Suché kosti, slyšte a oživněte!

Dobré ráno, Božím dechem oživený Boží lide!

Protože dnešní SZ text možná někomu naháněl hrůzu, začnu trochu odlehčeně – totiž vtipem. V jednom muzeu ukáže průvodce skupině návštěvníků hromádku kostí a povídá: „Toto jsou zaručeně pravé kosti Krištofa Kolumba.“ Ze skupiny se však ozve hlas: „To snad ne! Vždyť jsou nějaké malé!“ „Ano,“ odpoví na to průvodce, „tyhle jsou totiž z doby, kdy byl ještě chlapec.“

Samozřejmě, jak všichni dobře víme, od dětství až do dospělosti rostou kosti uvnitř těla a spolu s tělem. Člověk nemůže žít úplně bez kostí a naopak, najdeme-li lidskou kostru, je jasné, že dotyčný je po smrti. Oživlé kostry se možná někomu objevují ve snech, ale takové noční můry bych nikomu nepřál. Tak trochu děsivé bylo i vidění, které měl svého času prorok Ezechiel. Na základě tohoto vidění poznává Ezechiel a stejně tak i my dnes, že jenom

ŽIVÝ BŮH OŽIVUJE!

Oživuje naši naději i nás samé.

Prorok Ezechiel žil zhruba šest století před Kristem. To nebyla snadná doba s ohledem na rostoucí rozpínavost babylónské říše, která napadla i malé Judské království. Roku 597 př. Kr. se Ezechiel stal jedním z prvních judských přesídlenců, vystěhovalců, kteří byli odvlečeni do babylonského vyhnanství. Tito exulanti byli odvlékáni do Babylónu po skupinkách v průběhu několika let a utěšovali se tím, že v cizině budou jistě jen krátce a že se brzy vrátí domů. Ale Ezechiel jim od Boha přinesl neradostnou zvěst: blížila se naopak totální porážka judského národa, pád města Jeruzaléma a zničení Božího chrámu v něm. To všechno bylo podle proroka Božím soudem a trestem za neposlušnost, vzdorovitost, modlářství, odpadlictví a zatvrzelost Božího vyvoleného lidu Staré smlouvy. Snad se alespoň potom Boží lidé vzpamatují a navrátí se v pokání ke svému Bohu…

O 11 let později, roku 586 př. Kr., se chmurná předpověď naplnila. Pro vyhnance v Babylónu to znamenalo, že je konec jejich nadějí na návrat. Všechno se jim zhroutilo. Mnozí pak s pláčem sedávali u břehů babylonských řek a vzpomínali na své poutě do svatého města. „U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón,“ jak píše pisatel žalmu 137. Časem se většina z nich v babylonských krajinách zabydlela, stavěli si domy, začali obchodovat a usadili se natrvalo. Společným jmenovatelem všem vyhnancům však bylo, že ztratili jakékoli vyhlídky na návrat do vlasti, na obnovení své národní identity, na znovuzavedení bohoslužeb, obětí a svátků. Hospodin byl najednou pro ně nekonečně daleko. Říkali si, jak píše Ezechiel, „naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni (dosl. odříznuti/odseknuti).“ (v.11) Zdálo se jim, že buďto jsou ti cizí bohové, které vzývali Babylóňané, mocnější a silnější než Hospodin, anebo je jejich Bůh opustil, přestal je chránit, „hodil je přes palubu“.

Možná se tak nějak podobně cítí v současnosti věřící z Ukrajiny, kteří uprchli před válkou do okolních zemí. Mají stále naději, že se jednoho dne vrátí do své pozemské vlasti? A bude vůbec kam se vracet? Někteří se rovnou zabydlují v cizině, protože „zanikla jejich naděje“, že se dožijí možného budoucího návratu.

Dost možná se podobně beznadějně cítí i lidé v západní Evropě v této době zdražování energií a potravin. Nejsou sice ve vyhnanství, ale to, co bylo dříve, už není, a jistoty, se kterými počítali, vzaly za své. Pohasla jejich naděje, že se situace zase zlepší? Že budou mít čím v zimě topit? Možná si také připadají ztraceni, a je-li nějaký Bůh, nejspíš je teď nechal na holičkách…

Ale není to tak! Hospodin nikoho neopustil ani „nehodil přes palubu“. Nebylo tomu tak ani v případě judských přesídlenců. Bůh povolal Ezechiela k dalšímu úkolu: aby jeho ústy vlil novou naději svému, v cizině chřadnoucímu lidu.

Z toho důvodu Bůh Ezechielovi ukázal několik dechberoucích vidění. V jednom z nich postavil Ezechiela doprostřed pláně, poseté mnoha vyschlými kostmi. Brrr. Vypadalo to jako bitevní pole plné už dávno zabitých bojovníků. Byl to také obraz nejhoršího neštěstí a prokletí, jelikož mrtví tehdy měli být pohřbeni ke svým otcům. Ale tihle nebyli. A Bůh se Ezechiela zeptal: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Nikde v přírodě nevidíme, že by kosti ožívaly, a tak bychom měli sklon odpovědět na takovou otázku, „Jasně, že ne, to není možné. Suché kosti – to je konec.“ To byl obraz z lidského pohledu naprosto beznadějné situace.

