Return to site

Pojmy a dojmy 15 - PEKLO: CO, PROČ A JAK?

Matouš 10:27-28 ... „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“

· nedělní

Milí přátelé, kteří jste živi nejen chlebem, ale každým slovem Božím –

Dnes nás čeká již patnácté pokračování série kázání, věnované některým důležitým pojmům Nového zákona. Tématem budou otázky kolem pekla: co, proč a jak? Jistě se mnou budete souhlasit, že to není právě populární téma, a to ani pro většinu z nás, křesťanů. Je trochu děsivé a někdy i matoucí. Ale přesto, nebo spíš právě proto, je potřeba se nad otázkami spojenými s realitou pekla zastavit a dát prostor Písmu, aby nám dalo alespoň nějaké odpovědi. Nějaké, protože úplně vše o pekle pochopitelně ani z Písma nezjistíme; hlavní ale je, abychom to ani nikdy nezjistili z vlastní zkušenosti.

To je také hlavní důvod, proč se o peklu v Bibli mluví: abychom věděli, že je to destinace, které je rozhodně dobré se vyhnout, místo, kde není nic co závidět, stav, ze kterého není cesty zpět.

Trochu jsme téma „pekla“ nakousli v některých předchozích dílech: poprvé ve spojitosti s Božím spravedlivým hněvem a pak také minule, kdy jsme si říkali, že nikdo nejsme v pozici druhého „odsuzovat do pekla“, tedy k věčnému zatracení. To je výsadní právo spravedlivého Soudce, Boha, který „všechen soud dal do rukou Synovi“ (Jan 5:22), vzkříšenému Ježíši Kristu.

NENÍ PEKLO JAKO PEKLO

Podívejme se nejprve na názvosloví a původ slov. České slovo „peklo“ není odvozeno od slovesa „péct“, jak se někdy podle lidové etymologie tvrdí. Pochází údajně z němčiny, a to ze staršího výrazu pro „pryskyřici“ či „dehet“ (asi proto, že dobře hoří). V běžné mluvě používáme slovo peklo v přeneseném významu a označujeme tak místo nebo situaci, kde se člověk cítí nepohodlně, nepříjemně, nespokojeně. Třeba jste už někdy zažili „peklo v práci“ (a nemyslím tím letní horka) nebo se vám někdo snažil udělat „ze života peklo“ (jen doufám, že se mu to nepovedlo).

Hádes

V Novém zákoně se jako „peklo“ překládají dvě řecká slova. Za prvé se tak, poněkud nepřesně, na některých místech překládá slovo hádes. To doslova znamená „neviděné“, „nespatřené“. Jeho význam je záhrobí, tedy říše mrtvých, zemřelých, říše ticha, říše stínů. Ve Starém zákoně tomu odpovídá slovo šeol. Je to řekněme místo, kde se člověk (tedy jeho duše) ocitá po smrti, kdy se tělo rozpadne v prach. Protože se do hádesu „sestupuje“, má se zato, že je to místo pod zemí – odtud české slovo se stejným významem: podsvětí. Samozřejmě sestupovat může mít v tomto případě obrazný význam. Každopádně, hádes není peklo, tj. místo věčného zatracení! Je to „dočasná adresa“ všech zemřelých, čekajících na vzkříšení těla. I v hádesu, čili záhrobí či podsvětí, je (na rozdíl od pekla!) Bůh přítomen, jak vyznává např. David v žalmu 139: „Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ (Žalm 139:8) Hádes bude nakonec přemožen a poražen, jeho brány budou otevřeny klíčem, který má Beránek, Ježíš. Ten v knize Zjevení říká: „Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu/hádesu/podsvětí.“ (Zj 1:17-18) Vzkříšený Kristus, který sám nebyl zanechán v říši smrti /hádesu/ a nerozpadl se v prach (Skutky 2:27), odemkne jednou všem mrtvým, aby vstali a byli Jím spravedlivě souzeni.

Gehenna

Druhé slovo, kterým je označováno „peklo“ již jako místo věčného odsouzení, je slovo gehenna. Je to pořečtěná forma hebrejského zeměpisného názvu Gehinnom, tj. údolí Hinnom. Ve Starém zákoně se tomuto údolí, táhnoucímu se podél jižní strany Jeruzaléma, říkalo i Údolí synů Hinnom. Toto údolí je zároveň nejníže položenou částí Jeruzaléma (1), zatímco údajně nejvýše položená je Chrámová hora, tedy hora Moriah (2).

Údolí Hinnom získalo nechvalnou pověst v době proroků, po rozdělení Izraele na severní a jižní (k němu došlo po smrti krále Šalomouna). Důvodem bylo, že obyvatelé Judska (Židé) zde „prováděli své děti ohněm“, přinášeli své děti jako oběť Molekovi/Molochovi, jednomu z kananejských bohů. Děti byly upáleny za hlasitého zvuku trubek a polnic, které měly přehlušit pláč a nářek rodičů nad svými dětmi. Proroci proti tomu opakovaně vystupovali, např. Jeremjáš, který ve své knize píše: „Judští synové se dopouštěli toho, co je zlé v mých očích, je výrok Hospodinův. … V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl.“ (Jer 7:30-31) Jeden z judských králů, Jóšijáš, tomu nakonec učinil přítrž, když to místo nějakým způsobem obřadně zhanobil. Čteme, že Jóšijáš „činil to, co je správné v Hospodinových očích, chodil po všech cestách svého otce Davida a neuchyloval se napravo ani nalevo. … Poskvrnil i Tófet v Údolí syna Hinómova, aby už nikdo neprovedl svého syna nebo dceru ohněm k poctě Molekově.“ (2. Královská 22:2, 23:10)

Časem se z této oblasti stala řekněme „zavržená část města“, kam se odvážely odpadky (podle některých zdrojů i mrtvoly zločinců). Odpad se v údolí Hinnom spaloval, a protože se stále „doplňoval“, oheň tam údajně hořel neustále a po dlouhou dobu nikdy neuhasl. Tak tomu bylo také v době, kdy Ježíš mluvil k Židům o pekle.

Dnes je sice v údolí Himmon park plný zeleně, ale jeho historie zůstává více než pohnutá…

Slovo gehenna, právě s představou nekončící destrukce v pozadí, používal i Ježíš, když zmiňoval peklo – například když vybízel své následovníky, aby se nebáli lidí, kteří je mohou tělesně zabít a ublížit jim (a to se mnohým z nich také stalo), ale aby se spíše báli Boha (= měli posvátnou bázeň před Ním), který „může duši i tělo zahubit v pekle/gehenně“ (Matouš 10:28). Peklo je ale také zmiňováno nepřímo, obrazně, aby vyvolalo v člověku touhu se peklu za každou cenu vyhnout. Např. čteme o „ohnivé peci“, „ohnivém jezeře“, o uvržení „ven do temnot“, kde bude „pláč a skřípění zubů“, „kde jejich červ neumírá a oheň nehasne“. Je třeba si uvědomit, že jde o symbolický, ilustrativní jazyk, o metaforu. Peklo nebude vypadat, jak jej ztvárňovali malíři ve středověku, kde jsou lidé v pekle napínáni na všelijaké mučednické kostilamy, vařeni v kádích nad ohněm v přítomnosti rohatců s kopyty…

Oheň pekla ale vyjadřuje rozpad, zánik a destrukci; temnota zase nekonečné bloudění a tápání; pláč a skřípění zubů zase nespokojenost bez konce. Vzpomeňte, když píše Jakub o tom, jak lidský jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.“ (Jakubův 3:6) Také to neznamená, že jazyk hoří doslovným ohněm, ale že jako oheň má ničivou sílu a přináší zkázu. Podobně bude zkázou místo zvané peklo.

Lidé kolem nás, stejně jako my, křesťané, se můžeme ptát na peklo. Chceme vědět víc, zejména na důvod, proč je, co je jeho podstatou, a jak se slučuje s představou milujícího Boha. Pojďme se tedy pokusit na tyto otázky odpovědět.

PROČ VLASTNĚ PEKLO?

Předně je třeba vědět, že peklo nebylo zamýšleno pro člověka, ale pro satana a všechny temné démony. Když se Ježíš při posledním soudu obrátí se zavržením k lidem po své levici, řekne jim: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ (Matouš 25:41b) Ďábel a démoni vědí, že jejich koncem je peklo, ale ve své škodolibosti a zlomyslnosti chtějí s sebou strhnout i potomky Adama, stvořeného podle Božího obrazu. A daří se jim to, ačkoli Bůh „chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“, jak píše Pavel Timoteovi (1. Timoteovi 2:3b-4). Bůh pro to dělá všechno, obětoval i svého Syna Ježíše, „aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16)

Přesto peklo je a bude spravedlivým trestem a nikdo v něm neskončí neprávem. Bůh je totiž fair a nekonečně spravedlivý, protože to je Jeho podstata. Peklo je vyjádřením konečné Boží spravedlnosti.

Slyšel jsem před nedávnem vyprávět skutečnou událost, kdy dva bratři v dospělosti opustili svou víru v Boha, v dobrého, milujícího a spravedlivého Boha, protože zjistili, že jejich sestra byla od dětství během téměř deseti let opakovaně zneužívána jejich strýcem. Ti bratři o tom celou dobu nevěděli, a když to zjistili, zavrhli svou víru v Boha, který takovou hrůzu dopustil. Na pastora, od kterého jsem slyšel to vyprávění, se obrátil jejich otec s tím, co má na to svým synům říct. A ten pastor odpověděl: „Řekni svým synům tohle. Kdyby nebyl Bůh, tedy konečná morální autorita, nemůžete ani říct, že to, co váš strýc udělal, je špatné a zavrženíhodné. Byl by to jen váš osobní pohled a názor. Ale právě fakt, že to vnímáte jako objektivní zlo, svědčí o existenci absolutní morální autority. Navíc, ta autorita nejen určuje, že je něco zlé a hodné odsouzení, ale má i moc zlo nakonec potrestat a postižené napravit a uzdravit. Ten strýc totiž lidské spravedlnosti zdárně unikal, protože kdykoli měla jejich sestra svědčit u soudu, psychicky se rozsypala. Strýc nebyl nikdy odsouzen, a tak kdyby nebyl Bůh soudcem vší země, pak by ani neexistovala konečná spravedlnost. Byli by lidé, kterým by jejich zločiny prostě prošly! A právě fakt, že to vnímáme jako nespravedlivé, svědčí o existenci absolutní spravedlnosti, před níž nikdo neunikne.“

S tím souvisí i důležitá věc: právě vědomí toho, že je Bůh, který bude trestat spravedlivě a uváženě, s ohledem na všechno, co my lidé ani nechápeme, právě tohle vědomí (tahle víra) nás osvobozuje od touhy „vzít spravedlnost do svých rukou“ a odplatit každému, co si (podle nás) zaslouží. Tady a teď... Víra v „budoucí peklo“ nám pomáhá zbavit se snahy působit „peklo“ lidem tady na zemi.

Víra v „budoucí peklo“ nám pomáhá zbavit se snahy působit „peklo“ lidem tady na zemi.​

V ČEM SPOČÍVÁ PEKLO?

Pavel v 2. listu Tesalonickým píše o těch, kteří neuznávají Boha a zavrhují evangelium o Kristu, tu jedinou „záchrannou ruku podanou topícímu“. A píše, že „jejich trestem bude věčná záhuba daleko od Pána a slávy Jeho moci“ (2. Tes 1:9). Peklo spočívá v odloučenosti od Boha jako zdroje veškeré dobroty, lásky, potěšení, radosti. Ježíš také říká zavrženým: „Jděte ode mne…“ (Matouš 7:23, 25:41) Peklo je tam, kde není Bůh, podobně jako tma je tam, kde není světlo. Kde není Bůh a Jeho žehnající, životodárná, řád-ustanovující, dávající a ochranná ruka, tam nastává chaos, zmatek, neřád, rozklad, sebe-pohlcení a věčná smrt. A to je peklo. Bůh nemusí aktivně peklo vytvářet – stačí, když něco odvrhne od své tváře, od své blízkosti.

PROČ NAVĚKY?

Není trest příliš přísný a vysoký? Vždyť neodpovídá délce a závažnosti přečinu! Ovšem, když si uvědomíme, ani u lidských soudů nejsou délka zločinu a délka trestu za něj ani řádově stejné: za vraždu, která trvá možná pár vteřin či minut, jdete sedět na dlouhé roky. A co se týče závažnosti, ta je dána mj. tím, proti komu je zločin spáchán: hřích je projevem vzpoury proti Bohu, našemu vlastnímu Tvůrci! Je to nekonečně větší rozdíl, než je ten, který vnímáme např. mezi okradením neznámého a okradením vlastních rodičů, kteří se o nás starají a milují nás! A fakt, že je to trest navěky, je možná dán i tím, že v pekle se člověk nemůže ani obrátit, napravit či přestat hřešit; jen dál zůstává v zatvrzelém vzdoru proti Bohu. Trest v pekle přetrvává, protože i hřích tam přetrvává.

JAK MŮŽE DOBRÝ BŮH POSÍLAT LIDI DO PEKLA?

Tahle, pro dnešek poslední otázka pramení z falešné představy, že jsme my lidé „hodni nebes“, a Bůh to přehlíží. Pravda je ale jiná. Spíš bychom se měli ptát: „Jak může spravedlivý Bůh posílat lidi do nebe?“ My jsme všichni „hodni pekla“. Ale Bůh je láska – láska, která dělá všechno proto, aby milované zachránila. Obětuje se, neúnavně zve, naléhá a povzbuzuje. Ale nenutí nikoho. Bůh nenutí ty, kteří Ho neuznávají a odmítají, aby s Ním trávili věčnost. Jak to napsal C. S. Lewis: „Nakonec existují jen dva druhy lidí: ti, kteří řeknou Bohu ‘buď vůle Tvá’, a ti, kterým nakonec řekne Bůh ‘buď vůle tvá’.“

Přátelé, učení o pekle není příjemné téma. A ani nemá být. Ale bylo by fatální chybou reagovat proto způsobem, jakým reaguje nevěřící svět. Ten razí heslo: „Smile, there is no hell. „Usmívej se, není žádné peklo.“ Naší odpovědí ať ale není popisovat jim „hrůzy pekla“, ale spíše jim ukazovat na „krásy nebes“; hlásat lidem kolem nás, že i oni mohou získat „občanství v nebesích“, tak jako my: z milosti jako dar, skrze víru v Pána Ježíše, který se za všechny obětoval, protože touží s každým z nás trávit věčnost ve své radostné blízkosti. On je Život, bez kterého bychom zahynuli. S Ním ale budeme žít. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly