Dlouhou dobu, asi už od chvíle, kdy jsem uvěřila v Ježíše jako mého Zachránce, mám problém s chválami. Měla jsem pocit, že Bůh sám CHCE být chválen. To je tak pyšný?, říkala jsem si. Anebo proč vyžaduje, abychom neustále opakovali, jak je úžasný?
Vždycky jsem ráda zpívala Bohu. Ale měla jsem problém označit svou píseň za chválu. Prostě se mi to slovo nelíbilo.
Žasla jsem přitom nad dokonalými výtvory lidských rukou, nad sochou Davida, nad stavbou Sagrada Familia, nad knihou Karla Čapka Obyčejný život. A ty, která umíš takhle obdivovat výtvory lidské, neumíš žasnout nad výtvory Božími? Jakoby mi něco bránilo a zakrývalo Boží velikost.
Probudila mě až svatost, když jsem o ní přemýšlela. Svatost, bezchybnost Tvůrce vesmíru, Tvůrce lidského života, Hybatele přírodních dějů a Stanovitele přírodních zákonů. Svatost, Božská dokonalost v lásce, která dovedla Bohočlověka, Ježíše Krista, až na kříž. Bůh se dobrovolně podvolil trestu, který patřil člověku. Mně, i Vám. Bůh položil život i za ty, kteří byli a stále jsou Božími nepřáteli.
Byla bych já schopna stvořit vesmír? A co obětovat svůj život? Možná tak za své děti. Ale za někoho, kdo mě nenávidí?
Až když jsem si plněji uvědomila Boží velikost, když jsem se podívala na úchvatnost vesmíru, na to, jak jsme malí a nicotní, přestože tvoříme velká díla; až když jsem si srovnala Boha a člověka, Boží lásku a selhávající lásku lidskou, mohla jsem spatřit tu ohromnou propast mezi námi. Tu propast, přes kterou Bůh natahuje k člověku ruku, aby jej přitáhl k sobě.
Má chvála sloužit Bohu? Nemá primárně spíše sloužit mně a druhým lidem, abychom pohlédli, viděli a společně oslavovali Božskou svatost a dokonalost?
Byla to moje malost, která mi bránila nazvat chválu chválou? Malost, bída i má vlastní pýcha, která nechtěla Bohu přiznat velikost a slávu? Nevím. Možná ano.
Pomáhej mi, Bože, i nám všem, aby tomu tak už nebylo. Abychom byli všichni oslavou Tvé SVATOSTI. Abychom i my vztahovali své ruce k Tobě, jako je Ty vztahuješ k nám.
Amen.