„Prostě nám manželství nevyšlo.“
Tak zněla odpověď jedné celebrity na otázku, co bylo důvodem jejího rozvodu s manželem. Po několika málo letech skončilo manželství uzavírané s dechberoucí pompou a zájmem médií.
Ale nevyšlo to. Škoda.
Zní to, jako by manželství byla jakási loterie. Jako tahání losů z osudí nebo výběr náhodných karet z balíčku. A protože tahle karta nevyšla, zkusíme prostě jinou...
„Co když se ale přestanou mít rádi?“
Zeptala se mě před lety holčička asi v šesté třídě, když jsme mluvili v hodině o manželství jako celoživotním závazku. Její rodiče byli rozvedeni, takže ta otázka byla nasnadě. Asi tuto „příčinu“ rozchodu slýchávala doma.
Podobně jako v případě celebrity i zde je manželská láska chápána jako něco, co se přihodí, co samo vznikne a samo zase v některých případech ustane. Jako déšť nebo ranní rosa. Blízký vztah se vytratí nebo se rozbije jako váza na tisíc kousků.
Nehoda. Smůla. Co naplat. Třeba tato „láska“ vzplane zase někde jinde...
Náš syn a jeho snoubenka se na konci letošního léta vzali. Jemu je 23 a ona je o tři roky mladší. Ano, vím, ta otázka napadla nejednoho: „Nejsou příliš mladí na manželství?“ Bezesporu jsou mladí, ale jsou moc mladí, příliš mladí na takový závazek?
Dostala se mi před časem do rukou stará kniha mého dědy s názvem Abeceda zdraví a nemoci – základní pravidla od prof. Dr. Jovanoviče-Batuta. V ní se píše: „Ženiti a vdávati se má člověk včas, aby neupadl do různých neřestí a nepravostí, čehož by později trpce litoval. Naopak však není třeba také se ženitbou a vdavkami příliš spěchati. Vše má svůj čas. »Kvapné ženění, dlouhé želení.« ... Jinoch má čekati aspoň do dvacátého roku; dívka do osmnáctého.“ (prav. 285-288)
Ovšem, je to kniha z roku 1901. To byla přece jiná doba. Jiná kultura. Jiné zvyklosti. Ale jsou ty dnešní lepší? Vedou ke smysluplnějším životům?
Je zřejmé, že současná západní kultura „mladému manželství“ příliš nefandí. Mnoho mladých párů žije i dlouhá léta na hromádce, s „přítelem, s přítelkyní“. Bez závazků.
Kladu si otázku, zda se chci v každém směru kultuře a zvyklostem podřizovat, nebo je měnit. Zda se nechám vláčet, nebo budu udávat směr. Zda budu pohodlně driftovat, nebo se rozhodnu vystoupit z davu. Když to trochu přeženu, chci být jako ČT2 formativní televizí, nebo jako Nova konzumním kanálem? ;-)
Jít proti proudu vyžaduje velkou odvahu. Vyžaduje to odhodlání dělat to jinak, dělat to pravdivě. Jako v jiných oblastech i v tomto směru jde křesťanské přesvědčení „až na dřeň“ – cílí na záměr a podstatu, bez schovávání se za fráze typu „je to přece jen papír“, bez hledání výmluv a výjimek, bez utíkání před odpovědností a rozhodností, bez ponechávání si „zadních vrátek“.
Ne, nejsem naivní. Jako v každém vztahu nastanou i v manželství mého syna a jeho ženy nesoulady, neshody a spory. Leckoho pak jistě napadne, možná i je samotné, zda nebylo fakt lepší počkat. Ale počkat na co? Až bude člověk méně sobecký? Až se bude méně soustředit na sebe a na to, co sám chce, a více na to, co prospívá společnému soužití? Až nad své ego povýší chápající a dávající lásku? Kde jinde se právě to naučí než ve vztahu, do kterého jde naplno? Manželství je přece ideálním prostorem, kde se odnaučovat sobectví a učit se sebeobětavě milovat druhého bez zásluh a ocenění.
Je přitom třeba být moudrý a prozíravý. Vztahy se proměňují. Jejich intenzita, obsah i forma, zažívání a vyjadřování se mění. Líbí se mi přirovnání od C. S. Lewise, který v eseji Talking About Bicycles mluví o vášni k jízdě na kole. Zmiňuje 4 etapy vývoje vztahu ke kolu. Nejprve bylo jakési neokouzlení (lhostejnost). Pak došlo na chvíle okouzlení (zamilovanost), následovalo období rozčarování (deziluze), aby nakonec nastalo období nového okouzlení a hlubokého zájmu. Možná dost podobné etapy nastávají i v manželství. Je důležité vytrvat až do té poslední.
Přeji to ze srdce svému synovi i pomocnici jemu rovné, se kterou ho Bůh spojil v jedno tělo.
Jsou odvážní a já jim moc fandím.
Manželství ať mají všichni v úctě.
PK