Zjevení poodhaleno V.

Milí přátelé pokorného a mocného Krále –

Již odpradávna si velcí myslitelé uvědomovali, jaké tři základní věci „hýbou světem“. Poznali, že těmi velkými „hybateli dění“ v lidských společenstvích jsou sex, peníze a moc. A že tomu tak opravdu je, k tomu stačí otevřít si zprávy ze světa z kterékoli doby. Většina událostí, skandálů a všeho, co přitahuje pozornost, se týká buď sexuální oblasti (kdo s kým) nebo se točí kolem peněz (rozpočty a důchody) anebo je to příklad užívání moci a dominance, či spíš příklad jejího zneužívání (od diktatur ve světě k diktaturám v práci či v domácnosti).

Také v křesťanské obci si věřící od počátku uvědomovali ničivé nebezpečí spojené se sexem, s penězi a s mocí. Ostatně byli před ním varováni svým Pánem Ježíšem a Jeho apoštoly. Jednou z reakcí na pokušení ke hříchu v podobě sexuálního chtíče, pýchy z bohatství a samolibosti mocných byl také rozvoj mnišství. Mnišské řády začaly shromažďovat křesťany, kteří se chtěli vyhnout všem rizikům, která sex, peníze a moc skýtají, a tak raději vstoupili do uzavřených společenství, kde složili tři sliby: slib celibátu („sexuální čistoty“), slib chudoby (někdy až ve formě žebráctví) a slib podřízenosti (naprosté poslušnosti svým představeným). Zavázali se držet se těchto slibů pro dobro vlastní duše. Smutné je, že časem toto zřeknutí se sexu, peněz a moci nabralo představu jakési „záslužnosti“ u Boha. Ale to ponechme nyní stranou.

Co si ale připomeňme, je fakt, že tyto oblasti lidského života nejsou sami o sobě hříšné! Bůh je dal člověku k jeho prospěchu, jak sex, tak majetek, tak i moc. A vymezuje a ochraňuje je svými přikázáními, např. Nezcizoložíš, Nepokradeš, Budeš ctít autority. Teprve užívání sexu, peněz a moci mimo tyto Boží představy a záměry se stává špatným. Hříchem – tedy minutím cíle – je, když se sex stane člověku jen zdrojem sebeuspokojení (bez manželské oddanosti a závazků). Hříchem – tedy minutím cíle – je, když se peníze, majetek stanou člověku zdrojem sebejistoty. Hříchem – tedy minutím cíle – je, když se moc stane člověku způsobem sebeprosazování.

Možná jste si všimli, že špatným se tyto dary od Boha stávají tehdy, když je zaměříme na sebe. Když slouží k sebeuspokojení, sebejistotě, sebeprosazování. Byl to svatý Augustýn, který toto zaměření se na sebe nazval latinským termínem „incurvatus in se“, tedy zakřivenost dovnitř, do sebe. Později pak o této sebe-zakřivenosti píše Martin Luther: „Naše přirozenost, porušená prvním hříchem, je tak hluboce zakřivená do sebe, že nejen ohýbá ty nejlepší Boží dary k sobě a užívá si jich (jak je patrné u sebe-spravedlivých a pokrytců), ale ani si (ta přirozenost) neuvědomuje, jak bezbožně, pokřiveně a zlomyslně vyhledává všechno, dokonce i Boha, jenom kvůli sobě.“

Naše vlastní zakřivenost dovnitř, „vkřivenost“, po které přirozeně běží naše myšlenky a úvahy, je silná jako gravitace. Těžko se jí odolává. A kdykoli se ta naše vkřivenost setká s vkřiveností toho druhého, pak dochází ke střetu, ke srážce a konfliktu. Většina hádek a sporů mezi lidmi se týká sexu, peněz/majetku nebo moci. Zastavme se nyní u té poslední jmenované oblasti: moci.

V roce 1887 pronesl John Dalberg Acton známý citát: „Všechna moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně.“ (All power tends to corrupt and absolute power corrupts absolutely.) Jen pozor, nejde tu o korupci jakožto uplácení! Anglické corrupt znamená kazit a ničit, většinou morálně. Lepší překlad citátu by zněl: „Každá moc má sklon kazit (člověka), a naprostá (neomezená) moc kazí naprosto, zcela, neomezeně.“ Pokusy psychologů, mimochodem, potvrdily pravdivost tohoto rčení. Ukázaly, že i lidé s těmi nejvznešenějšími morálními hodnotami se nabídnutou mocí nechali omámit a zkazit. V praxi to často také pozorujeme, tedy výhradně u těch druhých, že když se někdo vyšvihl do čela, do nějaké mocné funkce, stal se lidsky horším, než byl předtím.

Moc zkrátka může člověka, který nemá Boha lásky na prvním místě, snadno opít, ošálit a velice pokřivit jeho jednání ve vztahu k druhým. Ať už jde o mužskou dominanci v manželství, o libý pocit nadřazenosti v práci spojený s bezohledností vůči podřízeným, nebo o samolibost vládců. Umíte si představit, co by se stalo, kdyby se někdo z hříšných lidí stal opravdu neomezeným vládcem všeho? Kdyby se padlý člověk stal Bohem, Pánem nad světem? K čemu by to vedlo?

Starobylé záznamy Písma tvrdí a historické doklady to potvrzují, že opak se stal skutečností! Totiž že Bůh a Pán světa se kdysi stal člověkem. Nikoli však člověkem hříšným, ale člověkem svatým, bez vady, bez vkřivenosti. Jak se tento člověk, zvaný Ježíš, stavěl k moci? Ostatně, dnes je květná neděle a ta se týká moci! Slyšeli jsme, že lidé kdysi volali: „Hosanna! Král izraelský! Král tvůj přichází!“ A králové bývají mocní! Jak zacházel s mocí Král Ježíš? K čemu ji používal? Co s ní chtěl dosáhnout? Své slávy a věhlasu, jako mnozí ostatní vladaři a páni?

Když přišel Ježíš na svět, když sestoupil z nebe, nepřišel kvůli zisku lidské slávy a uznání od lidí. Vždyť On svou božskou slávu odložil, nelpěl na své rovnosti s Bohem, ale v podobě člověka se ponížil (Fil 2:6-8) a pokorně sloužil padlým lidem i svatému Bohu, svému Otci. Moc, kterou vládl, používal proti zlu a hříchu ke službě a záchraně lidí. Tím se lišil od vládců království tohoto světa, kteří svou moc zpravidla užívají obráceně: proti lidem ke službě zlu a hříchu. Ježíš pro sebe svou moc nepoužíval! Na poušti hladověl, a neřekl kamenům, aby z nich byly chleby. Když ale hladověly zástupy kolem, slitoval se nad nimi a rozmnožil chléb, aby je nasytil.

Když vjížděl do Jeruzaléma na květnou neděli, ač král, jel na oslu, neboť jel sloužit a jako obětní Beránek prolít svou svatou krev na očištění hříšníků. Ježíš se nikdy nevydal cestou sebezakřivení: nehledal sebeuspokojení, nestál o sebejistotu, neměl sklon k sebeprosazování. Vzpomeňte, jak často vyzýval lidi, kterým pomohl, aby o tom nikomu neříkali. Ježíš byl zakřiven směrem ke svému Otci, a proto také viděl lidi kolem sebe Jeho očima. Milujícíma a slitovnýma očima.

U některých lidí nicméně zůstává tento obraz Ježíše jako ten jediný, který Ježíše popisuje a vystihuje (nebo který se jim líbí). Ovšem to není celý příběh o Ježíši. K čemu by byla Jeho oběť za hřích, kdyby nechal bezbožné zlo a sebestředný hřích navěky řádit a ničit Jeho stvoření?

Ježíš byl Otcem oslaven, když prolil svou krev na kříži. Boží láska byla oslavena. Boží milost byla oslavena. Boží milosrdenství bylo oslaveno. Boží spravedlnost byla oslavena. Ježíš sestoupil do pekel, aby tam vyhlásil vítězství nad smrtí i ďáblem. A vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Byla Mu svěřena veškerá vláda a moc nad nebem i nad zemí. Všichni se Mu – dříve či později – pokloní a vyznají, že Ježíš je Pán (Fil 2:11).

My jsme se během postního období začali věnovat závěrečné knize Bible, knize Zjevení. Tam je ve vidění vyobrazen Ježíš jako mocný král nade všechny krále, který již nepřijíždí na oslu, aby sloužil, ale na koni, bílém koni, aby spravedlivě soudil svět a bojoval „mečem svých úst“ s těmi, kdo se staví proti Němu.

Apoštol píše: „A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně (vidí všechno a správně) a na hlavě množství královských korun (vládne nade vším); jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám (jméno vystihuje charakter svého nositele). Má na sobě plášť zbrocený krví (krví těch, kteří Jeho krev pošlapali a neměli za nic a kteří prolévali krev Jeho lidu) a jeho jméno je Slovo Boží (takto Jan popisuje Ježíše i ve svém evangeliu a ve svých listech). Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu (ať už andělů, či svatých). Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy (tím mečem je Jeho slovo, které usvědčuje a soudí); bude je pást železnou berlou (odkaz na to, že hliněné nádoby proti železu nemají šanci). On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího (to je obraz z Izajáše 63, který si mnozí dávají s Ježíšem jen těžko dohromady – snad proto, že doufají, že se nakonec Kristu všichni rádi a dobrovolně poddají a oddají; ovšem Zjevení mluví o bezbožných, kteří se budou chtít ukrýt před spravedlivým hněvem Beránkovým, Zjevení 6:16). Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů (nikdo není mocnější než On).“

Ježíš na oslu kdysi jako ponížený používal svou moc proti zlu a hříchu a ke službě a záchraně lidí. Ježíš na koni nyní jako vyvýšený používá svou moc k soudu a boji a nakonec i k odstranění všeho zla a bezbožných sil – a těch, kteří zůstali na straně zla a neodvrátili se od svého hříchu a bezbožnosti. Možná byli svého času oni „na koni“ a Ježíši „na oslu“ se vysmívali; odmítali Jeho oběť a s ní nabízené Boží milosrdenství. Pisatel listu Židům k tomu napsal toto varování: „Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků. (Varování pro ty, kdo si zakládají na zákoně!) Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti. Vždyť víme, kdo řekl: `Já budu trestat, má je odplata.´ A jinde: `Pán bude soudit svůj lid.´ Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ (Židům 10:28-31)

V písni „Stůj při mně, stůj“ (EZ 232) se ve 4. sloce zpívá: „Přijď v lásce své, ne jako mocný král.“ Je to prosba někoho, kdo si je vědom, že je stále ještě čas – čas se pod vlivem Boží lásky obrátit od všeho, co hříšného nás spoutává k smrti, k Tomu, který odpouští a osvobozuje k životu, který umrtvuje naši vkřivenost do sebe. Přesto, nebo spíš právě proto je Ježíš mocný král, Král nade vším. A buďme za to rádi. Tento svět, plný zla, hrůz a smrti, nezůstane takový, jaký je, napořád. Máme naději v něco lepšího. A máme nač se těšit. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU