Milí synové a dcery svých maminek – a také Boha!
Dnes mám pro vás na začátek jednu hádanku. Zda poznáte, kdo napsal následující slova: „U maminky je to nejlepší místečko na celém světě pro toho malounkého. Ale nejen pro malounkého. I pro toho velikého, když pláče a truchlí. Neboť tak, jak matka těší, nikdo jiný na světě těšit nedovede.“ Poznali jste autora?
Pokud ne, dám vám ještě jednu nápovědu: „‚A že vám to, maminko, zfouknu!‘ – ‚Ne, ne, já nechci. Necháš toho!‘ – Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehnul, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet, a křičí a křičí a leze se stříšky dolů. ‚Ach, maminko, maminko, ach, ach, maminko!‘“
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/228809_65806.jpeg)
Tak teď už je to jasné, viďte. Ano, autorem obou úryvků je Jan Karafiát (1846-1929), český evangelický farář a spisovatel. Ten druhý úryvek byl z jeho nejznámější knížky pro děti, „Broučci“; ten první, o nejlepším místečku u maminky, pochází z knihy „Paměti“.
Svátek, dar a úděl maminek
Vybral jsem dnes na úvod tyto dva úryvky o maminkách, jelikož dnes mnozí slavíme „svátek matek“. Možná se někdo zeptá: Proč mají právě matky svůj sváteční den? Jsou snad něčím výjimečné? Mají snad v tomto světě nějaké zvláštní postavení? Nebo zažívají těžkosti, které jiní nemají? A jak by se „svátek matek“ vlastně měl nebo mohl smysluplně oslavit?
V Bibli nenajdeme nic o slavení „svátku matek“. Jako křesťanům je nám dána svoboda určité dny „vyzdvihnout“ nad jiné. Pavel to píše Římanům: „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení.“ (Římanům 14:5) Sice tu apoštol nemluví o svátku matek, ale princip je tentýž: Každý den patří Pánu, i my Mu patříme, a chceme-li, můžeme k Jeho slávě vypíchnout den, kdy si připomeneme konkrétní Boží dar. Dnes to bude Boží dar maminek. Neboť jak kdosi prohlásil, „K životu nedostáváme manuál, ale maminku.“
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/834877_35007.jpeg)
Sice Bible, jak jsem řekl, nemluví o svátku matek, zato velmi hojně mluví o údělu matek: o tom, co všechno obnáší být matkou v tomto světě hříchu. Na několika příkladech matek si připomeneme, čím bývají matky zkoušené a zkroušené, jaké bolesti zažívají, jaké výzvy před ně tento pokažený svět položil.
Eva a porodní bolesti
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/471613_608011.jpeg)
Vzpomeňme nejprve na „matku všech matek“, dokonce matku všech živých lidí: na Evu. V Genesis stojí: „Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých.“ (Gen 3:20) Ovšem Eva ani Adam neuposlechli zákazu, který jim Bůh dal – rozhodli se zpochybnit Boží slova a „dělat si věci po svém“ – a tak následoval Boží trest. Evě bylo řečeno: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení.“ (Genesis 3:16a) První věcí, co od té doby znamená být matkou, je přivádět potomky na svět v porodních bolestech. Každý z nás je působil své matce, třebaže neúmyslně. Bohužel ale často nejde o tu jedinou bolest, kterou působíme svým maminkám, jak vidíme opět v případě pramáti Evy.
Eva a sourozenecké boje
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/111428_983134.jpeg)
Evě se narodili postupně synové Kain a Ábel (později i mnozí další; podle staré židovské tradice šlo o 33 synů a 23 dcer – kolik porodní bolesti Eva snesla!). Kain a Ábel byli tedy bratři, ale Kain se bratrsky rozhodně nezachoval. Netáhl s bratrem za jeden provaz, nebyl „strážcem svého bratra“ (Gen 4:9). Naopak, vzplanul proti svému mladšímu bráškovi hněvem a zabil ho. Eva byla tedy nejen „matkou živých“, ale nyní i „matkou mrtvých“. Zažila bolest ze smrti jednoho svého syna, kterou přivodila vražedná ruka druhého syna. To také dodnes obnáší být matkou: totiž být svědkem sourozeneckých sporů a hádek, bojů a soupeření, svárlivosti, ba dokonce nenávisti mezi dětmi, které přišly na svět z lůna a sály z prsů jedné a té samé mámy. Se žalem v srdci ta máma hledí na to, jak z hříšných rodičů povstali zase jen hříšní potomci.
