Zpět na stránku

Když schází to klíčové

Marek 10:17-27 ... Když se (Ježíš) vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám udělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

· nedělní

Milí přátelé –

Představte si následující situaci. Chcete si večer uvařit doma polévku. Po práci proto jdete nakoupit zeleninu, bujón, těstoviny, maso a další ingredience, které budete potřebovat. Plnou nákupní tašku vlečete domů, tam všechno vybalíte, připravíte si hrnec… a v té chvíli zjistíte, že v celém domě neteče voda. A nepoteče až do rána.

Nebo si představte jinou situaci. Koupili jste zájezd do daleké exotické země. Když se blíží termín odjezdu, sbalíte si všechny věci – plavky, krém, knížku, nabíječku a další nezbytnosti. V den odletu dorazíte taxíkem na letiště… a tam, u odbavovací přepážky zjistíte, že máte prošlý pas. A bez něj nemůžete vycestovat.

Takových hypotetických situací bych vymyslel mnoho a měly by tutéž pointu: všechno jste se snažili připravit, abyste něčeho dosáhli, ale nakonec se ukázalo, že vám chybí to klíčové, to zásadní a nezbytné. Ať už to byla voda k uvaření polévky nebo platný cestovní doklad k odletu na dovolenou. A právě to je také pointa dnešního příběhu z evangelia podle Marka, kde – jak uvidíme – scházela jistému člověku v životě jedna věc: něco klíčového a nezbytného. Pokusíme se zjistit, co to bylo, a pro nás pak bude důležité také zjistit, zda to samé nechybí i nám.

„Ideál“ bez života?

Jak se dozvídáme, zmíněný člověk „měl mnoho majetku“. To ale není vše, co o něm můžeme vědět. Markův popis události má totiž paralely v ostatních synoptických evangeliích, a tak se díky Matoušovi dozvídáme, že ten člověk byl mladík (Mt 19:20), a díky Lukášovi, že šlo o výše postaveného člověka, snad úředníka, člověka v určité vládní nebo vedoucí pozici (Lk 18:18). Čili byl to člověk bohatý, člověk mladý, člověk s určitým postavením. Navíc – soudě podle jeho vlastních slov – to byl člověk morální a zbožný. Není to snad ideální, vysněný stav člověka? Kdo z nás by nechtěl být dostatečně bohatý a finančně zajištěný? Kdo z nás by si nepřál být opět mladý, plný elánu a energie? Kdo z nás by nestál o to být šéfem, mít určité postavení, tak aby s vámi druzí jen nezametali? Kdo z nás nebyl rád morálně bezúhonný a odmala zbožný?

Být bohatý, mladý, výše postavený, morální a zbožný -- co víc si přát?

Ale i když měl tenhle člověk asi vše, co si mohl přát, i když mu život hrál do karet, sám vnímal, že mu něco chybí. Mohlo mu sice připadat, že má veškerou Boží přízeň, že je mu Bůh plně nakloněn, soudě podle situace, ve které byl. Přesto tušil, že mu něco chybí, něco musí ještě udělat, třeba něco vykonat, a pak dostane do svého dědictví život „zóé“, život navěky.

Když tedy tenhle „bohatý mladý šéf“ zjistil, že někde nedaleko jde svou cestou tehdy věhlasný „didaskalos“, Učitel, rozběhl se za Ním, aby u Něho našel odpověď na svou životně důležitou otázku. Jak vidno, opravdu mu na tom velmi záleželo; nechtěl, aby Ježíš odešel a on promeškal šanci zjistit, co mu k jeho hledání řekne člověk, o kterém slyšel tolik podivuhodných svědectví. Marek píše: „Když se (Ježíš) vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: ‚Mistře dobrý, co mám udělat, abych měl podíl na věčném životě?‘“

Kdo a co je dobré?

Zde již máme jakousi indicii o tom, co klíčového tomu člověku chybělo. Máme tu náznak toho zásadního, co měl ve svém životě špatně nastaveno. Myslel, že nějaká osoba nebo nějaký čin může být dobrý sám o sobě, nezávisle na Bohu. Měl za to, že někdo nebo něco může být samo o sobě svrchovaným zdrojem dobra. Ježíše nazval dobrým Učitelem, dobrým Mistrem, protože se domníval, že Ježíš je dobrý sám o sobě, že je „dobrým člověkem“ díky svým „dobrým činům“. Ježíš ho tedy hned opravuje slovy: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.Jinými slovy, není jiný pramen a zdroj dobra než Bůh sám. Není žádný absolutní, nezávislý rámec, ve kterém jsou věci sami o sobě dobré; jen co Bůh říká, že je dobré, je dobré.

A Bůh říká o svých přikázáních, o svém Zákoně, že je dobrý a svatý. Vychází od Něho a odráží Jeho charakter. A tak Ježíš obrací pozornost onoho mladíka k Božím přikázáním. „Přikázání znáš,“ říká. „Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ Všimněte si pozorně, že Ježíšův výčet pochází jen z druhé tabule přikázání, týkající se lásky k bližnímu. Tato přikázání shrnuje jediný příkaz: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Ten mladý bohatý muž ale nebyl zaskočen. Nejspíš vyrůstal ve zbožné rodině, kde se „ctila morálka“. „On mu na to řekl: Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“

Můžeme předpokládat, že toto své prohlášení myslel ten mladý muž vážně a upřímně. Druhým neubližoval, nemluvil o nich špatně, nejednal s nimi nečestně a rodiče ctil. Dost možná i díky svým zdrojům a postavení leckomu pomohl. Myslel si nejspíš, že je ve stavu, kdy může Bohu říct: „Splněno, co tam máš dál?“ Jenže ne tak zhurta!

Zákon nevede k životu

Teď bychom se mohli věnovat otázce, do jaké míry a hlavně hloubky plnil ten člověk ona Boží přikázání. Bylo to vždy z čistého srdce, bez touhy po lidském uznání, bez vedlejších motivů, bez odříkání? Apoštol Pavel jako farizeus také horlil pro Zákon. Později, poté, co prohlédl, napsal, že Boží „zákon je sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré.“ Jenže díky svatému Zákonu – když se do něj sebekriticky zadíval jako do zrcadla – poznal, jak „nesvatý“ je on sám a musel jen vyznat: „Já však jsem hříšný, hříchu zaprodán.“ (Řím 7:12,14) Jakkoli upřímná lidská snaha dodržovat Boží Zákon možná přinese člověku uspokojivý pocit vlastní dobroty a svatosti. Ale nepřinese člověku život, nýbrž mu dříve či později zjeví jeho smrt, duchovní smrt. Odhalí, že v jeho žití chybí to klíčové. Odhalí, že i když pečlivě a snaživě nakoupil všechny „ingredience na polévku“, chybí mu to základní: voda. Totiž voda života.

Ježíš však tohle všechno přeskakuje, protože On je Mistrem v jednoduchosti. Čteme nejprve, že „Ježíš na něj s láskou pohleděl.“ Doslova „pohlédl na něj a zamiloval si ho.“ To nás asi trochu překvapuje, nebo znovu překvapuje. Ježíš si toho mladíka zamiloval láskou agapé – ne proto, že viděl, jak je úžasný a zbožný, ale protože viděl jeho potřebu být vyveden ze svého zajetí. Pro něho Ježíš přece přišel a on Mu běžel naproti a teď ležel u Jeho nohou, dychtící po životě. Teď byla příležitost dát mu to hlavní a klíčové, dát mu vodu, po které toužil, nasytit ho životem.

Jaký je ten boží život?

Ježíš mu řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ Jedno ti schází. To klíčové, co neměl. Ale co to vlastně bylo? Vždyť mu Ježíš řekl hned několik věcí: aby šel, aby prodal, aby rozdal a aby Ho následoval. Jak jsem řekl, Ježíš je Mistrem v jednoduchosti. Jeho prostá výzva měla mladíkovi odhalit několik skutečností. Jednak cílila na jeho vnitřní svět – na jeho priority a jistoty, na to, kdo skutečně vládne v jeho srdci a životě. Ne, nebyl to Bůh jako ten „jediný dobrý“, jako zdroj všeho dobra. Byl to majetek, který považoval za zdroj dobra, jistoty a bezpečí. Kdyby snad o něj, nedej Bože, přišel, přišel by tím o všechno, nebo ne?! Ježíš mu tedy odhaluje, že ve skutečnosti neplní Boží přikázání, neboť nemiluje Boha celým svým srdcem, ani své bližní jako sám sebe.

Zároveň však ta Ježíšova výzva symbolicky shrnuje, v čem vlastně spočívá ten život věčný, po kterém onen človíček toužil. Jít – tedy být aktivní. Prodat – tedy vzdát se všech pozemských věcí a pokladů ve svém srdci, sesadit je z trůnu. Rozdat – tedy být tu se vším, co jsem, pro druhé, užívat své hřivny ke službě. A následovat – tedy důvěrně jít za Ježíšem, svým novým Pánem a Králem ve svém srdci.

ŽIVOT VĚČNÝ: JÍT - PRODAT - ROZDAT - NÁSLEDOVAT

Když se nad tím zamyslíte, toto klíčové bylo také přesně to, jakým životem žil sám Ježíš. Otec Ho poslal mezi nás a On šel. „Prodal“ a vzdal se své slávy a svého nebeského bohatství, stal se chudým, aby to vše – své prvorozenecké dědictví – rozdal nám a my tak zbohatli (2. Kor 8:9). A Ježíš vždy a ve všem následoval hlas svého Otce, i když ho přivedl až na kříž, kde zemřel smrtí zločince za naše viny. Ne, Ježíš nežádal od druhých něco, co sám nečinil. Šel napřed, abychom Ho následovali… a také my vstoupili ze smrti do života.

Došlo mu, o co jde

Je velmi poučné, jak ten mladík na Ježíšovu výzvu, aby šel, prodal, rozdal a následoval, vzápětí reaguje. Neřekne něco ve stylu: „Co to je za kravinu? Vždyť to nedává smysl!“ Ne, nevysměje se Ježíši a jeho odpovědi. On ji totiž pochopil. Poznal, kam tím Ježíš mířil. A tak čteme: „On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.“

Došlo mu to. Došlo mu, že – obrazně řečeno – přišel k lékaři s pocitem, že má jen drobnou potíž, jen neví jakou; a lékař mu ukázal, že jeho tělo je prolezlé rakovinou. Došlo mu, že jeho představa o věčném životě byla zkreslená. Není to život hromadící a pohlcující, ale je to život sebeobětavě sdílný a dávající. Došlo mu, že nejde o jeden dobrý čin, kterým si něco zaslouží, ale o podstatu samotného bytí a žití v tomto světě. A ta podstata leží v Bohu, který je jediný dobrý a u kterého je možné i to, co je u lidí nemožné. Jen Bůh dokáže člověka osvobodit, aby nesloužil mamonu, aby neuctíval kult mládí, aby si nezakládal na svém postavení, aby se nepovažoval za svatouška, aby přijal za své, že „blaženější je dávat než brát“ (Sk 10:35).

A co nám?

K tomuto životu nás přišel Ježíš osvobodit a povolat. Takže závěrečná otázka pro dnešek zní: A co nám, nechybí nám to klíčové? Ptejme se sami sebe:

Čemu všemu dávám v životě přednost a považuji to za dobré i bez Boha?

A mé postavení, mé bankovní konto, mé mládí – udělám cokoli, jenom abych si je zachoval?

Budu si něco nalhávat, jen aby má „fasáda svatosti“ neutrpěla v očích světa trhliny?

A jsem tu ve světě – v rodině, v práci, v církvi –, abych stále něco dostával, nebo spíše dával a rozdával?

Čí hlas následuji a za kým vlastně jdu?

Chybí-li vám voda, víte, kde ji najdete. „Voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4,14) Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

Všechny příspěvky
×

Téměř hotovo...

Právě jsme vám poslali e-mail. Prosím, klikněte na odkaz v e-mailu a potvrďte odběr!

OK