Ale Ezechiel věřil v Boha, který je Všemohoucí a který dal kdysi povstat tomuto světu z ničeho, a tak jenom vyznal svou víru slovy: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ (v.3) Bůh pak přikázal Ezechielovi, aby nad těmi kostmi prorokoval, tedy pronášel Boží slova, která mu Bůh k tomu dá: „Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!“ (v.4) A stalo se něco úžasného. Suché kosti se začaly s hlukotem přibližovat jedna k druhé, spojovaly se spolu v kostry, pokrývaly se šlachami a masem, celé se obalovaly kůží. A nakonec Ezechiel promluvil Boží slovo k dechu života, a tak do bezduchých těl vešel duch/dech a ta těla ožila. „Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.“ (v.10)

Co jen chtěl Bůh tímto viděním Ezechielovi a svému zoufajícímu si lidu vlastně sdělit? Bůh řekl Ezechielovi: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. … řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, … vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal.“ (11-14) Ezechiel měl tímto viděním povzbudit Boží lid, aby ani v této situaci nepřestával doufat v Boží zaslíbení a spoléhat na svého zachraňujícího Boha.

Jejich situace se sice opravdu zdála mrtvá a zoufalá, ale Bůh je ten, kdo to dokáže změnit! On znovu shromáždí svůj lid. On způsobí nové stvoření. On dá novou budoucnost. Lidé si říkali, „naše kosti uschly,“ ale Bůh ukazuje, že on je znovu postaví na nohy. Oni si říkali, „zanikla naše naděje,“ ale Bůh toužil svým slibem jejich naději znovu zažehnout a rozpálit. Lidé v zajetí si říkali, „jsme ztraceni, odseknuti,“ ale Bůh je ten, který nalézá ztracené a znovu naroubovává odseknuté. Toto poselství měl Ezechiel vzít a předat umrlému, zoufajícímu si Božímu lidu, aby znovu poznal, že jejich Bůh je Hospodin, živý a životodárný, Všemohoucí a Vysvobozující Bůh.

Po 70 letech se judští zajatci mohli skutečně vrátit zpět do své země. V Jeruzalémě vybudovali druhý chrám. Znovu tam začali oslavovat svého Boha a očekávali příchod Božího Mesiáše, Zachránce z daleko hroznějšího vyhnanství a zajetí – totiž zajetí hříchu.

A ten o několik stovek let později skutečně přišel – v Ježíši Kristu. Přišel kvůli nim, Židům. Ale přišel i kvůli nám. Neboť, obrazně řečeno, i my jsme byli podobní těm poraženým „bojovníkům s hříchem“, jejichž vyschlé kosti ležely na pláni v Ezechielově vidění. Než jsme poznali Pána Ježíše a uvěřili v Něho, byli jsme také duchovně mrtví, lidé bez naděje na věčný život, ztraceni v temnotě satanových lží, světského klamu a vlastního hříchu, odseknuti od stromu života.

Ale Bůh poslal a stále posílá hlasatele svého Slova a ti nám přinesli Boží zvěst: Beránek Boží se za nás obětoval a byl slavně vzkříšen, abychom i my žili navěky a vládli spolu s Ním nad silami temna. Tímto slovem, evangeliem o Kristu, nás Bůh oživil, vdechl nám duchovní život, vložil do nás svého svatého Ducha, nalezl nás a dal nám naději. Tak jsme i my vírou poznali, že On je Hospodin, živý Bůh, který vyhlašuje i koná. My jsme Ho neznali, ale On nás znal a vytrhl nás ze spárů věčné smrti a povolal nás za svůj svatý lid. Nyní Ho už známe a dál Ho poznáváme. Blaze nám, neboť nás čeká nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí dědictví v nebesích jako součást Jeho svatého lidu (1 Petrův 1:4, Efezským 1:18).

Přesto se znovu a znovu stává, že my sami nebo naši sourozenci v Kristu nebo i celý křesťanský sbor ztratíme naději a výhled do budoucna; ztratíme smysl svého poslání v tomto světě – ať už toho osobního nebo společného. Někdy slábne naše víra, pohasíná naše naděje, chladne naše láska. Připadáme si – jako jednotlivci nebo jako sbor – jako suché kosti, které patří do hrobu… Pak potřebujeme opět naslouchat Božímu oživujícímu slovu. Bůh je tím, kdo dává nový začátek tam, kde se zdá, že už není zhola nic. Živý Bůh oživuje nás i naše naděje!

„Kdo v Boha doufá, k Bohu lne, ten navěky se nepohne!“ (píseň 554, sloka 7) Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU