Bůh použil lidi z různých konců světa, aby přeložili Jeho slova do jazyků, kterým budou mnozí další rozumět.
„Τῇ γὰρ χάριτί ἐστε σεσῳσμένοι διὰ πίστεως καὶ τοῦτο οὐκ ἐξ ὑμῶν θεοῦ τὸ δῶρον.“ Takto zní to úžasné poselství v Pavlově řečtině. Možná upřednostníte Jeronýmovo latinu: „Gratia enim estis salvati per fidem et hoc non ex vobis Dei enim donum est.“ Nebo snad Lutherovu němčinu: „Denn aus Gnade seid ihr selig geworden durch den Glauben, und das nicht aus euch: Gottes Gabe ist es.“ Možná to pro vás bude srozumitelnější ve vašem rodném jazyce, češtině: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar.“ (Efezským 2:8-9)
Děkujme Bohu za překlady Bible! Ve městě, které dostalo název Bábel, nezpůsobil Bůh jen konec stavebním pracím. On také „zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.“ (Genesis 11:9) Přesto však od těch dob stále povolává, shromažďuje a milostí zachraňuje „tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků.“ (Zjevení 7:9)
Septuaginta
První překlad Starého zákona z hebrejštiny se nazýval Septuaginta /ozn. LXX/. Tento název pochází z legendy, kterou vytvořil a rozšířil Aristeas, úředník na egyptském královském dvoře. Podle Aristea pozval jeho král šest starších z každého z 12 izraelských kmenů a ukryl je na ostrově nedaleko přístavu v Alexandrii. Právě oni měli přeložit hebrejské Písmo z jednoho zdobeného rukopisu do řečtiny. Trvalo jim to přesně 72 dnů, jak tvrdil Aristeas. To, co vytvořili, bylo prý tak výjimečné, že byla uvalena kletba na každého, kdo by se pokusil tento text změnit. Proč se jejich překladu začalo říkat „Sedmdesát“ (neboli Septuaginta, zn. LXX), a ne „Sedmdesát dva“, není známo.
Když však necháme legendy stranou, zjistíme, že tento překlad byl spíše směsí několika překladů vytvořených mezi lety 250 a 150 před Kristem. Je jisté, že se tento překlad ujal, neboť Ježíš a pisatelé Nového zákona z něho často citovali. Stal se standardem starozákonního textu prvních křesťanů a řecká ortodoxní církev jej používá dodnes.
Syrština
Bylo to ve městě Antiochie v Sýrii, kde byli Kristovi učedníci poprvé nazváni křesťany /přesněji kristovci/ (Skutky 11:26). Církev věřících se v této oblasti rychle rozrůstala a tím také rostla potřeba překladu do jejich rodného jazyka. Kolem roku 170 po Kristu přeložil Tacián /Tatianos/ všechna čtyři evangelia do syrštiny; dnes je tento zharmonizovaný překlad evangelií známý jako Diatessaron (z řeckého „skrze čtyři“). Podle toho, co je nám známo, to byl první překlad části Nového zákona.
Podle neověřených zpráv byl Tacián „enkratita“, člen asketické sekty („střídmí"), která kladla důraz na sebekontrolu, vedoucí až k zákazu manželství a k zákazu konzumace masa. V Diatessaronu byl proto vynechán sňatek Josefa a Marie (Matouš 1:20,24) a pokrm Jana Křtitele se skládal z medu divokých včel a z mléka namísto kobylek (Matouš 3:4).
Do konce 5. století po Kr. byl Taciánův překlad a ostatní syrské překlady nahrazeny verzí známou jako Pešita, což znamená „běžný“, „prostý“. Tento překlad je dodnes standardní Biblí používanou při veřejných bohoslužbách v syrské ortodoxní církvi. Mnoho dnešních učenců nahlíží na Pešitu jako na nejspolehlivější ze všech starých verzí v kterémkoli jazyce.
Latina
Kniha Skutků popisuje rozšíření evangelia z Jeruzaléma a Antiochie směrem na západ do Korintu a Říma. Během prvního století převládala v celém rozsáhlém římském císařství řečtina; řecké rukopisy byly známy, kázány a čteny prakticky všude. To se změnilo ve třetím století, kdy se hlavním jazykem na západě stala latina. Několik význačných biblických učitelů té doby – jako například Tertulián, Cyprián a Augustýn – začali psát v latině a začali používat tzv. staré latinské verze Bible.
