Přátelé Ukřižovaného za hříchy světa!
Při bohoslužbě zpravidla neslyšíte seznam jmen všech aktérů pašijního příběhu Krista, ale jméno jedné záporné postavy se v liturgii objevuje pravidelně. Pokaždé, když vyznáváme Apoštolské vyznání křesťanské víry, zmiňujeme v něm, že Ježíš „trpěl pod Pontským Pilátem“.
A tak je jistou ironií, že jméno Piláta z Pontu žije dál, i když v hanbě. Ironií proto, že Pilátovým životním cílem bylo dosáhnout v Římské říši politického věhlasu a známosti. S Ježíšem z Nazareta přitom ale Pilát nechtěl mít nic společného.
Když byl Pontský Pilát dosazen do pozice místodržícího vládce (prefekta) v Judsku, jeho politická kariéra stoupala. Tahle pozice měla být pro tohoto mladého oslnivého Římana jen krůčkem k získání ještě lepšího postavení, třeba v římském senátu nebo ještě výš. Avšak měnící se politické proudy s tím vším zamíchaly, takže dnes si tohoto státníka připomínáme zejména jako toho, kdo nařídil Kristovo ukřižování.
Pilátovo úspěšné tažení mezi římskou „smetánku“ úzce záviselo na jeho případném úspěchu v Judsku. Za předpokladu, že Pilát měl sklon uvažovat logicky a pečlivě rozvažovat každý krok na cestě k vysněnému cíli, budeme na něho dnes pohlížet jako na Piláta – Myslitele.
Pilát nepovažoval Ježíše za hrozbu
Kvůli svému náboženství byli Židé pro Římany tím „nejtvrdším oříškem“ ze všech národů, kterým Římané vládli. Pilát musel bezprostředně dohlížet na dění v oblasti, která mu byla svěřena. Bezesporu už slyšel a zabýval se otázkou Ježíše Nazaretského dávno předtím, než mu Ho Židé přivedli v poutech. Každé hnutí mezi Židy, které přitahovalo obrovské masy lidí k jednomu vůdci, bylo vždy potenciální hrozbou pro římskou vládnoucí moc. Pilát byl jistě informován a spraven o Ježíši a o Jeho učednících.
Nicméně během tří let Ježíšovy veřejné služby nenalézal Pilát žádný důvod k zásahu proti Němu. Ježíš nikdy nepředstavoval pro Piláta žádné zvláštní nebezpečí. Velká část Jeho činnosti se odehrávala na severu v Galileji, tj. mimo Pilátovu jurisdikci. Když už se objevil na jihu v Judsku, zdál se být větším problémem pro židovské vůdce, kněží a farizeje, než pro Řím. A to se Pilátovi muselo zamlouvat. Pokud něco Pilát slyšel z Ježíšova učení, pustil to z hlavy jako něco neškodného pro stát. Hnutí kolem Ježíše šlo zkrátka zcela mimo zájem Piláta, protože nijak neohrožovalo římskou suverenitu v této, jinak nepokojné oblasti.
Odpor k Ježíši přicházel od Jeho krajanů, Židů, nikoli od Římanů. Pilátovi stačilo, že měl věci pod kontrolou. Měl to všechno dobře promyšlené. Jen nepočítal s tím, jakým směrem se toho roku budou ubírat události v Jeruzalémě během oslav židovských Velikonoc (neboli svátku Pesach). Ti fanatičtí Židé, jak mu to muselo připadat, zcela ztratili rozum a jednali jako smyslů zbavení.
Z pohledu Piláta zatkli židovští vůdci Ježíše zcela nepochopitelně během svátečních dní. Učinili s Ježíšem jen rychlý proces na základě vykonstruovaných obvinění a nakonec ho odsoudili k smrti z náboženských, a nikoli občanských nebo politických důvodů.
Pilát se snažil žalobu proti Ježíši zamítnout
Dalším krokem bylo přivést Ježíše k Pilátovi, protože pouze římský vůdce mohl vykonat rozsudek smrti. Židé věděli, že Pilát nebude podporovat jejich náboženské důvody proti obviněnému, a nabídli mu proto politické důvody pro Ježíšovu smrt. Obvinili Ježíše z podvracení římské vlády, z odmítání platit daně, z prohlašování, že je králem.
