„Co je to štěstí?“
Jak byste definovali štěstí? Je to pocit? Je to stav? Je to cíl? A pokud to lze, jak k němu dojít?
Právě to bylo tématem mé nedávné hodiny francouzštiny. Diskutovali jsme o tom, co je štěstí. Pouštěli jsme si k tomu krátké video se známými francouzskými osobnostmi, které odpovídali právě na otázku, co pro ně znamená štěstí (fr. bonheur, angl. happiness) nebo být šťastný.
Pro Françoise Sagan, spisovatelku a dramatičku, je štěstí podobné infarktu: přijde náhle a udeří jako blesk, není to nějaká klidná krajina. Šansoniérka Edith Piaf říká, že nikdy nejsme šťastní na delší dobu, stačí deset minut na den; a ona je šťastná, když zpívá. Šéfkuchař Bernard Loiseau vnímá štěstí tehdy, když může na podzim chodit na houby, sbírat lískové ořechy, ostružiny a volně rostoucí ovoce, to je pro něho totální štěstí. Z pohledu Raymonda Arona – filosofa, sociologa a politologa – je prakticky nemožné užívat slovo (a tedy zažívat) štěstí, pokud jste zažili porážku, válku či genocidu. Něco je hluboko ve vás zlomeno napořád. Pro další osobnosti je štěstí něco křehkého, co se musí neustále získávat. Pro jiné skutečné štěstí vyžaduje vědomou práci a plnost života...
Štěstí je pro jednoho nečekaná chvilka, pro jiného stav spokojenosti spojený s činností. Pro jednoho je to vrtkavá, pomíjivá záležitost, pro jiného něco, čeho se můžeme systematicky svým vlastním úsilím dobrat. Jsou tací, kteří už nevidí možnost najít v životě štěstí, pro jiné je už samotná snaha ho chytit překážkou k tomu, aby přišlo a nastalo. Zkrátka, co člověk, to pohled.
Také v české kultuře najdeme známé odkazy na to, co je štěstí. Píseň od Richarda Müllera nám předkládá myšlenku, že sice štěstí je krásná věc, kterou nelze pořídit za žádný peníze, ale že přesto zbývá spousta věcí, který za ně koupit lze. Otázka je, zda má cenu se za takovými věcmi honit, stůj co stůj, i v případě, že nám brání v prožívání štěstí...
Legendární je bezesporu scéna z filmu Škola, základ života, kde zní slova básně „Dědův odkaz“ od Adolfa Heyduka: „Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá!“ Básník zde sdílí názor, že štěstí je pomíjivé, prchavé, jako ulétající hmyz, který usedne, a hned zase odlétá. Nikde dlouho nezůstává.
Mimochodem, mezi nejčastější odpověď, na kterou narazíte, patří úvaha, že k pocitu štěstí stačí vlastně málo: třeba ranní šálek kávy v blízkosti toho, koho milujete, s kým si rozumíte a s kým ten okamžik rádi sdílíte.
A co dosažení trvalého štěstí? Jeho „dobytí“ (v anglofonním světě the conquest of happiness) je životním snem a cílem mnoha lidí. Přitom se v západním světě stala populární – jak ve videu popisuje francouzský spisovatel Pascal Bruckner – jakási ideologie, která na člověka vytváří tlak představou, že dosáhnout štěstí může, jen když bude úspěšný, mladý, krásný, bohatý a zdravý. Přes tento tlak a očekávání si však většina z nás stále zachovává možnost definovat si štěstí podle svého a dobírat se ho svým osobitým způsobem.
Poznal jsem nicméně, že existuje druh štěstí, který je trvalý. Má podobu hluboko pronikající spokojenosti a vnitřní radosti, které se neztrácejí s přibývajícími lety, nesouvisejí s výkyvy na bankovním účtu, neklesají s chátrajícím zdravím, nemizí ani se ztrátami jistot a proměnami světa kolem. Bible nazývá tento stav blažeností, nebo prostě blahem (hebr. ešer, řec. makarios). Tento typ štěstí pramení z něčeho pevného a spolehlivého v pozadí všeho jednání, dění a bytí: totiž z Božích slov. Kdo se jich drží, uchovává je jako poklad, staví na nich, přijímá z nich moudrost, nalézá tak něco, co zastiňuje veškeré pomíjivé formy štěstí, které člověk může zažít.
Provolání tohoto štěstí lidem najdeme v žalmech. „Blaze těm, kdo zachovávají Boží svědectví, těm, kdo se na Boží vůli dotazují celým srdcem.“ (Žalmy 119:2) Provoláním štěstí jsou také známá blahoslavenství Ježíše pronesená na hoře. Např. „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Matouš 5:8) Nebo při jiné příležitosti: „Blaze těm, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je.“ (Lukáš 11:28) Král David i apoštol Pavel provolávali za šťastné ty, jimž „jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty.“ (Žalm 32:1; Římanům 4:7) A tak bychom mohli pokračovat.
Vděčnost za malé věci v nás vyvolává pocit štěstí.
Vděčnost za Boží milost nám otevírá dveře blaženosti.
PK