Nakonec zde bylo v oběhu tolik Biblí v latině, že věřící si nebyli jisti, ke kterému textu se přiklonit. V roce 383 po Kristu navrhl biskup Damasus z Říma řešení. Pověřil svého tajemníka Jeronýma, aby standardizoval staré latinské verze. Jeroným zašel mnohem dál. Při svém překladu Nového zákona do latiny pravidelně konzultoval i řecké rukopisy místo toho, aby jenom porovnával stávající latinské rukopisy. Na rozdíl od většiny ostatních učenců se naučil hebrejsky a aramejsky a přeložil i několik knih Starého zákona z původního jazyka.
Tradicionalisté obviňují Jeronýma, že vytvořil „židovskou“ Bibli. Ale v průběhu století po jeho smrti se jeho překlad stal standardní Biblí na západě a tuto pozici si udržel ještě tisíc let. Kolem roku 1455 se Jeronýmova Vulgáta („běžná“) stala první významnou knihou vytištěnou na Gutenbergově pohyblivém tiskařském stroji.
Dva měsíce po smrti Martina Luthera, v dubnu 1546, se Vulgáta stala oficiální Biblí pro všechny církve, které spadaly pod římského biskupa (papeže). Tridentský koncil rozhodl takto: „Pokud někdo nepřijímá jako posvátné a kanonické výše uvedené knihy…, jak je zvykem je předčítat v katolické církvi a jak jsou obsaženy v latinské Vulgátě, nechť je navěky proklet.“
Luther a němčina
Mohlo by se říci, že to byly právě Lutherovy reformy, které uspíšily toto římské nařízení. Přesto Luther nebyl prvním, kdo přeložil Písmo pro germánský lid. To učinil již Ulfilas /Wulfila/ (asi 310-383 po Kr.) – kněz, který přeložil Bibli pro Góty žijící severozápadně od Černého moře. Ulfilas začal slepováním gótské abecedy za použití řeckých a latinských písmen a starých germánských run (znaků). Při překladu Starého zákona nahlížel do Septuaginty a k překladu Nového zákona použil řecký text. Části jeho gótského překladu existují dodnes jako nejstarší text v germánském jazyce.
Před protestantskou reformou bylo v oběhu více než 18 německých verzí Bible. Všechny ale byly nevalným překladem latinské Vulgáty, nehledě na to, že byly i strašně drahé. Krátce poté, co neohroženě vystoupil na sněmu ve Wormsu (1521), se Luther rozhodl to změnit. Když začal překládat Nový zákon z původní řečtiny, byl právě ukryt na hradě Wartburg. K překladu používal řecký text, který jen dva roky před tím vydal tiskem známý holandský humanista Erasmus Rotterdamský, a první verzi svého překladu dokončil za neuvěřitelných 11 týdnů.
V září 1522 šlo do tisku první vydání Lutherova překladu Nového zákona a během tří měsíců bylo vyprodáno. V následujících letech Luther vylepšoval to, co započal na hradě Wartburg. Do jeho smrti (1546) bylo prodáno na 300 tisíc výtisků „zářijového zákona“. Překlad Starého zákona z hebrejštiny byl ale mnohem obtížnější úkol. Luther a jeho spolupracovníci na univerzitě ve Wittenbergu na tomto překladu pracovali až do roku 1534, kdy byl tento překlad vydán jako soubor šesti knih.
Lutherův překlad probudil vlnu dalších překladů Bible v celé Evropě. Na konci 16. století byla publikována vydání v chorvatštině, češtině, dánštině, holandštině, finštině, maďarštině, islandštině, lotyštině, litevštině, polštině, slovinštině a švédštině. Nový zákon byl také přeložen do hebrejštiny z důvodu zvěstování evangelia židovskému národu. Několik překladů umožnilo také anglicky mluvícím lidem porozumět Božímu slovu.
„Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků.“ (starozákonní kniha Daniel 7:13,14)
O českých překladech bude řeč příště.
Napsal Paul E. Zell, profesor na Wisconsin Lutheran Seminary v Mequonu a člen sboru Grace/Milost v Milwaukee
Translated for God’s people. Forward in Christ, Vol. 98, 2/2011, ©2009 Forward in Christ, adm. by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením vydavatele.)