Obvinění to byla sice vážná, ale Pilát nedovolil, aby na něj Židé zkoušeli nějakou manipulaci. Místo toho, aby jednoduše potvrdil rozsudek a nařídil popravu, se Pilát rozhodl případ sám prošetřit.
Můžeme se ptát, proč tak učinil. Je docela možné, že přemýšlel o tom, jak Herodes o několik let dříve popravil Jana Křtitele, a veřejná nálada se poté obrátila proti Herodovi za zabití proroka. Pilát možná nechtěl být znám jako „vrah proroků“.
Ještě důležitější ale je, že Pilát nedůvěřoval Židům. Židé nenáviděli Řím; a přitom nyní přišli s obviněním proti jednomu ze svých krajanů, že je zrádcem Říma? Ani Ježíš, který tam stál v důstojném tichu, se mu nezdál být vzorem nebezpečného vůdce. Krom toho nemohl Pilát promarnit tuhle jedinečnou příležitost vyslechnout si Ježíšův příběh z Jeho vlastních úst. Třeba nakonec zvrátí verdikt židovských vůdců a získá si popularitu mezi obyčejnými lidmi…
Pilát tedy promluvil s Ježíšem a očekával, že případ v krátké době vyřídí. Ježíš však zůstával podivně zamlklý. Většina vězňů se nemohla dočkat chvíle, kdy jim bylo dovoleno se na svou obranu před Pilátem horkokrevně bránit nebo prosit o milost a slitování. Ne tak ale Ježíš.
Ten nakonec přece jen odpověděl na otázku, zda je králem. Řekl: „Moje království není z tohoto světa.“ A dodal, že přišel jako král, aby „vydal svědectví pravdě“ (Jan 18:36,37).
„Co je pravda?“ posměšně a cynicky reagoval Pilát (v.38), který sotva věřil v nějakou absolutní pravdu. Avšak dospěl i k závěru, že tvrzení, která Ježíš učinil jako král, byla naprosto nevinná a pro Řím neškodná.
Pilát vyšel tedy ven a řekl Židům, že na Ježíši nenachází žádnou vinu. Obvykle by tím celá záležitost byla u konce. Židovští vůdci se ale postavili na odpor. Neuspokojil by je žádný jiný rozsudek nad Ježíšem, než rozsudek smrti. Museli Piláta nějak přinutit.
Zde Pilát zaváhal. Vnímal v sobě podivný vnitřní konflikt. Neměl žádné konkrétní výčitky proti odsouzení nevinného muže. Přesto se na obranu Ježíše ocitl sám. Davy se nechaly strhnout na jinou stranu, než Pilát očekával. Měl sice moc prohlásit Ježíše za nevinného a osvobodit ho namístě. Ale potřeboval by ho propustit, aniž by to vyvolalo bouřlivou odezvu u Židů.
Pilát zkusil všechny způsoby, na které přišel, jen aby Ježíše osvobodil bez násilných incidentů. Opakoval, že nenašel na Ježíši nic, za co by zasluhoval trest. Ale shromážděný dav, podnícený židovskými vůdci, trval na tom, že je třeba Ježíše odsoudit k smrti a ukřižovat. Pilát se snažil Ježíše nějak zastrašit a přimět, aby promluvil na svou vlastní obranu, a dal mu tím něco, s čím by mohl případ uzavřít. Ale Ježíš stále jen mlčel.
Pak se Pilát dozvěděl, že Ježíš je původem z Galileje. Mistrným tahem Ho tedy převelel do vazby krále Heroda, loutko-vládce nad Galileou, který byl v době svátků také v Jeruzalémě. Herodes však poslal Ježíše obratem zpátky k Pilátovi (což paradoxně vedlo ke vzniku jejich přátelství).
Ten nechal Ježíše veřejně zbičovat a zostudit, aby uspokojil krvežíznivý dav a vyvolal v něm soucit s Ježíšem. Ale nálada v davu se tím jen zhoršovala.
Pilát měl nakonec v rukávu ještě jedno eso: s poukazem na každoroční zvyk propuštění jednoho vězně během svátků Pesach dal lidem na výběr mezi Ježíšem a zatvrzelým vzbouřencem a vrahem jménem Barabáš. Ovšem fanatičtí Židé raději zvolili Barabáše, než aby nechali Ježíše propustit.
