Máte existenciální strach? Nejste sami...
Když jsem byla mladší, nechápala jsem, proč se všichni věkem starší ve víře zaobírají především darem věčného života. Ano, věčnost je fajn, říkala jsem si, ale já hlavně potřebuji Boha TADY A TEĎ. Byla jsem mladá, měla jsem malé děti a spoustu problémů se sebou i se životem. VĚČNOST byla pro mě hodně vzdálená. Zajímalo mě hlavně to, co mě trápilo teď.
S postupem času jsem pochopila, o čem ti starší mluvili a přemýšleli. Pochopila jsem velikost DARU věčného života. Pochopila jsem, že můj ŽIVOT, má existence, není samozřejmost. To, že žiju, a ještě víc to, že BUDU ŽÍT!
Jenže - vyrojil se narůstající existenciální strach. Přestože jsem si dřív myslela, jak mám otázku konečnosti svého života vyřešenou. To se to řeší, když je člověk mladý a zdravý a myslí si, kolik dlouhých let má ještě před sebou! Ano, moje smrt někdy v dalekém budoucnu nastane. Prostě je to tak. Ale co bych se tím teď trápila?
Letos jsem se překulila do druhé poloviny cesty k šedesátce. Vnuci mi říkají babičko, obličej by potřeboval vyžehlit a tělo křupe.
Najednou si člověk uvědomuje, že ten konec jeho života už není tak daleko, jak kdysi býval. Myslím, že jsem se nebála, a ani teď se nebojím smrti. Vím, kam jdu. Pán Ježíš řekl: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Jdu napřed, abych vám připravil místo.“ (Jan 14:2-3). Ale vždycky jsem se bála utrpení. Bála jsem se bolesti. Bolesti způsobené nemocí, ale i bolesti od vyšetřování a léčení. Jsem prostě srab.
A tenhle svůj strach, který se léty množil a narůstal, jsem strkala pod pokličku. Ten strach, spolu s jinými „spřátelenými“ strachy, ta banda všech strachů častěji a častěji vylézala. Až se mi téměř trvale usídlila kolem krku. Škrtila mě a dusila. Setřást je a nacpat do nádoby pod pokličku se podařilo jen s velkým úsilím a málokdy. Ten boj mě vyčerpával. Svazoval, spoutával. Nenechal mě volně žít.
Vím, že mě Bůh miluje a že pro mě chce to nejlepší. Vím, že dokonalá láska strach zahání (jak píše Jan 1:18). Ne ta moje. Ani láska mého muže. Ale Boží láska.
A tak jsem si jednoho dne řekla: A dost.
Posbírám odvahu. A Pane, s Tvojí pomocí vypustím tu bandu zpod pokličky a podívám se jí do očí. S Tebou to dám. Ty mě nenecháš. A tak jsem s ještě věčím strachem, ale i s odvahou, tu pokličku zvedla a doširoka otevřela oči.
Vím, že Bůh je se mnou. Spolu s Ním to nějak zvládnu...
Podívala jsem se strachům do očí. Čirá hrůza! Ale... Ustála jsem to. Díky Bohu. A oni se před mýma očima začali zmenšovat! Najednou mi bylo jasné, že i v tom utrpení a v bolestech, které mě čekají (a nepochybně mě čekají, takový je život), nebudu sama.
Že Bůh bude se mnou, NIKDY mě neopustí a NIKDY se mě nezřekne. Amen!
GK