Zpět na stránku

Halloween, Dušičky a Reformace aneb konec léta, ne však Boží milosti

Lukáš 16:31 ... „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“

· nedělní

Milí oživlí přátelé!

Je poslední říjnový den a podle počasí venku a ze zkracujících se dnů poznáváme, že se blíží konec letního období. Podle kalendáře sice léto oficiálně skončilo už 23. září, ale i potom jsme zažívali teplé dny a slunce hřálo. Ovšem během listopadu si už většina majitelů aut přezuje pneumatiky na zimní, protože kdoví, zda 11. nepřijede „Martin na bílém koni“. Zkrátka zima je blízko.

Tohoto přechodného období mezi létem – dobou tepla, hojnosti a sklizně úrody – a zimou – dobou chladu, nouze a šetření zásobami – si všímali již od pradávna obyvatelé mírného podnebního pásu po celém světě (tam, kde se střídají roční období). A mnozí z nich si nějakým způsobem chtěli tento přechod z léta do zimy zvýraznit, připomenout, případně oslavit.

31. říjen I.

Staří keltové měli dokonce 1. listopad jako začátek nového roku, a tak poslední noc ze starého do nového, tedy noc z 31. října na 1. listopadu, drželi svátek zvaný Samhain, tedy „konec léta“. A tento přechod považovali za „magický“ v tom smyslu, že se během něj jakoby zčásti prolíná říše živých (léto) a mrtvých (zima). Věřili, že duše zemřelých se v tento čas vracejí na zem a živí mohou navštívit podsvětí. Proto např. prostírali u večeře i pro zesnulé příbuzné nebo nechávali za oknem zapálenou svíčku ve vyřezané řepě, aby duším mrtvých posvítila na cestu tam i zpět.

Něco podobného vzniklo pod vlivem starých Aztéků v Mexiku. Možná jste sami viděli v kinech animovaný film Coco z roku 2018. V něm hrál důležitou roli asi dnes nejoblíbenější mexický svátek „Día de los Muertos“, tedy Den mrtvých. Mexičané ho oslavují jako dobu „šťastného shledání“ mezi živými a mrtvými… ačkoli ani podle jejich představ se ti mrtví nevracejí fyzicky, v těle kostlivců, jak tomu bylo v onom filmovém zpracování.

V anglosaských zemích se ze zmíněného keltského lidového svátku stal pod vlivem křesťanství svátek zvaný Halloween – známý u nás především díky vydlabávaným dýním, do kterých se vkládají svíčky, takže tyto osvětlené lucerny někdy připomínají hlavu zemřelého. Samo slovo halloween vzniklo zkomolením slov „All Hallows’ Eve“, tj. předvečer Všech svatých. Následující den, 1. listopadu, se totiž v mnoha latinských církvích slaví křesťanský svátek Všech svatých.

1. listopad

V pozadí této slavnosti Všech svatých byla zpočátku připomínka křesťanských mučedníků, tedy křesťanů, kteří pro svou víru v Krista obětovali život v tomto světě. Na začátku 7. století byl ustanoven v západní církvi 1. listopad jako vzpomínka nejen na mučedníky, ale posléze obecně na všechny zesnulé věřící, kteří jsou již s Kristem v nebi.

2. listopad

Jenže ve 12. století se v západní církvi objevila nauka, která vložila pro zesnulé křesťany před vstupem na nebesa ještě neurčitě dlouhý pobyt v tzv. očistci. Z tohoto důvodu byl oddělen následující den, 2. listopadu, jako Vzpomínka na všechny (sice) věrné zemřelé, jejichž duše však dosud přebývají v očistném prostředí, zbavováni tzv. všedních hříchů. Lidově se tomuto dnes téměř výhradně římskokatolickému svátku říká Dušičky. Lidé prý mohou tento den pro duše v očistci získat tzv. odpustek (a tím jim zkrátit pobyt v očistci), a to návštěvou hřbitova, kde se pomodlí modlitbu Otčenáš, pronesou Vyznání víry nebo učiní jiné předepsané úkony.

31. říjen II.

My si v naší církvi obvykle připomínáme 31. říjen jinak. Slavíme ho jako den reformace církve. Znovu si vybavujeme, že v tento den vystoupil tehdy ještě augustiniánský mnich Martin Luther otevřeně právě proti prodeji odpustků a jejich zneužívání (až později je zavrhl jako takové, jelikož zjistil, že nemají žádnou oporu v Písmu). 31. října 1517 Luther přibil na dveře kostela ve Wittenbergu 95 tezí, kritizujících praxi odpustků. Učinil tak právě v předvečer svátku Všech svatých, jelikož věděl, že druhý den, 1. listopadu, budou do kostela proudit davy lidí. Jeho latinsky psané teze, určené pro teologickou diskusi, byly posléze přeloženy do různých jazyků a díky knihtisku zaplavily celou Evropu. Stejně i Lutherovy další spisy, které vyvolaly mohutnou odezvu, volající po návratu křesťanství ke kořenům, k Písmu, k evangeliu v jeho ryzí podobě.

Písmo promlouvá

Ovšem tohle je kázání, a nikoli přehled nebo rozbor historických událostí a lidských zvyklostí. Proto se alespoň krátce podívejme na to, co říká samo Písmo o svátku Všech svatých a jeho slavení. Co si z toho všeho dosud řečeného můžeme odnést my sami?

SVÁTKY A SVOBODA

První věcí je, že slavení svátků, ať křesťanských či světských, je věc dobrovolná. To znamená, že pokud křesťan nijak neslaví svátek Všech svatých, den Reformace, nebo jiné svátky, není to hříchem a jeho svědomí ho tím nemusí před Bohem trápit. Máme svobodu slavit určité dny, nebo je neslavit. Vždyť každý den je nyní oslavou živého Krista v nás.

Apoštol Pavel to napsal jasně v listu křesťanům do Říma: Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení.“ (Římanům 14:5) Ve svém listu Koloským pak Pavel vysvětluje, že kdysi povinné slavení židovských svátků došlo v Kristu Ježíši naplnění: „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost (která vrhá ten stín) je Kristus.“ (Kol 2:16-17) Znovu zavést direktivně povinnost pro křesťany slavit určité dny je tedy návratem ke „stínu“ namísto k plnosti v Kristu, návratem k poslušnosti zákonu namísto ke svobodě v milosti.

SVATOST U BOHA

Druhá věc se týká otázky, kdo je vlastně svatý, když už se slaví svátek Všech svatých. Podle Písma jsme všichni jako křesťané v očích Boha svatí – zbavení hříchu a patřící Jemu – v životě i ve smrti, a to skrze víru ve Svatého, v Krista Ježíše. Jeho krev smazala všechny naše hříchy jednou provždy. Vírou v Ježíše je nám připisována Jeho dokonalá spravedlnost, takže při křtu oblékáme Krista. Tato živá víra pak působí v našich životech mnohé svědectví, jak ve slovech, tak i v činech. Apoštol Pavel napsal: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.“ (Koloským 3:12)

Naše pozemská smrt na naší svatosti a blaženosti u Boha nic nezmění. „Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“ (Římanům 14:8) Jak zaznamenal Jan v knize Zjevení: „A slyšel jsem hlas z nebe: ‚Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.‘“ (Zjevení 14:13) Všichni zesnulí ve víře v Krista jsou se svým Pánem v nebeském Ráji, jak to Ježíš slíbil i zločinci, který vyznal svou víru umíraje na kříži po boku Mesiáše: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:43)

MRTVÍ MEZI ŽIVÝMI

Třetí věc se týká návratu mrtvých mezi živé. Bylo by to jistě téma na celé kázání, proto si dnes jen povšimněme dvou vybraných skutečností. Jednak toho, že vyvolávání duchů zemřelých nebo dotazování se jich při různých duchařských seancích, bylo již dávno Bohem zapovězeno. „Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.“ (Deuteronomium 18:12) Neznamená to, že by to „nefungovalo“, ale znamená to, že my – jako Boží děti – se máme dotazovat svého Otce, Jemu důvěřovat a Jeho zjevené vůle se držet.

Druhá skutečnost vyplývá z Ježíšova podobenství o boháči a Lazarovi. Ukazuje nám mj., že po smrti jsou lidé buď ve stavu potěšení, obrazně „v náruči Abrahama“, nebo ve stavu trápení, obrazně „v plameni ohně“, a mezi nimi je nepřekročitelná propast. Je také zjevné, že trpící boháč se nemůže vrátit mezi živé na zem, které by chtěl varovat, a že potěšovaný Lazar nemá důvod se vracet mezi živé na zem, protože by stejně nikoho nepřesvědčil. Na světě máme Bohem inspirované Písmo, tehdy známé jako „Mojžíš a Proroci“, a to dostatečně svědčí o Pánu Ježíši Kristu, Jeho oběti, Jeho vzkříšení, Jeho vykoupení, Jeho spáse. Takže „neposlouchají-li (lidé) Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lukáš 16:31)

Závěrem...

Přátelé a sourozenci v Boží rodině – Mnoho křesťanů před námi pro svou věrnost Kristu prolilo svou krev. Stali se mučedníky a je pro nás užitečné si to připomínat. Vždyť my se kolikrát ani nezřekneme svého pohodlí v posteli, abychom se spolu sešli v Božím jménu; zatímco oni byli ochotni za společné shromažďování a vyznání Krista ztratit „čest, hrdlo, statek“.

Vzpomínejme také v dobrém na své zesnulé příbuzné a povzbuzujme se nadějí ve „šťastné shledání živých i mrtvých“, které bude na nebeské hostině! Díky Ježíši bude pro nás šťastné!

A mezitím „přivádějme mrtvé mezi živé“, totiž v duchovním smyslu: hledejme ty ztracené a bloudící kolem nás a mocí evangelia o Ježíši jim umožňujme, aby byli nalezeni a oživli navěky. Vždyť letošní léto sice končí, ale ne tak Boží milostivé léto. To stále ještě trvá. Amen.

Všechny příspěvky
×

Téměř hotovo...

Právě jsme vám poslali e-mail. Prosím, klikněte na odkaz v e-mailu a potvrďte odběr!

OK