Už se vám někdy stalo, že váš projev laskavosti uvedl druhé do rozpaků?
Mně ano. V práci máme společný fond sladkostí, o který se stará kolegyně personalistka. Každý týden doplňuje sušenky, tyčinky, džusíky a smůsíčka, takže je vždy co zakousnout k odpolední kávě nebo si vychutnat při chvilkách oddychu. Tedy skoro vždy. Pokud není právě na dovolené.
Jako tomu bylo teď. Zásoby se tenčily a zdroje už prakticky vyschly. A tak mě napadlo cestou do práce zajít do obchodu a koupit tašku sladkostí a pitíček pro sebe i pro mé spolupracovníky. Jen drobná laskavost, nezištná pozornost. Nic víc, nic míň.
Jsem v nové práci jen pár měsíců, takže nevím, na co jsou druzí zvyklí a jak to obvykle chodí. Ale co na tom. Přece projev dobrosrdečnosti nemůže u druhých vyvolávat nic negativního, ne?
Nicméně někteří mí kolegové byli zaskočeni. Jestlipak počítám s tím, že to hradím ze svého? Ale jistě. Už totiž vím, že peníze mají sloužit k utváření a budování vztahů, a ne naopak. Nasadil jsem laťku hodně vysoko? No, nevím, tady přece nejde o soutěžení, o snahu vyrovnat se druhému či ho překonat. Taky teď musí ostatní něco přinést? Tak bych to neřekl, nejde tu o povinnost. Možná o inspiraci, o povzbuzení, o uvědomění si, že nemusím, ale můžu. Můžu svým způsobem přispět k budování vztahů kolem sebe, vylepšování pracovního prostředí a ovlivňování toho, zda se někdo do práce těší, nebo se toho děsí.
Chápu to, tváří v tvář projevené laskavosti se člověku začnou honit v hlavě různé myšlenky. Třeba hledání důvodů, co je za tím. Možná vypočítavost, snaha stoupnout v očích druhých, touha zasloužit si obdiv a uznání (nebo povýšení). Možná se člověk vystavený laskavosti cítí tak trochu zahanbeně až provinile z toho, že on sám tak zrovna nejednal. Možná se cítí zavázán a povinován jednat nyní stejně, splatit jakýsi dluh.
Jak můžeme lépe reagovat na dobrotivost a štědrost druhých vůči nám? Co třeba ji přijmout s radostí. Být za ni vděční a poděkovat. A být jí inspirováni. Učme se to.
Laskavost nás něco stojí. Ale máme všichni laskavého Dárce, nebeského Otce. Jakmile poznáme Jeho laskavost k nám, která ho stála mnohem víc, než si umíme představit, jsme jí také inspirováni. Je nám vdechnuta (in-spirare = vdechnout) Jeho dechem/Duchem. Ovocem působení Jeho Ducha je totiž i laskavost a dobrota.
Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.
- Titovi 3:4-7
PK