Pilát nakonec z politických důvodů ustoupil
Na závěr si už jen Pilát „umyl ruce“ od nevinné krve Ježíše. Ale dav volal, aby Jeho krev padla na ně a na jejich děti. Do poslední chvíle prohlašoval Pilát Ježíše, ačkoliv krutě zmučeného a zostuzeného, za nevinného. Ale nebyl tam nikdo, u koho by našel zastání. A tak potvrdil verdikt. „Stauretheto!“ prohlásil. „Ať je ukřižován!“
Můžeme se s podivem ptát, proč Pilát ustoupil, proč se poddal tlaku Židů. Musíme si však uvědomit, že jeho politické postavení vůči Římu bylo v tuto chvíli nejisté a vratké. Během soudu musel zvažovat své volby a činy s ohledem na vlastní politický prospěch. Ve skutečnosti tak tím, co rozhodlo tuto záležitost a znemožnilo Pilátovi jednat zcela nezávisle a osvobodit Ježíše, byla hrozba Židů, že se odvolají k císaři. „Jestli ho propustíš,“ křičeli, „nejsi císařův přítel!“
Tohle obvinění už mělo zatracující účinek. Pilát totiž nosil zlatý prsten s vyrytým obrazem císaře; tento prsten ho prohlašoval za člena úzkého okruhu císařových přátel. Pilát byl součástí elitního bratrstva vysoce postavených římských úředníků, kteří se těšili císařově přízni. Pokud by Židé apelovali přes Piláta až k císaři, mohli by ho přesvědčit, že Pilát není jeho přítel. Řekli by mu, že Pilát nechal propustit muže, který o sobě prohlašoval, že je králem. Pilát měl nelehkou pozici. V jeho mysli šlo o výběr mezi Ježíšem, nebo jím samotným. A tak se rozhodl.
A co se nakonec stalo s Pilátem? Jeho politická kariéra pokulhávala, až selhala docela. Jeho manželka Klaudia Prokula se údajně stala křesťankou. Zcela jistě však Pilát ještě dlouho a často přemýšlel o onom soudu a popravě – a podle šířících se zpráv i vzkříšení – Ježíše Krista.
Pilát nám zanechává ponaučení
Co myslíte, že by si tento Myslitel myslel o křesťanech a křesťanství dnes? Mohl by vyjádřit překvapení, jak moc mu dokážeme být podobní? Kolikrát si jen i my, křesťané, říkáme: „Vím, že je to špatné, ale… ale v byznysu se tohle dělá, jinak si neškrtneš. … ale jak jinak se mám zabavit? … ale já jsem prostě takovej. … ale nechci ztratit kámoše kvůli své víře. …“ Uvažování, se kterým by se Pilát jistě ztotožnil. Já, nebo Ježíš?
Podobnou volbu měl i sám Kristus. Já, svatý a hoden slávy, anebo oni, hříšníci, zasluhující hanbu? Já, ztělesněná Boží moudrost, „větší než Šalomoun“, anebo oni, bohorovní mudrlanti, kteří odmítají pravé poznání? Já, mocnější než andělé, příroda, nemoci i smrt sama, anebo oni, bezmocní ve své slepotě a nahotě, neschopní se vymanit z otroctví hříchu?
Ježíšova volba však byla jiná, než ta Pilátova a ta, kterou mnohokrát činíme i my dnes. On se rozhodl pro nás. Dal přednost Boží lásce, zachraňující nehodné, před záchranou „vlastní kůže“. Obětoval se za hříchy lidstva, minulé, současné i budoucí. I za hříchy Piláta, za jeho mocenské touhy a sebestředná rozhodnutí. Možná se tento Myslitel později doslechl o údajném vzkříšení Toho, kterého odsoudil. Možná, ale jen možná, i uvěřil. Nevíme.
Můžeme ale děkovat Bohu, že zpráva o Ukřižovaném a Vzkříšeném Kristu se dostala až k nám, k našim uším a našim srdcím. A že jsme jí mocí svatého Ducha uvěřili.
Ježíš si kdysi zvolil nás, navěky. My se nyní k Němu hlásíme, den co den. Amen.