Return to site

Poutní písně I.

Žalm 120

 

Poutní píseň.

 

1 K Hospodinu v soužení jsem volal, on mi odpověděl.

2 Hospodine, vysvoboď mě od zrádných rtů,

od jazyka záludného.

3 Co ti patří, co tě stihne, záludný jazyku?

4 Ostré šípy bohatýra, žhoucí kručinkové uhle.

5 Běda mi, musím dlít jako host v Mešeku,

pobývat při stanech Kédarců!

6 Pobývám už dlouho u toho, kdo nenávidí pokoj.

7 Promluvím-li o pokoji, oni odpovědí válkou.

· nedělní

Milí přátelé, poutníci životem.

Začínáme sérii kázání, ve které bychom podrobněji probrali Žalmy 120-134. To je celkem 15 žalmů, pravděpodobně se ale na všechny nedostane. Předně se podívejme, co mají tyto žalmy společného. Kromě toho, že jsou poměrně krátké – a můžeme se tedy každému z nich dostatečně věnovat v jednom kázání – je na nich zajímavé, že i když nemají jednoho autora a vznikly v různých dobách, přesto se ocitly ve starozákonním kánonu spolu a dostalo se každému stejného nadpisku: poutní píseň.

Takto přeložený hebrejský výraz doslova znamená „píseň vystupování, stoupání, či stupňování“. Původní smysl tohoto záhlaví zůstává dodnes poměrně nejasný. Jedni hebraisté mají za to, že vystupování, o kterém je tu řeč, se vztahuje na návrat judských přesídlenců z babylonských nížin zpátky (a vzhůru) do judské pahorkatiny. A je fakt, že některé z těchto žalmů o tomto návratu/výstupu skutečně hovoří nebo k němu alespoň odkazují.

Jiní badatelé zase vidí ve slově „stoupání“ ono každoroční putování Židů do vysoko položeného Jeruzaléma za účelem slavení svátků. Odtud má tedy Český ekumenický překlad ono „poutní píseň“. A nutno říci, několik z těchto žalmů opravdu nese charakteristické rysy duchovních písní vhodných ke slavnostem.

Jsou také židovští učenci, kteří kladou toto, řekněme, „15-násobné žalmové stoupání“ do souvislosti s dvoudílným schodištěm o 7 resp. 8 schodech, které stálo ve znovuvybudovaném jeruzalémském chrámu (srovnej Ezechiel 40:26,31).

Nakonec je ale dost dobře možné, že ono stupňování nesouvisí ani tak s okolnostmi, při kterých tyto písně vznikly nebo se používaly, jako spíše se strukturou a obsahem oněch žalmů. S trochou snahy lze vysledovat jakousi schodovitost, pozvolnou vzestupnost ve způsobu, jakým rozvíjejí myšlenky a užívají slova. Tyto žalmy se proto také nazývají „graduály“, písně, které gradují, které se hýbou vpřed, stoupají až k vrcholu, a to tak, že vezmou předchozí slovo či myšlenku a dále ji rozvinou, posunou nebo zintenzivní. Na druhou stranu je pravda, že ne v každém z těchto 15 žalmů je tento gradující postup patrný.

Koneckonců, všechna ta různá vysvětlení smyslu záhlaví u těchto písní se nemusejí navzájem vylučovat. Nemusí to být nutně tak, že buď je správné jedno, nebo druhé. Může být totiž rozdíl mezi původním záměrem při skládání žalmu a jeho použitím v pozdějších dobách při bohoslužbě, při poutích na svátky a v každodenním životě lidí. Spokojme se proto s tím, že tyto „písně stoupání“ jsou pečlivě uspořádanou sbírkou chvalozpěvů, které nás budou – dnes a o příštích několika nedělích – s Božím požehnáním povzbuzovat a také, jak doufám, nás o kousek posunou vpřed v tom našem putování, v tom našem stoupání vzhůru směrem k nebeskému Jeruzalému.

Váš spolupoutník.

Začínáme naši pouť Žalmem 120. Pisatel se cítí obklopen lstivými nepřáteli, jakoby v cizí zemi, daleko od Jeruzaléma, města pokoje. (Možná i my se někdy tak cítíme: daleko od našeho věčného cíle, ke kterému směřujeme, daleko od harmonie, která tam panuje.) Ale i tam, v dáli, je s žalmistou Hospodin přítomen, i tam Bůh slyší jeho modlitby. Žalm 120 začíná slovy: „K Hospodinu v soužení jsem volal, On mi odpověděl.“ (v. 1) Je tu vidět dvojí věrnost. Na jedné straně Boží věrnost. Bůh zaslíbil: „Až mě budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat.“ (Žalm 50:15) A jak vidíme, co Bůh zaslíbil, to také plní. On odpovídá. On brání. Ale je tu také vidět věrnost žalmisty, který věří tomuto Božímu slibu a jedná podle toho. Proto také hned na začátku věty zdůrazňuje, ke komu se obrací: K Hospodinu v soužení jsem volal“. Hospodin byl tou první instancí, kterou jako věřící ve svém trápení vyhledal.

O jaké soužení, o jakou nouzi, konkrétně šlo, to se dozvídáme v následujících verších. Byly to lži a pomluvy, které pisatel musel snášet. Šlo o zrádné, falešné rty, o záludný, lstivý jazyk jeho protivníků, bezbožníků, posměvačů. Ale jak jim čelit? Sami jste možná zažili, když o vás někdo šíří nepravdy. Nevíte, kde a jak se bránit. Lidská faleš a lež dokážou natropit víc škody než kdejaká zbraň. Ten první, na koho se obrátit o pomoc, když jsme obětí lstivých lží a lživých lstí, je Ten, který zná vždycky pravdu, který se nenechá obelstít. Žalmista to dobře ví: „Hospodine, vysvoboď mě od zrádných rtů, od jazyka záludného.“ (v. 2)

Pisatel si je ve víře dobře vědom toho, že Bůh bude konat, že Jeho odplata za zrádnost a lstivost je jistá. Proto se obrací na ty, kteří ho očerňují, aby je varoval. Názorně jim popisuje, jaký trest mohou čekat, pokud setrvají ve svých urážkách a lžích. „Co ti patří, co tě stihne, záludný jazyku?“, ptá se žalmista (v. 3) Doslova „co ti dá a co ti přidá?“, totiž Bůh, za to, jak křivě mluvíš? Že tu nejde jen o lehkovážnou řeč, je patrné z toho, že pisatel používá slova z obvyklé zapřísahávací formule, která zněla: „Takto ať ti Bůh dá a tak ať ti přidá,“ jestli mi třeba neřekneš, co se stalo (viz např. 1. Sam 3:17, 20:13, 25:22). „Zapřísahám tě!“ bychom řekli dnes. Zde tedy: „Co ti Bůh dá a co ti přidá, zrádný jazyku?“ Musíš počítat s hrozivým Božím hněvem a trestem!

A tento trest pisatel vykresluje slovy: „Ostré šípy bohatýra, (k tomu) žhoucí kručinkové uhle.“ (v. 4) Sami víme, že lstivý jazyk dokáže probodávat slovy jako šípem a rozdávat rány, které se hojí pomalu a dlouho. Takový ale bude i Boží hněv a odplata: pronikavá a náhlá jako šípy hrdiny (heb. gibor, srov. Gabriel) a stravující a dlouhotrvající jako žhnoucí, řeřavé uhlíky z kručinky neboli jalovce. Ano, odsouzení v pekle je bolestné a věčné; tam „jejich červ neumírá a oheň nehasne“ (Mk 9:48). Může snad Boží varování každému, kdo miluje lež a faleš, znít ještě nějak výstižněji a hrozivěji? Zachraň nás, Pane, od naší vlastní úskočnosti a klamu! Vskutku, lepší je být obětí lstí a pomluv než jejich autorem. Uhlíky lidské zákeřnosti a lstivosti nakonec vyhasnou; oheň Boží spravedlnosti nikoliv...

Zatím však, zde na zemi, musíme žít dál, vystaveni lžím a pomluvám, kterým nelze uniknout. Jako žalmista toužíme po pokoji, po svornosti, po souznění, které existuje mezi Božími tvory na nebeských nádvořích. V tomto světě ale zažíváme a budeme zažívat nepřátelství: nepřátelství s těmi, kteří se sami považují za nepřátele Boží. Žalmista si zoufá: „Běda mi, musím dlít jako host v Mešeku, pobývat při stanech Kédarců!“ (v. 5) Mešek byla oblast daleko na severu, kdežto Kédarci žili na jihovýchodě v Arábii. Autor nemohl být zároveň na obou místech. Ale tím, jak je obklopen pomlouvači a nactiutrhači, cítí se jakoby obklopen barbarskými národy, celým nevěřícím světem – všemi, kteří stojí v opozici proti Bohu a Jeho lidu. Jejich duše jsou svárlivé a bojechtivé, nenávidí smíření a pokoj, který žalmista našel u milosrdného Boha. „Pobývám (má duše pobývá) už dlouho u toho, kdo nenávidí pokoj. Promluvím-li o pokoji, oni odpovědí válkou.“ (v. 6-7)

Tak to vnímal a tak to zažíval onen pokojný žalmista. Tak to vnímal a zažíval i jeho a náš Pán, Ježíš Kristus, Princ pokoje. I On byl vystaven lstivým pomluvám, urážkám a falešným nařčením bezbožníků. Všechno to ochotně trpěl. A dokonce snášel i Boží spravedlivý hněv za naši přetvářku, náš klam, naši faleš a naši lež. Jenom díky Ježíši a Jeho svaté oběti na kříži jsou nám všechny hříchy odpuštěny...

Když vírou přijímáme tuto pravdu, ta pravda nás osvobozuje, a my, mocí Ducha svatého, pak také toužíme žít pravdivě a v pravdě, ne ve lži a klamu. V tomto světě proto i my, jak svědčíme o pravdě evangelia pokoje, zakoušíme to, co zakoušel onen žalmista i Kristus, náš Pán: zlé jazyky, uštěpačné pomluvy, zraňující posměch. „Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.“ (Řím 8:37) Neboť v Ježíši jsme se stali dědici pokoje – pokoje, který opatrujeme, pěstujeme a šíříme ve společenství s Ním a ve společenství s těmi, kteří se v pravdě a ryzosti víry přidají k nám – na naší pouti k nebeským výšinám.

Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly