Return to site

Láska agapé v lidském těle

1. Korintským 13:4-8a ... „Láska (agapé) je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.

· nedělní

Dobré ráno, drazí milovaní a milující.

V životě snad každého člověka přijde někdy chvíle, kdy se ptá, proč tu vlastně na tom světě je, k čemu byl stvořen, co je tu jeho posláním. V Bibli najdeme na tuto otázku odpověď, která by se dala shrnout do několika slov: jsme tu, abychom byli milovníky; naše poslání je milovat. To je patrné už z toho, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, aby na něm bylo vidět, jaký Bůh je. A Bůh je ten největší milovník. Bůh je láska sama. Vztah s Ním by se dal popsat jako milostný vztah, jako vztah lásky.

Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.

- Bible, 1. list Janův 4:16

Ovšem, lidé si obvykle pod pojmem láska představují „ohnivou vášeň“ mezi mužem a ženou. Ale i ze zkušenosti víme, že je vícero druhů lásky; staří Řekové pro ně měli i různé výrazy. Je láska smyslná a romantická, eros; je láska příbuzenská a pečovatelská (mezi bratry nebo rodiči a dětmi), storgé; je láska přátelská a líbivá, filia; a je i láska sebeobětavá a sebedávající, agapé. A právě tu mám na mysli, když říkám, že jsme byli stvořeni a povoláni, abychom byli milovníky: sebeobětavými a sebedávajícími. O lásce agapé mluví i apoštol Pavel, když slovy v 1. listu Korintským, která by se měla tesat do kamene /či lépe do srdcí/, popisuje, jaká láska je a jak jedná.

Po světě však chodil jen jediný skutečný a dokonalý milovník. Ježíš. Bůh Ho z lásky agapé poslal na tento svět a Ježíš sám byl ztělesněním této lásky. On byl doslova „agapé v lidském těle“. Zkusme si nyní znovu přečíst slova apoštola Pavla a místo výrazu láska dosaďme Ježíš. A uveďme si pár příkladů z Ježíšova života, která dokládají, že Ježíš je skutečně „vtělená láska“.

Ježíš je trpělivý. S jakou jen trpělivostí po tři léta učil své nechápavé učedníky o Božím plánu pro svět! Jak vytrvale jim vysvětloval, kým je a proč vlastně přišel! Nevzdával to, i když si někdy musel postesknout: „Jak jste nechápaví!“ anebo „Proč jste tak ustrašeni, malověrní?“ Měl však s nimi ohromnou trpělivost a má ji i s námi.

Ježíš je laskavý. Všechna čtyři evangelia popisují, jak Ježíš chodil po krajině, setkával se s malými i velkými, všem pomáhal, všechny nemocné a posedlé, kteří o to stáli, uzdravoval. Laskavě jednal tehdy, a protože je stále tentýž, jedná laskavě i dnes.

Ježíš nezávidí. On neměl hodnosti ani postavení, neměl kolikrát ani kde hlavu složit. Ale nezáviděl druhým, čím jsou a co mají. Jak sám říkal: „Nehledám slávu od lidí.“ Jeho prioritou byla Boží sláva; Jeho radostí bylo konání Božího díla. I dnes Ježíš touží zahrnout do svého díla každého z nás, ať máme jakékoli tituly nebo funkce. On nám nezávidí, ale naopak nám žehná.

Ježíš se nevychloubá a není domýšlivý. Když někoho Ježíš vyléčil, často mu nařídil, aby o tom nikomu neříkal. Netoužil vystavovat své schopnosti a své dobré skutky druhým na odiv. Konal prostě ve prospěch toho postiženého, nikoli však s touhou po vlastní popularitě. „Jsem tichý a pokorného srdce“, jak sám o sobě říkal. Od chvíle, kdy se narodil v chlévě, až do doby, kdy přijel do Jeruzaléma na oslíkovi, bylo z celého Jeho života patrné, že se nevychloubá a není domýšlivý. Dokáže se sklonit i k těm nejmenším a nejposlednějším; nepřehlíží ani nás.

Ježíš nejedná nečestně, lépe řečeno, nepatřičně, nevhodně. Plakal s plačícími – třeba když zemřel jeho přítel Lazar, plakal, ačkoli věděl, že ho zase vyvolá z hrobu ven. Nesmál se lidskému žalu. Také se radoval s radujícími – třeba na svatbě v Káně se veselil, ačkoli věděl, že jim brzy dojde víno. Ježíš se umí vcítit do naší situace, dokáže soucítit i s našimi bolestmi i radostmi. Není nějakou navoskovanou figurínou z muzea, naškrobenou postavou, jak ji někdy ztvárňují malíři. Je to Přítel jak má být.

Ježíš nehledá svůj prospěch. Ovšemže nehledá, jinak by vůbec nepřišel mezi lidi, kteří Ho jednoho dne uctívají a druhý den ho chtějí ukřižovat. Nepřišel by z místa slávy na místo hanby a prokletí, kdyby se jen ptal, „co z toho budu mít já?“. On jednal v náš prospěch. Tehdy, když trpěl místo nás muka odloučení a zatracení. I dnes, když se za nás přimlouvá u Boha a promlouvá k našim srdcím, abychom uvěřili a byli v Něm zachráněni, jako kdysi lidé v arše.

Ježíš se nedá vydráždit. Nerozčiluje se. Třeba když měl spory s farizeji, nekřičel na ně, neproklínal je. O Ježíši platilo, co předpověděli proroci: „Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší Jeho hlas.“ Nedá se vydráždit ke hněvu, ani když si z něj dnes mnozí utahují. Neposílá hromy blesky, ani své přívržence s bombami, aby zničili každého, kdo o něm nakreslí posměšnou karikaturu do novin. Ne, ne, Ježíše „nevytočíte“. On není nedůtklivý ani přecitlivělý. Naštěstí pro nás.

Ježíš nepočítá křivdy. Nedělá si záznamy o tom, kolikrát kdo kde proti Němu něco řekl nebo udělal. Když řekl svým učedníkům, že nemají odpouštět svým bližním jen sedmkrát za den, ale sedmdesátkrát sedmkrát za den, tedy nepočítaně krát, „nekázal vodu, a přitom sám pil víno“. On dělal přesně to: nepočítal křivdy a ublížení, neurážel se. Za ty, co Ho přibili na kříž, se dokonce modlil, aby jim byla odpuštěna jejich nespravedlnost. Stejně činí i dnes vůči nám.

Ježíš se neraduje z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou. Když se na své poslední cestě blížil k Jeruzalému, dal se nad ním do pláče, protože mu bylo líto, že pro svou nepravost a zatvrzelost bude brzy zničeno Římany. Neměl ani žádnou radost, když se nádvoří v Božím chrámu proměnilo v doupě lupičů, prodejců a penězoměnců. Zato se upřímně radoval nad každým ztraceným, kdo byl znovu nalezen – kdo se k Němu ve víře obrátil jako k Pastýři.

Ježíš všechno snáší. Všechnu lidskou nelibost, všechen lidský odpor po Ježíši sklouzává, jako dešťová voda po střeše. Už samo to slovo snášet má v řečtině stejný kořen jako slovo krytina nebo střecha, která snáší nepřízeň počasí. Střecha a krytina také zakrývá, tak jako Ježíš zakrývá naše selhání a nepřepírá je na veřejnosti. Mé viny jsou především mezi mnou a jím. Ale také mně Ježíš říká, jako kdysi jedné cizoložnici: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“

Ježíš všemu věří, ve vše doufá. On má důvěru v lidi. Dokonce i v ty, které druzí už dávno odepsali, kterým nedůvěřují, kterým dali nálepku „nepolepšitelný“. Ježíš vidí, co by s člověkem dokázal udělat a nezavrhuje ukvapeně nikoho. Ví dobře, že „co je u lidí nemožné, je u Boha možné“. Ježíš například věřil, že Šimon Petr, přes všechnu jeho vznětlivost a přesto, že zapře svého Pána, bude nakonec dobrou oporou Boží církve. Dokonce za něho prosil! Také nám Ježíš věří. Svěřuje nám různé role a poslání a přimlouvá se za nás, aby naše víra v Něho neselhala.

Ježíš všechno vydrží. Když se blížila doba, aby za nás pil kalich Boží hořkosti, je o Něm psáno: „Miloval své, kteří byli na světě, a miloval je až do konce.“ Všechno nespravedlivé a zlé zacházení, plivání, bičování, ponižování, křižování, ano, i všechen Boží hněv vydržel za nás.

Ale k čemu to všechno? Proč se tak choval, proč žil v lásce? K čemu to bylo a k čemu to je, žít jako milovník, jako „láskonoš“? Když pak kvůli tomu skončí člověk v hanbě a na kříži? Proč se raději nechovat jako Ježíšův lidský protipól, třeba jako farizeové? Proč nechtít všechno hned? Proč nehledat lidskou slávu a uznání? Proč druhé nepomlouvat a neočerňovat, abych já vypadal líp? Proč se nevychloubat tím, co mám a kdo jsem? Proč se nerozčilovat, si neškatulkovat lidi, vidět v nich to nejhorší? Proč neoplácet křivdy a snášet posměch?

I kdybyste žádný jiný důvod nenašli, jeden nám tu zůstal z popisu lásky: láska, totiž Ježíš, nikdy nezanikne. Vypadalo to, že Jeho láska se nevyplácí, že přináší jen úskalí a smrt. Ale to bylo jen zdání. Veliká noc a Ježíšovo vzkříšení dokazují, že láska nikdy nebude poražena, nikdy nepadne v prach jako „lúzr“. Může to celému světu připadat jinak, ale Bůh nám dal vzkříšením Ježíše jasně najevo jedno: Agapé nikdy nezanikne.

Proto jsme právě touto láskou zváni, abychom se jí stali součástí, abychom jí propadli, abychom v ní nezanikli. Že lásky nejste schopni? To nikdo z nás. Co kdyby ale ve vás přebýval Někdo, kdo je schopen takové lásky? Kdo dokáže milovat trpělivě a laskavě třeba i vznětlivou manželku? Kdo se nedokáže vychloubat, že má lepší to či ono, a závidět tomu, kdo má lepší postavu? Kdo vydrží křivdy a snese posměch? Co kdyby ve vás někdo takový přebýval a vládl?

Jediný je skutečný, dokonalý milovník – Ježíš. On nás přijal se vším všudy, ať jsme byli kdekoli na své cestě životem, ať jsme měli za sebou cokoli. Nejen ale, aby nás očistil. Ale také, aby skrze víru přebýval v nás Jeho Duch. A tak díky naší jednotě s Ním můžete ráno vstát, otevřít Bibli a přečíst si ta dnešní slova tak, že za slovo láska dosadíte své jméno.

„Protože jsi se mnou a ve mně, Pane, jsem trpělivý a laskavý, nezávidím, nehledám svůj prospěch, nenechám se vydráždit, nepočítám ublížení, všechno snáším, všemu věřím, ve vše doufám. To je navěky má nová charakteristika. To je Boží realita, která nikdy nezanikne.“

Zkuste a uvidíte sami, jaký rozdíl to přinese do vašeho světa.

Okuste a uzříte, že Kristus ve vás je láska.

Amen.

S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.

- Filipským 2:12b-13

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly