného Mistra, Ježíše Krista. Jemu Chuck věřil a od Něho se učil. Třeba pokoře, mírnosti nebo tomu, jak mít svou sílu pod kontrolou.
Vybral jsem k tomu dva krátké úryvky z autobiografické knihy Chucka Norrise s názvem Against All Odds (Přes všechnu nepřízeň).
Toho večera jsme se s Mikem zúčastnili státní večeře se stovkami dalších pozvaných hostů. Po večeři všichni postávali v tanečním sále, který vede do soukromých komnat Prezidentské rodiny. Prezident a První dáma se procházeli mezi hosty, když jsem je viděl, jak jdou po schodech, aby se večer uložili ke spánku. I já jsem byl unavený a rozhodl jsem se odejít. Mířil jsem k východu, když tu jsem uslyšel někoho zvolat: „Chucku!“ Otočil jsem se a poznal, že to byl prezident Bush, kdo zavolal mé jméno. Stál na schodech vedle Barbary a mával mi na rozloučenou. Pomyslel jsem si: Kdo jen jsem, že prezident Spojených států mě volá jménem?
Vzpomněl jsem si na příběh o Zacheovi, tom malém chlapíkovi, kterého Ježíš spatřil, jak sedí na stromě, aby na Ježíše viděl přes dav. Ježíš řekl: „Zachee, pojď dolů. Dnes budu večeřet u tebe.“ Myslím, že Zacheus se nikdy nezbavil toho pocitu úžasu, když si uvědomil: „On zná mé jméno!“
Na mnohem prozaičtější úrovni jsem něco takového pocítil, když mi George Bush zamával na rozloučenou ze schodů Bílého domu. To je ale muž! S tíhou celého světa na bedrech nikdy nezapomíná, jak dát lidem pocit výjimečnosti.
V těch několika málo chvílích v mém životě, kdy jsem se ocitl v potenciálně nebezpečných situacích, už jen tento můj pohled donutil vyzyvatele couvnout. Zřejmě si toho pohledu v mých očích všimli a rozhodli se, že by se měli začít z konfrontace se mnou vyvlékat, a já jim vždycky cestu ven nechal. V důsledku toho jsem nikdy nemusel použít své bojové umění k tomu, abych někomu ublížil nebo se bránil při útoku.
Myslím, že Ježíš projevoval podobnou moc pod kontrolou. Ačkoli nikdy nebyl, pokud vím, mistrem bojových umění (i když scéna, kdy vyhnal směnárníky z chrámu, se tomu docela blíží!), vyzařoval Ježíš sebevědomí, které pramenilo z vnitřní síly; a tak je pro mě vrcholným příkladem moci pod kontrolou. Při čtení záznamů o jeho životě je zřejmé, že i když byl napaden nebo obtěžován, vždy měl vše pod kontrolou. Celou cestu až k ukřižování ochotně dovolil vojákům, aby ho odvedli až na kříž. Nevzali mu život; on se ho vzdal. To je moc pod kontrolou.
Je ironií, že se Ježíš popsal jako „mírný a pokorný“; a byl to skutečně pokorný člověk. V dnešní společnosti si mnoho lidí mylně vykládá mírnost jako slabost a pokoru jako nedostatek moci či síly. Nic nemůže být dále od pravdy.
Mít pokorného a mírného ducha neznamená, že je člověk slabý. Znamená to, že si člověk nemusí stavět falešnou zeď arogance nebo odtažitosti a snažit se vzbudit dojem, že je „tvrďák“. Jejich zdání tvrdosti je často jen fasádou, slabě maskovaným pokusem skrýt nejistotu a strach ze selhání.
Pravá pokora vyplývá z vnitřní síly a víry, která vám dává sebevědomí projevit tuto vlastnost, pokoru, aniž by utrpělo vaše sebevědomí. Křesťan může mít pokorného ducha, ale zároveň přesvědčivou touhu uspět ve svém, bohulibém úsilí.
Mistr bojových umění odešel k Mistrovi umění milovat.
Vtipy o Chuckovi budou nejspíš jednou zapomenuty. Ježíšova láska k Bohu i k lidem však nikdy nezanikne a nebude zapomenuta.
Chuck prý vyhrál Tour de France na rotopedu. Zato Ježíš se nechal dobrovolně ukřižovat – za hříchy Chucka, ty mé i ty vaše – a pak přemohl samu smrt. Přemůže i tu Chuckovu, mou a vaši.
PK