Zpět na stránku

Pravidla bez vztahu? (1)

Žalmy 145:15-16 ... Oči všech s nadějí vzhlížejí k Tobě a Ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije.

· nedělní

Přátelé – žijící s Bohem z Jeho milosti –

V jedné knize o výchově píše autor o tom, jak správně kárat své děti. Doporučuje nahradit styl kárání: „Ty jsi neudělal, co jsi měl, co jsem ti řekl, abys udělal!“ jiným stylem, vyjádřeným například slovy: „Moc mě mrzí, že jsi neudělal, co jsi měl, co jsem ti řekl. Jsem zklamán.“ Chvíli jsem přemýšlel o tom, v čem je ten druhý styl kárání lepší. Přece dítě dostalo jasné pokyny a ty nesplnilo. Proč do toho plést, jaké pocity z toho rodič má? Na tom přece nesejde! Nebo ano?

Uvědomil jsem si, že v tom prvním případě se dítěti zdůrazňuje právě a jen porušení pravidel, kdežto ten druhý přístup se snaží od neosobních pravidel převést ono narušení ke vztahům dítěte a jeho rodiče. Tento vztah byl neposlušností dítěte „pokažen“, a tak se rodič cítí zklamán a rozčarován. Jako by se tímto stylem dítě učilo, že vztahy v pozadí pravidel jsou to v životě důležitější, než pravidla sama o sobě.

Pamatuji si, že něco podobného stálo i v jedné příručce pro manžele. Nespokojenost, zklamání mezi manžely se prý nemá vyjadřovat jen jako výkřik typu: „To mi nemůžeš taky někdy pomoct s úklidem!“, ale spíše ho nahradit odkazem na osobní újmu, např. slovy „Je mi líto, miláčku, že si ani nevšimneš, když tu padám na pusu“. Chlap, v tomto případě, neporušil nějaká nepsaná „pravidla manželství“, ale spíše svou pohodlností, lhostejností nebo leností poškozuje jejich manželské soužití. A i kdyby si někteří manželé stanovili pravidla, kdo dělá co apod., pořád ta pravidla mají sloužit jejich vztahu a nejsou mu nadřazena. To znamená, že někdy je třeba konat i mimo ně a proti nim.

Podobné je to se všemi lidskými pravidly a předpisy. Třeba v dopravě nebo na pracovišti. Všude jsou, alespoň v první fázi a v původním smyslu, nastavena pro bezpečí lidí a vzájemných vztahů mezi řidiči či spolupracovníky. Ta pravidla vznikají (nebo by měla) právě s ohledem na vztahy, takže bez spojitosti se vztahy se pravidla stávají jen „mrtvými literami zákona“.

Pravidla pro lidi, nebo naopak?

Taková tendence se objevuje v každém byrokratickém zřízení, kde „předpis je víc než člověk“. Ale obecně máme, zejména my lidé v západní kultuře a společnosti, sklon klást větší důraz na pravidla než na vztahy. Máme raději pravidla, která platí pro všechny stejně, bez výjimek, bez ohledu na konkrétní situaci člověka. Četl jsem, že lidé ve východních kulturách upřednostňují vazby mezi lidmi a pravidla jsou ochotnější „ohýbat“ a přizpůsobovat podle daného kontextu.

Příkladem je třeba americký misionář, který přiletěl se svou ženou vyučovat do Indonésie. Bylo jim přiděleno místní děvče, aby jim sloužilo v domácnosti. Stanovili si s pravidla, odkdy dokdy bude dívka v domě uklízet a kolik za to dostane peněz. Misionář se později podivoval nad tím, když při nějaké nehodě v kuchyni děvče zcela automaticky přišlo pomoci s úklidem, mimo svou pracovní dobu. Vazba k lidem, kterým sloužila, byla pro ni prvořadá.

A opačně, když ta dívka jednou onemocněla, poslali místní k misionářům žádost o zaplacení léků; očekávali, že když je „jejich“ služebná nemocná, že jí uhradí náklady i mimo dohodnutá pravidla o financích. Vztahy tam zkrátka převažovaly v důležitosti nad pravidly a smlouvami.

Možná nás nepřekvapí, že biblický pohled na věc je blíže tomuto smýšlení lidí ve východních kulturách. Lidské vztahy dávají vzniknout lidským pravidlům; proto nejsou pravidla nadřazena, ale jsou vždy v pozadí, a někdy proto musí být pravidla upozaděna.

To platí řekněme „ve světě lidí“. Ale je bezpochyby hodné povšimnutí, že podobné je to také s pravidly, řády a zákony, které stanovuje Bůh. Také tyto jsou dány, určeny a vedeny Božím vztahem k Jeho stvoření, včetně lidí. A Bůh také proto svá pravidla „ohýbá“, vyžaduje-li to konkrétní vztah, který má Bůh na srdci.

Boží vztah k přírodě

Podívejme se dnes na VZTAH BOHA K PŘÍRODĚ (na VZTAH BOHA K LIDEM se zaměříme příště). Začneme pohledem do historie. V 17. a 18. století nastala v Evropě doba osvícenství, která přinesla převrat v mnoha oblastech. Byla to mj. doba velkých objevů na poli přírodních věd. Vědci odhalovali pravidla a zákony přírody a vesmíru. Došlo však k tomu, že Bůh sice nebyl těmito objevy zcela zavržen a vyloučen, ale Jeho pole působnosti se jako by umenšilo. Přírodní jevy se začaly dělit na přirozené, které se dějí podle jednou (třebaže Bohem) daných pravidel, a nadpřirozené, které se dějí z jakési Boží „rozmařilé“ vůle.

Toto chybné dělení jevů na přirozené (tj. vysvětlitelné) a nadpřirozené (dosud nevysvětlitelné) mělo jeden neblahý následek: s rostoucím lidským poznáním zákonitostí přírody se „území nadpřirozena“ zmenšovalo a Bůh byl omezován na „Boha prázdných míst“, Boha děr (myšleno děr v lidském poznání). Začalo se všeobecně přijímat, že pouze to, čemu nerozumíme, je dílo Boží – jako kdyby to, čemu rozumíme, co chápeme, jak funguje, už více Božím dílem nebylo. Zákony a pravidla přírody byly mylně odděleny od Božího vztahu s přírodou a Jeho vlivu na ni.

Jako příklad si vezměme takový blesk. Býval zprvu chápán jako Boží zásah, zvláště jako projev Jeho hněvu. Odtud pramenil i popletený odpor tehdejší církve proti Franklinovu bleskosvodu (jako by ten bral Bohu nástroj trestu; přitom před deštěm, který je také Božím dílem, se klidně skrývali pod střechou). Když potom lidé pochopili fyziku blesků, Boha tím nesmyslně vyloučili. Výsledkem tohoto procesu je dnes rozšířený naturalismus: přesvědčení, že všecko, co se děje, na všech úrovních bytí, nakonec vysvětlíme přirozeně (podle jasných pravidel a zákonitostí), a tak už nebude potřeba „představa Boha“, protože nebude žádné nepoznané „nadpřirozeno“.

Boží vztah v pozadí pravidel přírody

Jenže to celé je velké nedorozumění. Chybný důsledek chybných předpokladů. Pisatelé Bible přinášejí naprosto odlišný pohled na Boha! Bůh je Ten, který se stále stará o své stvoření, má s ním vztah a ten udržuje: ať už pravidelně, podle „objevitelných“ zákonů, nebo nepravidelně, pro nás náhodně. Žalmista například píše: „Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních. Přivádí mlhu od končin země, déšť provází blesky, ze svých zásobnic vyvádí vítr.“ (Žalm 135:6-7) Můžete říct, že jde jen o obrazný jazyk. Ale co zobrazuje? Přece aktivní vztah, péči, autorství a zapojení Boha i do těch každodenních přírodních jevů.

Prorok Izajáš napsal: „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno? Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.“ (Izajáš 40:26) Keplerovy zákony nezbavily Boha Jeho aktivitního zapojení do dění ve vesmíru. Fakt, že Bůh je v pozadí i přirozených úkazů v přírodě, potvrzuje sám Ježíš, když říká: „…on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Matouš 5:45)

Bůh ale není činný jen v oblasti neživé přírody. I chování živočichů, jakkoli je zakomponováno v jejich genech, má Bůh ve své péči. Ve své řeči k Jóbovi se ho Bůh lakonicky ptá: „Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy? … Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí? … Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou?“ (Jób 38:41, 39:1, 39:19)

Bůh není hodinář, který „nařídil svět“ a odešel. Jak řekl Ježíš: „Můj Otec pracuje bez přestání.“ (Jan 5:17a) Jeho „pracovní vztah“ k přírodě dal povstat i přírodním pravidlům a zákonům, ale nebyl jimi nahrazen.

I my, křesťané (zejména na Západě), někdy mylně připisujeme Bohu pouze „zázraky“, o nichž říkáme, že „Bůh vstoupil do přirozeného řádu věcí“. Třeba když Ježíš nasytil zástupy několika chleby a rybami. Přitom však Bůh koná a vstupuje neustále, i do dějů pro nás „přirozených“: jako je rozmnožování života rostlin i živočichů, koloběh vody v přírodě, příliv a odliv, období setí a sklízení, koloběh živin v podobě potravy a hnojiva pro růst další potravy, atd. Bůh působí, že Slunce svítí a hvězdy se pohybují po svých drahách. Bůh působí, že stromy nesou ovoce ve svůj čas a podle svého druhu. Bůh působí, že se živočichům hojí rány. Bůh působí, že fungují léky. Bůh působí, že „svět ještě funguje“.

Je to proto, že Bůh má vztah s přírodou a tento vztah je v pozadí zákonů a pravidel v přírodě, které můžeme pozorovat a objevovat. Jakoby Bůh spolu s přírodou tančí, přitom On je ten, kdo vede partnerku. I v tanci je řada kroků dána, ale mnohé figury přicházejí teprve s Boží improvizací.

Pro nás to vše mj. znamená, že Bohu můžeme být vděčni a chválit Ho nejen za zázraky, ale i za „přirozené“ věci. Za déšť, za hvězdy nad hlavou, za jídlo, za lidský rozum, za určitou s-rozum-itelnost vesmíru. I my k Bohu s nadějí vzhlížejme, aby nás v pravý čas nasytil: jak chlebem, tak svým slovem; jak údivem nad Jeho mocí, tak obdivem nad Jeho milostí v Ježíši Kristu. Amen.

Nad dary Tvé skvělé, Ty Svrchovaný,

ctím lásku Tvou, z které jsou darovány.

- píseň z EZ č. 179

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

Všechny příspěvky
×

Téměř hotovo...

Právě jsme vám poslali e-mail. Prosím, klikněte na odkaz v e-mailu a potvrďte odběr!

OK