Zpět na stránku

Svatý, ne odtažitý Ježíš

Marek 5:32-34 ... I rozhlížel se (Ježíš), aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“

· nedělní

Milovaní přátelé, kterých se dotkl Kristus –

Už několikrát jsem se přesvědčil, jak mnoho lidí má problém s představou svatosti. Zdá se jim, že být svatý, myšleno bez hříchu, bez špatnosti, bez skvrny ve své minulosti, znamená neznat pořádně nic o lidském životě. Svatý se pro některé rovná blazeovaný, odtržený a vzdálený od běžné, kruté reality každodenního života v tomto světě, který si s člověkem nebere servítky.

broken image

Narazil jsem třeba na citát jednoho indiánského šamana, se kterým se mnoho lidí ztotožňuje. “Nejsem povaleč,“ říká ten šaman, „ale nejsem ani světec. Medicinman by neměl být světec. Měl by zažít a pocítit všechny výšky i pády, beznaděj i radost, magii i realitu, odvahu i strach… Měl by být schopný klesnout tak hluboko jako brouk, ale také vyletět do výšin jako orel. Dokud nezakusil oboje, není dobrým šamanem… Nemůžeš být tak povýšenecký, tak nelidský, abys chtěl být po celou dobu čistý, tvoje duše zabalená jakoby v plastikovém sáčku. Musíš být bůh i ďábel, oboje. Být dobrým šamanem znamená být přesně uprostřed chaosu, ne vyhýbat se chaosu. Znamená to zažívat život ve všech jeho fázích. Znamená to nebát se čas od času něco zbabrat a být za hlupáka. I to je posvátné.” (Z knihy „Moudrost pokojného bojovníka Světla“.)

V tom citátu, jak jste si asi všimli, jsou provázané dvě věci: schopnost chápat těžkosti života je tu spojena s nutností hřešit, nebýt čistý, zašpinit se někdy hříchem. Člověk, zejména chce-li být šamanem, musí prý být napůl ďábel, aby mohl být lidem blíž a chápat je a pomoci jim, když je sužuje ďábel. Je tomu ale opravdu tak? Je skutečně třeba, aby lékař léčící pacienta s rakovinou, také někdy sám bojoval s rakovinou? Je třeba, aby plavčík, který chce pomoci tonoucímu, se také někdy sám topil? Je třeba, aby záchranář z horské služby také někdy visel bezvládně na laně pod útesem, který nezdolal?

broken image

My křesťané věříme v našeho Božího „šamana“, lékaře lidstva, Ježíše Krista. A věříme, že věděl mnoho o hříchu, o bezbožnosti, o sebestřednosti, neboť to vše měl během svého pozemského života stále kolem sebe. Věříme také, že Ježíš byl pokoušen, a to víc než kdo jiný. Protože plnou a maximální sílu pokušení poznáte teprve tehdy, když pokušení vytrvale vzdorujete. Tak jako sílu armády protivníka nepoznáte, když se jí hned vzdáte, ale když jí stále úspěšně odoláváte. Pak teprve na vás postupně vytasí veškerý svůj zbrojní arzenál.

broken image

Pán Ježíš zažil pokušení a chápe, jaké to je být pokoušen – k sebestřednosti, k sebeprosazování a k sebeuspokojování. Přesto Ježíš nikdy nezhřešil, je svatý nejen jako Boží Syn, ale zůstal svatý i jaký lidský syn. Svatý, tedy oddělený (zasvěcený) plně Bohu a vztahu důvěry a lásky k Němu. Svatý, tedy oddělený od hříchu a všeho, co nepochází od Boha. Oddělený od hříchu, ne však oddělený od hříšníků! A to je klíčové poznání:

Ježíš je oddělený od hříchu, ne však od hříšníků. Stejně tak Ježíš odděluje lidi od hříchu, ne od hříšníků.

Ježíš je oddělený od hříchu, ne však od hříšníků!

Kristus nebyl žádným „blazeovaným světcem“, jak bývá vyobrazen na starobylých obrazech. Nebyl „obílenou stěnou“ bez emocí, nebyl povýšenecky vzdálený každodennímu crkotu života. Je to vidět také na Jeho setkáních s obyčejnými i vzdělanými lidmi. Ta setkání, zaznamenaná v evangeliích, nebyla pro Ježíše příležitostí vést jakési abstraktní, učené přednášky či debaty. Ani když se setkal s „akademiky“ své doby, např. s farizejem Nikodémem (Jan 3:1f), vždy Mu šlo o osobní situaci a životní priority daného člověka, na které pak reagoval, které odkrýval, které rozbíjel, když byly mylné a škodlivé (vzpomeňte na zaslepenost bohatého mladíka, Mk 10:17f), nebo naopak je chválil, když byly bohulibé a přínosné (vzpomeňte na obětavou víru chudé vdovy, Mk 12:41f, nebo vytrvalou víru pohanské matky s posedlou dcerou, Mt 15:22f).

broken image

Ježíš zkrátka naplňoval ve svém životě, co bylo pověděno a napsáno o živém Bohu, Hospodinu. Skutečně platilo, co Ježíš o sobě a o Otci říkal: „Kdo vidí mne, vidí Toho, který mě poslal. … Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 12:45, 14:9) A o Hospodinu je několikrát psáno, že je nablízku všem srdcím zkroušeným hříchem a trápením. Např. žalm 34, verš 19 říká: „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán.“ Přesně to dělal Ježíš. Byl oddělen od hříchu, ale ne od hříšníků.

broken image

Dnes jsme si četli o ženě, která měla dlouhodobé trápení s krvácením (Mk 5:25f). Žádná léčba na základě tehdejších lékařských poznatků jí nepomohla. Její stav se zhoršoval. Když se ale dozvěděla, že kolem jde Ježíš, prodrala se zástupem, který Ho obklopoval, a zezadu se letmo dotkla Jeho šatu – s vírou a nadějí, že i to jí pomůže od její nemoci. A opravdu to zabralo. Proč se ale na Ježíše neobrátila přímo s prosbou o pomoc? Proč se k Němu jen přikradla a chtěla se dotknout jen Jeho pláště? Bylo to proto, že jako žena v době krvácení byla považována za nečistou a znečišťující každého, kdo by se jí dotkl ((Lev 15:19,25)). Měla proto obavu, že ji Ježíš odmítne v jejím stavu – On, čistý, se přece nebude dotýkat nečistých.

broken image

Ježíš poznal, že někomu pomohl, že „z Něho vyšla síla“, síla života přemáhající prokletí nemoci a smrti. Jeho reakce ale nebyla tou, kterou by reagovali „blazeovaní svatí“ Jeho doby. Otočil se a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ A rozhlížel se, aby našel tu ženu, která to učinila. Chtěl, aby se k Němu přiznala přede všemi a svědčila o tom, jak jí bylo pomoženo. „Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla Mu k nohám a pověděla celou pravdu. A On jí řekl: ,Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!‘“

Stejně jako zbavil Pán Ježíš onu ženu jejího trápení, zbavuje nás našeho hříchu. Očišťuje nás při křtu, obnovuje nás svým slovem útěchy, odpouští nám naše selhání, odděluje nás od hříchu – činí nás svatými v Božích očích! Avšak neodděluje nás – zatím! – od hříšníků v tomto světě. Chce, abychom se jako On vyhýbali hříchu, ale nevyhýbali se hříšníkům, ať už těm zkroušeným a zdeptaným, nebo těm bohorovným a soběstačným. Ježíš z nás nedělá „blazeované světce“, ale činí z nás světlo, které se nedává pod nádobu, ale na svícen, neboť má sloužit všem v domě. (Mt 5:15)

broken image

Možná se to zdá na první pohled zvláštní, ale jediný, s kým se nemáme stýkat, je falešný bratr či sestra v Kristu – ten, který podle svých slov vydal svůj život Kristu, ale přitom dál zvesela praktikuje hřích a otevřeně žije ve stavu vzpoury proti Božímu řádu. Zde je totiž nebezpečí pro ostatní v tom, že takový „kvas“ může postupně „prokvasit celé těsto“. Proto apoštol Pavel píše křesťanům v Korintu, kteří mezi sebou tolerovali svého bez rozpaků smilnícího bratra: „Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci. Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu!“ (1. Kor 5:9-13)

broken image

Je povzbudivé číst poté v dalším listu apoštola do téhož sboru o tom, že onen člověk se díky „vyobcování“ z komunity zarazil, přehodnotil svůj postoj ke hříchu, odvrátil se od něho v pokání a navrátil se do náruče Ježíše. Křesťané ve sboru ho měli opět přijmout mezi sebe zcela a bez výčitek. Pavel jim píše: „Stačí už to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás. Proto je nyní spíše třeba, abyste mu odpustili a potěšili ho, aby se takový člověk pod přívalem zármutku nezhroutil. Naléhavě vás prosím, abyste mu dokázali svou lásku.“ (2. Kor 2:6-8)

Tento příklad opět dokazuje, že hřích je závažná věc. Není to něco „přirozeného“ a „lidského“, co musíme pěstovat, abychom „rozuměli lidem a životu“. Protože hřích ten skutečný život a to skutečné lidství – jak je Bůh zamýšlel – ničí a devalvuje. Nemusíme být napůl ďábly, abychom ďábelské praktiky prokoukli a přemohli. Potřebujeme naopak někoho svatého: zdravého lékaře; plavčíka, co umí plavat; záchranáře, který nikdy nespadne z útesu. A toho nám Bůh dal: svého Syna Ježíše, abychom v Něm měli věčnou záchranu, nový život i milujícího Pána. Ježíš jediný byl oddělený od hříchu, ale ne od hříšníků. Vždyť za ně – za mě a za vás – se přišel obětovat. Víra v Něho zachraňuje. Jeho láska osvobozuje. Dejte to lidem kolem sebe vědět a zakusit. Amen.

broken image

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU