Ano, jaké by to bylo hrát ve filmu o Ježíši hlavní postavu? Být v roli Krista?
Americký herec Jonathan Roumie tuhle možnost dostal. Hraje Ježíše v seriálu The Chosen, Vyvolení. Sám Jonathan je aktivním křesťanem, zbožným katolíkem, který o své herecké úloze mluví jako o „zkušenosti, která mu změnila život“.
Především se vůbec necítil hoden se role Krista ujmout. Režisér Dallas Jenkins mu k tomu řekl: „Bratře, nikdo z nás si nezaslouží být tady a podílet se na tom. Ale Bůh postavil tebe i mě právě sem a právě v této době, abychom mohli vyprávět tenhle příběh a mít dopad na společnost. Proto tu jsi a máš tu být.“
Na kolenou od té chvíle hledá Jonathan schopnost se náležitě zhostit největší role svého života. Jeho pravidelná modlitba prý zní: „Pane, dej, aby mě lidé viděli tak, jak chceš, aby viděli Tebe.“
„Pane, dej, aby mě lidé viděli tak, jak chceš, aby viděli Tebe.“
– Jonathan Roumie, hrající Ježíše v seriálu The Chosen
A podle svých slov bere svou roli nejen jako vážnou zodpovědnost, ale také jako dar. Přivedlo ho to k hlubšímu vztahu s jeho Zachráncem, jemuž propůjčil svou tvář. Cítí se být nyní s Kristem mnohem provázanější než dřív. A stává se mu, že si ho každou chvíli lidé s Ježíšem „pletou“ – oba jim splývají v jednu postavu. Roumieho tvář se mnohým divákům stala totožnou s tváří Krista. Sám herec se nad tím pozastavuje s jistými obavami. V jednom rozhovoru říká: „Jak jen teď nemůžu být Jím, když nebudu chtít? Jak to mám vypnout?“
V dějinách filmu hrálo Ježíše mnoho herců. Možná jsme si také některé z nich do určité míry ztotožnili přímo s Ježíšem. Napadlo mě, až se všichni setkáme s Božím Synem tváří v tvář v našem nebeském domově, jaké to bude pro tyto herce zvláštní setkání! Spatří Toho, jemuž zde na zemi, na filmovém plátně, propůjčili svou tvář. Potom jsem si však uvědomil, že to je vlastně případ každého z nás, křesťanů. Nemyslím tím, že každý „hrajeme Ježíše“, ale že Ho necháváme „hrát v nás“. Ztratili jsme přece svůj život, abychom v sobě nalezli ten Jeho.
Kdo nalezne svůj život, ztratí jej;
kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Jistě, ani my toho nejsme hodni. Přesto právě k tomu nás On povolává a Jeho Duch vede: být Jeho tělem na jevišti tohoto světa. Být Jeho očima, které si všímají lidí zavržených společností. Být Jeho rukama, které poctivě tvoří, s něhou hladí a s odhodláním pomáhají. Být Jeho nohama, které jsou obuty k šíření evangelia pokoje, ač přijdou někdy vhod, a jindy nevhod. Být Jeho ústy, která promlouvají slova o Božím soudu a svatosti i o Jeho milosrdenství a odpuštění. Jsme Kristova církev, jsme Kristovo tělo, a jak se svět staví k nám, staví se ke Kristu.
Kdo vás přijímá, přijímá mne;
a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.
Nepropůjčujeme jako herci tvář Kristu, ale propůjčujeme Mu jako kristovci (pomazaní Duchem) sami sebe – jako živou oběť, aby skrze nás sehrál Bůh naši roli tím vítězným způsobem. Jinak řečeno, nehrajeme SVÝM životem Jeho příběh, ale jsme tu, abychom JEHO životem hráli ten náš. Možná se nebude odehrávat v záři reflektorů. Ale v očích Boha bude vzácný a nezapomenutý.
Nechtějte Krista v sobě vypnout.
PK