Sára a hanba z neplodnosti
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/439804_327573.jpeg)
Další matkou v našem seznamu je Sára. Dlouho to nevypadalo, že by se matkou vůbec stala. Byla celý život neplodná. Tehdejší doba a kultura přitom stavěla na potomcích – jak na synech, kteří by byli pastevci a bojovníky v případě ohrožení, tak na dcerách, které by až do svých vdavek pomáhaly doma např. s přípravou pokrmů a výrobou tkaných oděvů. Navíc se předpokládalo, že až děti dospějí, postarají se o své stárnoucí rodiče. Tehdy žádné důchody ani „důchoďáky“ neexistovaly. Sára, stejně jako každá žena, která svému muži nemohla přinést potomka, byla předmětem ostudy a hanby a nesla svou neplodnost, jak bychom řekli dnes, jako „společenské stigma“. Nenaplňovala to, co se od její role očekávalo. Alespoň dlouho ne.
Nakonec však, když už bylo Sáře devadesát let a i její stoletý muž Abraham byl neplodný, narodil se jim syn podle Božího slibu: Izák. Pisatel listu Židům o tom později napsal: „Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení.“ (Židům 11:11) Sára nám tak ukazuje, že být matkou není věc samozřejmá, ale že je to velké požehnání! Plodnost, těhotenství a mateřství je darem Boha, který ještě v zahradě Eden požehnal lidem: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gen 1:28)
Ráchel a soupeření o přízeň muže
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/481068_721070.jpeg)
Také další známá žena byla dlouho neplodná. Jmenovala se Ráchel a byla ženou Jákoba; ne však jedinou. Jákob měl za ženu i Ráchelinu sestru Leu, která na rozdíl od Ráchel plodná byla. „Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru“ (Gen 30:1). Ráchel nebyla „ta jedna jediná a jedinečná“. Byla sice Jákobem milována víc, přesto ale musela o přízeň svého muže usilovat a soupeřit. Také z ní Bůh nakonec sejmul hanbu (Gen 30:23) a Ráchel porodila nejprve Josefa a později Benjamína, při jehož porodu však zemřela. Ráchel nám připomíná, že údělem matek je také usilovat o přízeň muže, otce svých dětí, který bývá lákán mladšími, hezčími, milejšími. Právě matky, ovlivněné hormonálními změnami a zaneprázdněné výchovou a péčí o maličké, musejí i dnes soupeřit s jinými ženami o náklonnost svých mužů.
Jókebed a vzdání se dítěte pro jeho záchranu
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/286856_397163.jpeg)
Připomenout dále můžeme matku Mojžíše, Jókebed. Nezalekla se spolu se svým mužem rozkazu mocného faraóna. Tajně ukrývala svého čerstvě narozeného synka před smrtonosným uvržením do hlubin Nilu. A když už to dál nešlo, svěřila jeho osud do rukou Božích: vložila ho do ošatky, „archy záchrany“, a tu umístila do rákosí na břehu té samé řeky Nil (viz Exodus 2:3). Jókebed ukazuje, že údělem matky je někdy i ochota vzdát se svého dítěte pro jeho záchranu. Takové situace nastávaly v čase válek, kdy matky posílaly své děti do bezpečí, třeba z měst na venkov. Ale i v době míru může k něčemu podobnému dojít – kvůli komplikovaným rodinným vztahům po rozvodech apod. O tom, jak těžké to pro matku musí být, není třeba ani mluvit.
Chana a vzdání se dítěte, aby dosáhlo vyšších cílů
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/577481_244834.jpeg)
Něco podobného zažila i Chana. Ani ona neměla děti, a tak o ně vroucně prosila Boha. A složila slib: „Hospodine zástupů, … jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej Tobě, Hospodine, na celý život.“ (1. Sam 1:11) Bůh Chanu vyslyšel a jí se narodil syn, který dostal jméno Samuel. Když chlapec povyrostl a byl odstaven od kojení, vzala ho Chana s sebou do Šíla, kde byl Hospodinův stan. Tam ho přivedla ke knězi Élímu, aby u něho Samuel vyrůstal, pomáhal mu a sloužil po jeho boku Bohu. Chana řekla Élímu: „Vyprosila jsem si ho přece od Hospodina, aby byl Jeho po všechny dny, co bude živ.“ (1. Sam 1:28). Jistě to pro ni nebylo lehké – první dítě po dlouhé době neplodnosti, a být od něho vzápětí odloučena!? Kolik slz cestou domů asi vyplakala? Jak vidíme, být matkou obnáší i ochotu vzdát se svého potomka, aby ten mohl dosáhnout nějakých vyšších cílů. To zažívají třeba matky, které posílají své děti na studium do zahraničí. Sice s nimi dnes mohou vzdáleně komunikovat, ale každodenní objetí nejspíš chybí oběma. A co teprve, když se matka musí vzdát dospělého syna, odcházejícího na vojnu, do války, doprostřed bojů.
Matka Sísery a tragická ztráta dítěte
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/540446_754820.jpeg)
Síserova matka by mohla vyprávět. Když prchal její syn Sísera z boje, odpočinul u ženy jménem Jáel, který mu ve spánku prorazila hlavu stanovým kolíkem. (Soudců 4:21) Čteme pak, že svého syna „Síserova matka vyhlížela z okna, naříkala za okenní mříží: Proč tak dlouho nepřijíždí jeho vůz? Proč mešká hřmot jeho vozby?“ (Soudců 5:28) Ostatní ji ujišťovali, že se vrátí jako vítěz, ale nakonec se dozvěděla bolestnou pravdu. Být matkou také někdy znamená zažít nečekanou a tragickou ztrátu dítěte. Většina z padlých vojáků na frontě měla někde svou mámu, která je vyhlížela. Marně. Říkám si, kolik jen bolesti matky snesou?
Marie a svědectví týrání svého nevinného dítěte
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/757710_474154.jpeg)
Na závěr ta nejpovolanější k odpovědi na tuto otázku: Marie. Už když se její zázračný synek sotva narodil, slyšela Marie z úst Simeóna poznámku: „I tvou vlastní duši pronikne meč.“ (Lk 2:35) Když o mnoho let později sledovala, jak je její milovaný a milující syn Ježíš odsouzen, ačkoliv byl nevinný, jak je vláčen, týrán, bičován, zostuzen a křižován, Marie jistě jako Jeho matka zažívala trýzeň ostrou a pronikavou jako meč. Ne nadarmo je i dnes „pieta“ považována za symbol tragédie matky, oplakávající smrt svého syna. I to je někdy údělem matek.
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/34617_416388.jpeg)
Postoj úcty k mamince
Už se nyní, myslím, nemusíme ptát, zda mají matky nějaké zvláštní postavení, zda nesou nějaká mimořádná břemena na svých ramenou. Nedivíme se už, že Bůh svůj lid vyzýval: „Cti otce svého a matku svou!“ Tu matku, které jsme přinesli tolik bolesti – mj. i svými drzými slovy a činy. Co třeba dnes, na svátek matek, poprosit své maminky o odpuštění!?
V biblické knize Přísloví je vyzdvihována ctnostná žena jako odvážná a pilná hospodyně. „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly.“ A v závěru pak stojí: „Její synové povstávají a blahořečí jí.“ (Přísloví 31:10,28a) Co tedy můžeme dělat na svátek matek? Třeba si vzpomenout na maminčinu starost a péči, na její noci beze spánku, na její strach, když jsme byli nemocní či v nebezpečí – vzpomenout a pak „povstat a blahořečit“ své matce, pokud ještě žije: poděkovat jí, chválit jí a vyprošovat pro ni požehnání a pokoj shůry.
Být matkou se vším všudy není pro slabochy. Proto se říká, zejména v Anglii, že „matka je vyšší titul než královna“!
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/69866_771461.jpeg)
„Mateřský“ Bůh
Jasně, někdo namítne, že i matky někdy ublížily, ukřivdily, selhaly, opustily či zavrhly své potomky. Ano, i matky jsou hříšné bytosti. I pro ně, i pro nás je tu však Bůh, který je dokonale mateřsky milující. V Žalmu 27 stojí: „I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.“ (Žalmy 27:10) A podobně hovoří Hospodin o sobě ústy proroka Izajáše: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ (Izajáš 49:15) Jeho Syn Ježíš umíral, abychom se i my stali právoplatnými dětmi, syny a dcerami, živého Boha.
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/608908_526276.jpeg)
A tak se na závěr modleme slovy modlitby Broučků: „Podvečer Tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně Tvé hledíme, laskavý Hospodine!“ Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU