„Dobrou noc.“
Namáhavě oddechuje, když se plahočí kolem nich. Jen je pozdraví a zamíří do svého stanu.
Zatímco jeho následovníci si povídají celý den u ohně, sdílejí své pochybnosti, obavy, zážitky a postoje, což dokonce vede k hádce a bezmála k násilí, Ježíš je mezitím zabrán do jiné činnosti. Verš evangelia, který tuto scénu shrnuje, říká: „... přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je.“ (Matouš 4:24b)
Narazil jsem před časem na názor, že „Ježíš byl jen povaleč, který se nechal živit druhými, místo aby se věnoval pořádné práci nebo řemeslu.“
Nabízí se tu samozřejmě otázka, co je pro padlé lidstvo lepší: mít o jednoho mrtvého tesaře rozpadlého v hrobě víc, nebo mít živého „povaleče“, který však hlásal slova věčného života a učil o principech Božího kralování, který se z lásky obětoval za viny každého z nás, vstal z mrtvých jako vítěz a dodnes přináší lidem vysvobození, radost a naději?
Nicméně, i kdybychom si tuto otázku nepoložili, zůstává pochybnost o tom, zda Ježíšův život ve formě služebníka lze právem charakterizovat jako povalečství. Právě scéna ze seriálu The Chosen (S02-E03, od 32. minuty), kterou jsem zmínil v úvodu, dobře ukazuje, na co narážím. Nejenže vystihuje Ježíšovu lidskou stránku, zde únavu a vyčerpání, ale připomíná nám, že Ježíš nebyl nějakým kouzelníkem, který jen lhostejně mávl rukou nad davem, a všichni šli domů zdrávi. Spíš tomu bylo tak, že s každým zapředl rozhovor, vnímal jeho trápení, sdílel svůj soucit, povzbudil slovy Písma a někdy v průběhu, možná nejprve, možná poté, se stalo, že byl dotyčný od Něho uzdraven – na těle a hlavně na duchu. Až na výjimky uzdravoval Ježíš každého nemocného osobně a s nepředstíraným zájmem, a to je činnost velice vyčerpávající.
S tím souvisí i podobný názor, podle kterého je práce dnešních duchovních, farářů a kazatelů snadná a pohodová. Připomíná mi to ironickou odpověď jistého pastora, kterého se ptali, proč si vybral právě tuto službu. S náznakem úsměvu ve tváři odpověděl, že „chtěl mít moc a autoritu, spoustu peněz a mraky volného času...“
Ano, i dnes si stále někteří myslí, že faráři a kazatelé pracují jen v neděli ráno nebo že pastorace, navštěvování druhých, naslouchání a sdílení naděje... že to není žádná namáhavá práce (natož smysluplná práce). Ježíš i Jeho apoštolové to ale viděli jinak. Zažili to jinak.
Předně je nutno zdůraznit, že oni nepodporovali lenost, zahálku, nicnedělání a příživnictví. Kupříkladu apoštol Pavel píše do Tesaloniky: „Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací.“ (2. Tes 3:11,12) Pavel sám se čas od času kromě vyučování živil jako výrobce stanů (Skutky 18:3).
Ježíš a Jeho apoštolové však také podporovali princip, že za odvedenou práci – ať už je fyzická, duševní nebo duchovní – je spravedlivé a bohulibé sklízet odměnu. A to nejen odměnu od Boha (je-li ta práce poctivá a věrně konaná), ale i od lidí, totiž od těch, ve prospěch kterých je konána (případně zástupně od těch, kteří si to mohou dovolit, ve prospěch těch, kteří si to dovolit nemohou).
Aby nechal své čtenáře odpovědět si, pokládá apoštol Pavel řečnickou otázku: „Který voják slouží za vlastní peníze? Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda?“ Poté píše na rovinu a ptá se: „Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu?“ A i když osobně nechtěl tohoto svého práva využívat, aby to nebylo někomu překážkou k víře v Kristovo evangelium, samotný princip apoštol nepopíral: „Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu.“ (1. Korintským 9:7,11-12,14)
Važme si duchovních pracovníků, kteří jen „neklábosí u ohně“ v kostele, ale jdou za nemocnými, zraněnými, trestanými či zoufalými, aby byli s nimi, porozuměli jim a ukázali jim, kde i oni mohou najít uzdravení, zhojení, odpuštění a naději. Je to vyčerpávající poslání, vyžadující naši podporu, naši modlitbu i část naší pozemské úrody. A kdo štědře dává, bude i štědře sklízet.
PK