Milí přátelé, Bohem reformovaní –
Dnes je neděle, kdy si připomínáme reformaci středověké církve. Slovo reforma/ce znamená náprava, obnova, přetvoření, změna. Nejprve bych se vás zeptal, zda už jste se vy někdy pokoušeli o nějakou reformu, o nějakou změnu, nápravu? Ve městě nebo v ulici, kde žijete? V zaměstnání, kde pracujete? V rodině? Ve vlastním životě?
Jistě mi dáte za pravdu, že změna, reforma něčeho zažitého a nějak fungujícího, je často náročná, zdlouhavá, složitá, mnohdy neprůchodná až nemožná. I když třeba nutná…
Když chceme něco změnit, reformovat, je dobré si položit 3 důležité otázky:
Jak rychle změny zavést – náhle, nebo pozvolna?
Kam až se změnami zajít – co všechno změnit a co ponechat?
Kdo změny povede – kdo je bude řídit a ponese za ně zodpovědnost?
To jsou závažné otázky, kterým je dobré se věnovat v každém případě, kdy chceme něco – ve svém životě, ve své rodině, ve své práci, ve svém okolí – změnit.
Jak rychle, v jakém rozsahu a kdo je bude řídit?
Stejné otázky si museli klást i reformátoři církve před 500 lety. Toužili – jako mnozí před nimi – po změně, protože tehdejší stav římsko-katolické církve byl neúnosný. Nikdo z reformátorů původně nechtěl štěpit církev nebo založit nové církve. Chtěli jen nápravu, změnu té existující. Když ale ti, kteří třímali její otěže, nebyli ochotni vzdát se svého vlivu, svého postavení, svého přesvědčení, bylo nevyhnutelné, že vzniknou nové křesťanské sbory neuznávající pravomoc papeže a biskupů.
Reformátoři se tedy museli věnovat otázce, jak rychle reformy uvést do života. Měla být reformace postupná, nebo mělo jít spíše o revoluci? Někteří reformátoři, např. prof. Andreas Karlsdadt, chtěli změny zavést hned a bez otálení. Byli v tomto směru radikální. Ze dne na den a bez velkého vysvětlování přestali nosit kněžská roucha, zavedli přijímání pod obojím způsobem (s tím, že kdo odmítl kalich s vínem, hřešil), rozbili a odstranili oltáře, kříže, obrazy, sochy a vitráže v kostelech, zrušili zpovědi atd. Martin Luther a jiní byli naopak pro pozvolné zavádění změn, doprovázené jejich vysvětlováním. Domnívali se, že radikalismus nahrává jen těm silným a otrlým, ale nebere ohled na citlivost a chápavost obyčejných lidí.
Připomíná mi to slova apoštola Pavla ohledně svobody od dietních předpisů předepsaných ve Staré smlouvě. Pavel nabádal ty, kteří pevně svírali tuto svou svobodu, byli silní ve víře, rychle se přizpůsobili novému pořádku, aby brali ohled na ty, kteří měli tyto předpisy takříkajíc „pod kůží“ a nemohli se jich jen tak zříct bez výčitek. Pavel napsal: „Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, za nějž Kristus umřel!“ (Řím 14:14-15)
Podobně se Luther obával toho, že ti citlivější, vnímavější a pomalu chápavější křesťané by byli rychlou změnou zmateni, pohoršeni a dost možná by jednali proti své víře. Luther a jiní věděli, že pozvolna zaváděné změny a reformy budou lépe a snadněji přijaty všemi, kterých se týkají.
Druhá otázka, které také museli reformátoři čelit, byla otázka, kam až s reformami zajít, co všechno změnit a co ponechat? Na jedné straně byli opět ti radikální, kteří prosazovali začít z gruntu, zbavit se všeho s nálepkou „katolické“ a vrátit se k tomu, jak to podle nich bylo na začátku, kdy křesťanská církev vznikala. Jak to ale bývá u revolucí, je snadné je rozpoutat, ale mnohem těžší je zastavit. A tak někteří tito radikálové začali hlásat i nebiblické nauky, např. že už není potřeba Písma, neboť každý křesťan dostává přímé zjevení od Boha, nebo že křest miminek není k ničemu, protože mnoho takto pokřtěných vedlo špatné a bezbožné životy. Byly to právě radikální názory a nepochopení podstaty reformace (šlo o nápravu stavu církve, ne stavu světa), které přispěly nakonec i k vlně povstání proti šlechtě a německé selské válce, která však byla krutě a krvavě potlačena.
Luther a mnozí další byli umírněnější. Brali ohled na to, co bylo pro křesťany přínosné, co je povzbuzovalo ve víře, a pokud to nebylo v rozporu s Písmem, rozhodli se to zachovat. Neboli, co bylo podle Bible řekněme „neutrální“, věcí křesťanské svobody, to mohlo zůstat tak, aby to dál sloužilo křesťanům v jejich době, v jejich kultuře. Podstatné byly pro ně změny, které vedly ke zlepšení porozumění Písmu a křesťanské věrouky. Proto také Martin Luther sepsal svůj Malý katechismus jako shrnutí základního biblického učení.
I dnes pro nás platí, když chceme nějaké změny v církvi, otázka, jak dalece chceme jít. Mají to být změny v obsahu, nebo ve formě? Pamatujte si užitečnou poučku: Nepřizpůsobujme obsah evangelia našemu okolí, naší době a kultuře, ale přizpůsobujme formu jeho sdělení tak, aby okolí v naší době a kultuře a lépe chápalo. Pokud forma brání předávání obsahu, je tu něco špatně a zasluhuje to reformu.
Třetí otázka, která vyvolávala mezi reformátory neshody, byla, kdo změny a reformy povede. Kdo je bude řídit a koordinovat? Kdo za ně ponese zodpovědnost? Má to být sám lid – prostý a nevzdělaný? Nebo to má být někdo z reformátorů, z teologů? Nebo to mají být světští vládci, kteří mají změny nařídit z pozice světské moci? Luther sám věřil spíše v „moc slova“. Proto bez přestání psal výzvy a letáky, kázal proti zneužívání křesťanské svobody, překládal knihy Bible do jazyka lidu, později skládal písně na motivy lidových melodií, spolu s dalšími dal základy novému systému vzdělávání. I když byl mnohými považován za vůdce reforem, řekl bych, že on sám věřil, že Písmo a Duch svatý bude řídit změny, ke kterým docházelo mezi lidmi i vládci.
Což nás přivádí na závěr k tomu nejpodstatnějšímu z dnešního kázání. Totiž ke skutečnosti, že ta nejdůležitější reforma je reforma svého já. K té vyzýval i Pán Ježíš v našem dnešním textu: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání (měňte myšlení) a věřte evangeliu.“ Zkusme si i v tomto případě „změny myšlení“ odpovědět na ty tři otázky z úvodu:
Jak rychle, v jakém rozsahu, kdo je vede?
První věc, které si všimneme, je přítomný čas obou imperativů, který znamená opakovaný či dlouhodobý děj. Měňte myšlení (ne „změňte“, jednou a dost), neustále své myšlení podřizujte Božímu kralování, obracejte ho k Bohu, od sebe na Něho se zaměřte. A věřte (nikoli „uvěřte“) evangeliu o smíření a o všech darech, které máme v Kristu k dispozici. Z Lutherových 95 tezí proti moci odpustků je asi nejznámější ta první, která říká: Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání“, chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.
V jakém rozsahu měnit myšlení? Bůh se nespokojí s ničím menším než s úplností, dokonalostí („Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ - Mt 5:48). Není oblasti života, není chvíle v životě, které bychom neměli věnovat Bohu, aby ji očistil, vykoupil a použil pro sebe.
On je také tím, kdo ty změny v nás vede, kdo je řídí a kdo je jednoho dne, při vzkříšení a oslavení našeho těla, také dokoná a završí. Jemu buď sláva navěky! Soli Deo Gloria! Amen.