Dobré ráno, svatá a bezúhonná nevěsto Božího Krále!
Dnešní neděle je poslední nedělí před začátkem Adventu. Někdy se nazývá ‚neděle Krista Krále‘. Že Ježíš je vskutku Král, Písmo zjevuje a vysvětluje na mnoha místech – ať už ve Starém zákoně, kde bylo předpovězeno ustanovení království Davidova potomka navěky, tak v Novém zákoně, kde je Ježíš jednak přímo nazýván Králem králů, kde také na různých podobenstvích ilustruje principy fungování Jeho království a kde je také popsáno, jak bylo toto království založeno a uvedeno do činnosti. Dokonce se i ke Králi modlíme: „Otče náš… přijď Tvé království... neboť Tvé jest království“. Otcovo království (či kralování) je samozřejmě totéž, co Ježíšovo království, protože je to jeden Bůh, který kraluje v Ježíši Kristu a skrze Něho i mezi námi, v Jeho církvi a nevěstě.
Co to ale pro nás konkrétně znamená, že Ježíš je Král? Jaký to má vliv na náš každodenní život?
Nejprve si ukážeme, co to, že Ježíš je Král, NEZNAMENÁ, a potom si řekneme, co to ZNAMENÁ.
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/král-pohádkový_nhebe4.jpg)
Protože jsem – podobně jako většina z vás – vyrůstal na pohádkách, tak dodnes, když slyším slovo ‚král‘, tak se mi vybaví ten „pohádkový král“ – ten dětský, fantazií vykonstruovaný král, který žil „za devatero horami a devatero řekami“, v době, kdy „bylo, nebylo“. Vzpomenu si na krále, který odvolával, co odvolal, a sliboval, co slíbil; na krále Kazisvěta i na laskavého krále Miroslava; na krále pošetilého, který se zřekne své milované dcery, i na krále obdarovaného rozumem; vzpomenu si na krále mocného i na krále bezbranného proti zlu, které se šíří v jeho království. Pohádkoví, smyšlení králové jsou rozmanití, ale mají jen velmi málo společného se skutečným Božím králem, kterým je Ježíš Kristus.
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/král-světský_cfasrn.jpg)
Druhá skupina králů, která mě napadá, když slyším slovo ‚král‘, jsou „světští králové“, zejména ti, o kterých jsme se učili v dějepise, např. král Karel IV. Ti využívali vojenské síly a manželské svazky k tomu, aby si udrželi a rozšířili svou nadvládu. Dodnes, jak víte, mají v některých zemích monarchie a vládnou tam králové či královny (mj. VB, Španělsko, Nizozemí, Maroko), i když už většinou nemají tak svrchovanou moc jako dřív. Přesto jsou na tomto světě stále lidé, kteří se mohou honosit titulem krále. I oni se však od Krále Ježíše značně odlišují.
Přesto existuje jedna podskupina těchto „světských králů“, která nám může pomoci lépe pochopit, co to znamená a zahrnuje, že Ježíš je Král. Na mysli mám „starozákonní krále nad Izraelem“.
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/král-starozákonní_zfuqzh.jpg)
Připomeňme si, že Bůh odpradávna chtěl, aby Jeho lid měl jen Jeho samotného za krále. Ale lid Izraele, přebývající v Zaslíbené zemi, to po čase odmítl – chtěl viditelného a hmatatelného krále –, a tak řekl proroku a knězi Samuelovi: „Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“ (1. Sam 8:5b) Bůh věděl, že Ho tímto svým postojem Jeho lid de facto odmítl, přesto mu blahosklonně vyhověl: „A Hospodin Samuelovi odpověděl: ‚Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval.‘“ (1. Sam 8:7) Nicméně byl to vždy Bůh sám, kdo vybíral krále pro svůj lid, kdo je ustanovoval a pomazával svým Duchem, a to prostřednictvím svých služebníků: kněží a proroků.
Důležitým úkolem SZ králů, jako byli Saul, David či Šalomoun, bylo chránit Boží lid a bojovat s jeho nepřáteli. Tehdy to byli okolní národy, které neustále dotíraly, vysílaly svá vojska, tvořily spojenectví, útočily z různých stran, napadaly ve dne i v noci. Vzpomeňme, jak třeba král David hrdinně a úspěšně bojoval s Pelištejci, jak ale přitom spoléhal na Hospodina a u Něho hledal sílu, radu i pomoc. To díky Hospodinu králové Izraele poráželi nepřátele Božího lidu!
Králové nad Izraelem měli tehdy také za úkol soudit Boží lid, a to spravedlivě, podle práva, bez ohledu na postavení lidí, avšak také milosrdně a slitovně, s ohledem na možnosti a situaci, ve které lidé byli! Dnešní mluvou, SZ králové byli vlastně garanty a sloupy „spravedlivé a sociální společnosti“. Opět k tomu ale potřebovali moudrost od Boha; a tou byl, jak známo, nadmíru obdarován král Šalomoun. Jeho moudrost byla příslovečná a získala mu takový věhlas, že když královna z daleké Sáby ho přijela vyzkoušet hádankami a Šalomoun jí na všechny odpověděl, „zůstala bez dechu“ a velebila Hospodina, Šalomounova Boha (viz 1. Královská 10).
A nakonec, nezanedbatelný význam měli králové Izraele v době Starého zákona jako ti, kdo pečovali o duchovní blaho Božího lidu, budovali a zajišťovali společné uctívání Hospodina. Oni totiž ty okolní nepřátelské národy, když nic nezmohly vnějšími zbraněmi, pokoušely se přemoci Izrael zevnitř: snažily se svést Izraelce k uctívání jiných bohů, baalů a ašter. Proto SZ králové byli důležitými „obránci víry a uctívání Hospodina“ a sami byli lidem za vzory a příklady pravé pokory, zbožnosti, kajícnosti i chvály. Pod Boží inspirací skládal David žalmy, zpěvy a modlitby, jmenoval levity, soudce a učitele zákona; a jeho syn Šalomoun na vlastní náklady vybudoval chrám. A Boží lid následoval své krále: lidé se odvraceli od zlého, byli štědří a oslavovali Hospodina za Jeho milostivé a mocné činy.
Skrze bohabojné krále tak Bůh žehnal svému lidu! Jak ale také víme, ti králové sami byli padlí lidé, hříšní, chvílemi plni Božího Ducha a hned nato plni bezbožnosti a svévole. V tom, co jsme si o nich právě říkali, však přesto posloužili Bohu jako předobraz a předtucha toho skutečného Krále králů, kterého Hospodin chtěl a slíbil svému lidu dát navěky.
![broken image](http://custom-images.strikinglycdn.com/res/hrscywv4p/image/upload/c_limit,fl_lossy,h_9000,w_1200,f_auto,q_auto/874804/král-nebeský_haoyou.jpg)
Vidíme tu tedy nádhernou, několikavrstvou paralelu mezi SZ králi a Kristem, Králem z nebe. Také Ježíše Otec sám vyvolil, pomazal a ustanovil. Při jeho křtu prohlásil: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Mt 3:17) a na „hoře proměnění“ k tomu dodal: „Toho poslouchejte!“ (Mt 17:5) Ježíše nám Bůh dal za Krále, abychom Jeho poslouchali a On aby tak vládl v našich srdcích, v našich životech, v našich každodenních situacích, v radostech i strastech. Nejsme to my, není to ďábel, není to svět, kdo „drží žezlo“ v době, kdy se nám dějí zlé věci, kdy se rodina rozpadá, kdy se světská království hroutí, kdy nás přepadá zoufalství, strach, nejistota. Věříme, že Ježíši byla „dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28:18). On vládne uvnitř nás pokojem a nad celým stvořením svou božskou mocí.
Ježíš také mocně a úspěšně bojoval s našimi nepřáteli – se Satanem, který Mu podbízivě nabízel, že Mu dá „všechnu moc i slávu těch (světských) království“, když se mu bude klanět (Lk 4:7), a kterého porazil mocí Božího slova; Ježíš bojoval s lidskou sebestředností, sebepovýšeností, soběstačností, které překonal sebezapřením, sebeobětavostí a sebedarováním; Ježíš bojoval se světem, ve kterém zažíval nepřátelství, ztráty blízkých, hlad a únavu, zrady a křivdy, faleš a bezpráví, ale přemohl svět nadějí, která pramenila v Jeho bezmezné důvěře v dobrotu a moc Jeho Otce. SZ králové v boji prolévali krev druhých lidí, aby upevnili své království; Ježíš prolil svou krev, zemřel a vstal z mrtvých, aby založil Boží království.
I Ježíš soudí svůj lid spravedlivě a slitovně, soucitně. „Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství.“ (Mt 12:20) V Jeho církvi zde na zemi nalézáme předzvěst té dokonale „sociálně-spravedlivé společnosti“, tak jak Ježíš v našich srdcích odsuzuje nezájem, nelásku a povýšenost, a vede a posiluje nás k tomu, abychom si vzájemně a s úctou sloužili, milovali se, pomáhali si, napomínali se a povzbuzovali se k dobrým věcem.
Král Ježíš také buduje v nás uctívání Otce, a to „v Duchu a pravdě“. On z nás staví Boží chrám, ve kterém přebývá se svým Otcem a Duchem svatým a který není postaven lidskýma rukama. On sám určuje, kým jsme a komu sloužíme, a chrání nás, abychom nesloužili pomíjivým modlám, které nám svět kolem nabízí: blahobyt, lidské uznání, pevné zdraví, vlivné pozice; a abychom také nepodléhali svým vrtkavým duševním rozpoložením, které nás srážejí od toho, co říká Bůh.
Ne to, co naše duše cítí a naše mysl míní,
ale to, co Bůh o nás říká, je pravda.
Ježíš je vskutku král, jehož „království není z tohoto světa“ – je postaveno, šíří se a funguje na jiných principech, než jsou ta pohádková i světská království. Je postaveno na svém Králi, který je Cesta, Pravda i Život. Šíří se Slovem spojeným s Láskou, nikoli mečem spojeným s nenávistí. Funguje nikoli na principu zásluh a hodnosti, ale na principu milosti, nezasloužené přízně a požehnání od Boha, které bohatě přijímáme a učíme se je víc a víc sdílet i mezi sebou.
A tak zpíváme slovy jednoho starého chorálu:
PŘIJĎ, KRÁLI VĚČNÝ NÁŠ,
JENŽ VŠE V SVÉ MOCI MÁŠ,
A ŽEHNEJ NÁM!
UČ NÁS DLE PRAVDY CEST
TI OBĚŤ CHVÁLY NÉST,
A JAK TI LIBÉ JEST,
V NÁS KRALUJ SÁM!
Nyní a dočasně vskrytu, jednoho dne a napořád i viditelně.
Amen.