Drazí přátelé v Kristu, našem žijícím a oživujícím Zachránci,
Čas od času se člověk dozví ze zpráv o tom, že se ztratí nějaké malé dítě. Jde ze školy, ale domů už nedojde. Těžko si dokážeme představit, pokud jsme to sami nezažili, čím si v takových chvílích procházejí rodiče. Jejich dítě se k nim možná už nikdy nevrátí. Bolest ze ztráty vlastního dítěte je jednou z nejtrýznivějších bolestí, které v tomto světě může člověk poznat. Málokterý rodič by NEBYL ochoten za život svého malého potomka obětovat ten vlastní. Dali bychom všechno, cokoli, co máme, jen abychom své milované dítě viděli zase živé a zdravé.
Proto také dobře chápeme chování onoho královského úředníka z města Kafarnaum, o kterém byla řeč v dnešním úryvku z Janova evangelia. Vydal se za Ježíšem do nedalekého města Kána. Přišel ale k Němu ne jako vysoce postavený královský služebník, ale jako otec – jako otec dítěte, které doma umírá. V této situaci nebylo jeho vysoké postavení, pravomoc a vliv nic platné. Někdy se sice stane, že nějaká mocenská pozice člověka oslepí natolik, že otupí jeho rodičovské instinkty. To ale nebyl případ tohoto úředníka. Byl především milujícím otcem. Proto byl nyní také zoufalým otcem. Vydal se na cestu, aby přivedl pomoc, o které doufal, že něco zmůže. O Ježíši už jistě slyšel – možná slyšel o tom, jak právě v Káně kdysi proměnil vodu ve víno (2:11); možná slyšel o dalších znameních, která Ježíš činil v Jeruzalémě (2:23). Ta znamení ukazovala, že Ježíš není jen obyčejným, běžným tesařem z Nazaretu. Že je něčím víc. A že dokáže pomoci...
A tak tenhle královský úředník přišel a prosil Ježíše, aby s ním šel do Kafarnaum, za jeho synem, a uzdravil ho. „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ Slyšíte v té větě tu naléhavost? „Pane, pojď!“ Tu otcovskou lásku? „Mé dítě umírá!“ Ježíš byl v té chvíli jeho jedinou, možná poslední nadějí. Všimněte si ale, jak Ježíš zpočátku reaguje. Poznamenává: „Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.“ Byl to povzdech, smutné konstatování nad tím, jak často funguje lidská důvěra v Boha, v Jeho pomoc, v Jeho blízkost, v Jeho náklonnost k nám. Funguje stylem: „Ukaž mi to a to a tak a tak, a já ti potom uvěřím.“ To byl problém lidí tehdy a je to problém lidí i dnes. Žádáme znamení. Chceme vidět zázraky na počkání. Slova Ježíše jsou však pravdivá a mocná sama o sobě, a pokud je někdo předem odmítá, potom ho žádné zázraky a znamení nepřesvědčí.
S královským služebníkem, otcem umírajícího dítěte, proto Ježíš postupuje obráceně. Nejprve pronáší své oživující slovo, kterým zve člověka k víře, bez toho, aby ten člověk viděl okamžitý účinek. „Ježíš mu odpověděl: „Vrať se domů, tvůj syn je živ!“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.“ Strachem a zoufalstvím zlomený otec se nyní uklidnil. Odcházel ale od Ježíše, aniž by měl nějaké hmatatelné záruky, že se něco změnilo k lepšímu. Neviděl Ježíše vkládat ruce na svého syna. Neviděl Ježíše potírat svého syna mastí. Neviděl nic, co by ho přesvědčilo; žádný zázrak. Jen slyšel Ježíšovo slovo, Jeho slib: „Tvůj syn žije!“ A uvěřil. Ano, my žádáme znamení, abychom uvěřili. Ježíš ale jakoby říká: Věř mi, pak uvidíš zázraky. V životě svém. V životě svých blízkých. V životě svých dětí. Uvidíš zázraky tam, kde jsi je dříve možná neviděl.
Královský úředník se vrátil domů, ale ještě na cestě mu jeho služebníci oznámili, že jeho syn žije, že ho opustila horečka. A když zjistil, že to bylo přesně v té chvíli, co Ježíš k němu promluvil své mocné slovo, všechny zbytky pochybností byly pryč. „Uvěřil on i všichni v jeho domě.“ Vyprávěl jim, co se přihodilo, a celá rodina, i ten synek, i služebnictvo, poznaly, že Ježíš je skutečně tím, za koho se prohlašoval: Božím Synem, kterého Otec poslal, aby zachránil člověka. Přišel člověka zachránit nejen od nemocí a smrti, které jsou důsledkem, ale od samotné příčiny toho všeho, od prokletí hříchu. Ježíš to vše později odnesl na svůj kříž.
A tak ten malý synek královského služebníka byl toho dne uzdraven dvojnásobně: Ježíšovo slovo ho zbavilo nemoci; slovo o Ježíši, kterému uvěřil, ho zbavilo hříchu. A jeho otec si časem jistě uvědomil, že víra, kterou přinesl svému dítěti, nakonec byla tím důležitějším, než jeho uzdravení. Neboť oba, otec i syn, již dnes mezi námi nejsou. Odešli z tohoto světa. Ale pokud vytrvali ve víře v Ježíše, radují se nyní společně s Ním na té, pro nás odvrácené straně věčnosti.
Ježíš byl v jedné chvíli poslední nadějí onoho královského služebníka. Ale když ten uvěřil, stal se Ježíš jeho první nadějí v životě i smrti. Bylo dobře, že přišel k Ježíši kvůli svému dítěti. Oba, otec i syn, pak Ježíše poznali jako Zachránce poslaného od Boha. A my, rodičové, můžeme pro své děti udělat to nejlepší, když se také za ně v modlitbě přimlouváme u Ježíše a když jim vyprávíme o Ježíši a o tom, co říkal a dělal. Ať už tak činíme sami, nebo skrze druhé, např. zde ve škole. Vždyť nám všem, malým i velkým, rodičům i dětem, Ježíš slibuje: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen.“ (Marek 16:16)
Americký křesťanský zpěvák Michael W. Smith zpívá v jedné písni, věnované chlapci Noahovi, který žil jen 2 a půl dne: „Držím tvou drobnou ruku v mé a mám před sebou nejtěžší věc, které jsem kdy musel čelit. Nebe tě volá dřív, než volá mě. Až tam budeš, drž mi místo. Místo, kde budu sdílet tvůj úsměv a budu s tebou déle, než jen na chvíli. Noahu, ahoj a sbohem. Uvidíme se na druhé straně.“
A já dodávám v modlitbě: Díky Pane Ježíši, že ať se stane cokoli, s námi nebo s našimi dětmi, Ty jsi naší první i poslední nadějí. V životě i ve smrti jsme Tvoji, patříme Tobě, Pane! Zachraň nás. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